Mezi hrubě nedoceňovanými stavbami Prahy zaujímá čestné místo Karlínský tunel pro pěší. Wikipedie mu říká „Žižkovský, zvaný též Karlínský“, což je zjevný pozůstatek tradiční rivality obou čtvrtí a důkaz, že na Žižkově je vyšší hustota wikipedistů, protože oba názvy by mohly být rovnocenné.

Protože tyto řádky píšu v Karlíně, není myslím stran názvu co řešit. A můžeme vstoupit.


Tunel měří 303 metrů. Uvnitř může být skoro 200 tisíc kachlíků, vypočítal jsem odhadem. Něčím se člověk, když tudy chodí, zabývat musí, že.

Neznalé překvapí, že tunel vede z karlínské strany celkem slušně do kopce, Wikipedie udává převýšení 28,89 m s průměrným stoupáním 8,1 %. To je skoro horská prémie třetí kategorie (ze Žižkova dolů naopak cyklisté sviští až nebezpečnou rychlostí).

Po svých jste nahoře za pět minut a můžete si ověřit, že Žižkov je v porovnání s Karlínem rušnější, syrovější, nejsou tu na kanceláře předělané fabriky a skoro žádní kancelářští lidé a koncentrace hospod na jeden hektar je přibližně dvojnásobná. Trochu jiný světadíl. Dobré!

Tunel byl otevřen před Vánoci 1953, samozřejmě s době přiměřenou budovatelskou slávou. Vedou z něj dveře do protiatomového bunkru ve vrchu Vítkově, kde by údajně mohlo 1250 lidí přežít až 72 hodin. Sám tunel měl sloužit i jako protiletecký kryt, hlavně pro zaměstnance karlínských továren.


Takový tunel pro pěší je stavbou archaickou ze samé podstaty – dnes by se neinvestovalo do prokopání kopce jen proto, aby si to tudy mohli štrádovat pouzí chodci. Když tunel, tak pro motorová vozidla, přece. Do Karlínského se naštěstí nevejdou a stejně mají zákaz vjezdu, i když nějaká už tam podle pověstí spatřena byla.

Když vejdete, cítíte se pomalu jako král. Taková promenáda, a jen kvůli vám, kvůli chodci! Žádné uhýbání před dopravou, žádné úzké chodníky, rozkopané ulice, semafory, není třeba být ve střehu jako venku. Prostě jdete, hrdě kráčíte. Je to tady vaše. A v létě chládek.

Odvrácenou stranou tunelu je bezpečnost, respektive pocit, že tu dvakrát bezpečno není. Sporé světlo zadrátovaných zářivek, rozléhání podivných zvuků, strašidelná nálada. Když se k vám blíží – nebo za zády slyšíte – hlouček podezřele halasících postav, nemusí to být úplně příjemné. Zvlášť v noci, nebo pokud široko daleko není ani noha.

Když jdete s někým cizím nablízku a není kam uhnout, dá se jen kráčet ke světlu na konci tunelu, je to takové nečekaně intimní, ale …


Tunel má ještě jednu významnou funkci, se kterou stavitelé před šedesáti lety nepočítali. Jste tu najednou odstřiženi od vnějších podnětů, od pouličních informací, od běžného hluku. Provoz města vás opustil. Je to překvapivě výrazný rozdíl a působí i na vaše vlastní, vnitřní zklidnění. Tedy pokud si zrovna nemáte s kým povídat, samozřejmě.

Najednou je třeba to putování tunelem něčím vyplnit, a vy zjišťujete, že se nabízejí trochu souvislejší myšlenky a že soustředit se je rázem jednodušší, než venku. Netěkáte tolik.

Jde svým způsobem o miniaturní verzi známé terapie tmou, na kterou se jezdí do Beskyd za medicinmanem Andrewem Urbišem. Akorát že tam jste v temné komoře zavření celý týden, a tady přece jen vidíte na cestu a máte k dispozici jakž takž mobilní signál. Ale i tak – aspoň něco! Malý úklid v hlavě, pětiminutový sanitární den. Veřejná poustevna.

Jan Lipold, Aktuálně.cz