Různobarevné čmoudíky
Jezdívám do práce po silnici č. 11 z Havířova do Ostravy. Pokud je pěkné počasí, jasno a krásně modrá obloha, tak si připadám jako legendární doktor z filmu „Vesničko má středisková“. Kochám se. Kdybych uměl zpívat, tak by to bylo „Morava, je krásná zem, na její slávu připijem“. Zpívat neumím a jako řidič si připíjet nemůžu.
Tato idylka zpravidla skončí po průjezdu kolem Košťálovického rybníka na okraji Šenova. Panorama ostravské „Nové huti Klementa Gottwalda“ mě provázelo celým dětstvím. Vyrůstal jsem v době, kdy byl těžký průmysl na Ostravsku oslavován a využíván (zneužíván). Lanovky dopravující uhlí do koksovny skoro přes městské centrum a kouřící komíny jsme kreslili ve výtvarné výchově a považovali to za normální. Dnes mě však při pohledu na „Mittal Steel Ostrava“ nebere žádná nostalgie. Myslím, že na těžký průmysl tento kraj hodně doplatil a doplácí (bohužel) dodnes. Ovšem tento pohled,
který se mi naskýtá každé ráno v tomto bodě [49°47'4.843"N, 18°20'39.165"E] západním směrem, ukončuje mé kochání se krásnou příměstskou krajinou. V zimním období, během inverzního počasí, považujeme tento pohled za problém, ale v létě, jako by se nic nedělo. Mittal to dost nevybíravým způsobem zneužívá a vypouští různobarevné čmoudíky. Je zajímavé sledovat, jak si dělá Mittal propagaci v oblasti životního prostředí. Například ve zpravodaji Sousedé, který je určen hodně zatíženým ostravským částem Radvanice a Bartovice, najdete informaci, že Mittal snížil objem emisí oproti roku 2008 na polovinu. Na jiném místě je informace, že poprvé za 60letou historii podniku snížili emise prachu pod 1000 tun za rok (loni emitovali 669 tun prachu). Ať se na mě pánové nezlobí, ale 669.000 kg prachu ročně je 1.833 kg prachu denně! Skoro dvě tuny prachu denně se rozptýlí někde v blízkém i vzdálenějším okolí a pánové z Mittalu jsou na to hrdi.
Já jsem hrdý na to, že bydlím v Česku a považuji se za Ostraváka. Ale nemůžu být hrdý na to, že se neumíme vypořádat s Nejlepším zaměstnavatelem regionu tak, aby se nechlubil tím, že snížil emise. Ale tím, že neprodukuje emise. Tečka.
Tato idylka zpravidla skončí po průjezdu kolem Košťálovického rybníka na okraji Šenova. Panorama ostravské „Nové huti Klementa Gottwalda“ mě provázelo celým dětstvím. Vyrůstal jsem v době, kdy byl těžký průmysl na Ostravsku oslavován a využíván (zneužíván). Lanovky dopravující uhlí do koksovny skoro přes městské centrum a kouřící komíny jsme kreslili ve výtvarné výchově a považovali to za normální. Dnes mě však při pohledu na „Mittal Steel Ostrava“ nebere žádná nostalgie. Myslím, že na těžký průmysl tento kraj hodně doplatil a doplácí (bohužel) dodnes. Ovšem tento pohled,
Mittal poprvé
Mittal podruhé
který se mi naskýtá každé ráno v tomto bodě [49°47'4.843"N, 18°20'39.165"E] západním směrem, ukončuje mé kochání se krásnou příměstskou krajinou. V zimním období, během inverzního počasí, považujeme tento pohled za problém, ale v létě, jako by se nic nedělo. Mittal to dost nevybíravým způsobem zneužívá a vypouští různobarevné čmoudíky. Je zajímavé sledovat, jak si dělá Mittal propagaci v oblasti životního prostředí. Například ve zpravodaji Sousedé, který je určen hodně zatíženým ostravským částem Radvanice a Bartovice, najdete informaci, že Mittal snížil objem emisí oproti roku 2008 na polovinu. Na jiném místě je informace, že poprvé za 60letou historii podniku snížili emise prachu pod 1000 tun za rok (loni emitovali 669 tun prachu). Ať se na mě pánové nezlobí, ale 669.000 kg prachu ročně je 1.833 kg prachu denně! Skoro dvě tuny prachu denně se rozptýlí někde v blízkém i vzdálenějším okolí a pánové z Mittalu jsou na to hrdi.
Já jsem hrdý na to, že bydlím v Česku a považuji se za Ostraváka. Ale nemůžu být hrdý na to, že se neumíme vypořádat s Nejlepším zaměstnavatelem regionu tak, aby se nechlubil tím, že snížil emise. Ale tím, že neprodukuje emise. Tečka.