Michel Foulcaut se svými kamarády vymyslel pojem „rozum epochy“ shrnující sdílené pravdy a paradigmata. Blahé paměti to byla víra, poté věda, dnes je to nejspíš konzum. Také existuje „nerozum epochy“ a to ve své době byl třeba Giordano Bruno.
Když chcete prodávat v lahůdkách, potřebujete několik lékařských zpráv, když chcete jezdit vlastním autem, potřebujete jich víc, když chcete řídit autobus MHD, potřebujete jich ještě víc, na léééétadlo nedosáhne deset z jedenácti žadatelů.
Čas reálného socialismu, radia Jerevan a importu dobrého ruského humoru přinesl také jeden dobrý vtip. Musí se vyprávět rusky, to má mnohem větší půvab, ale ani v češtině se pointa neztratí.
To jsem nevymyslel já, ale nějaká paní, kterou teď už nemůžu dohledat (není to tím, že by mi bylo dopřáno rozkazovat), nicméně se s jejím názorem napůl ztotožňuju.
Z řecké mytologie máme příběh o krásném mladíkovi, okouzleném natolik svými půvaby, že celé dny nedělal nic jiného, než že se shlížel ve vodní hladině a žasnul nad svou nádherou. Pohrdl nabídnutou láskou víly Echó a ta se z toho zbláznila a protože tehdy nebylo v blázinci volné lůžko, běhá po lesích a vyrábí ozvěnu.
Je to stejná chyba, říkají, jako antropomorfisovat Boha. Nemenší chybou ale je, zapomínat, že jsme živočichové a že racionální část naší osobnosti tvoří téměř celá 2 %, zatímco zbytek řídí instinktivní síly. Vystihl to Koukolík, když napsal: Člověk není racionální tvor obdařený emocemi, ale emocionální tvor, který občas myslí (tak nějak to bylo, smysl je ale jasný).
Bourání pomníků je naše folklorní zábava a po půlstoletí se zjistí, jak pitomý čin to byl. Počínaje maršálem Radeckým, přes Mariánský sloup, Stalinův pomník, až po Koněva.
S pimprlovým divadlem jsem vyrůstal, můj dědeček měl několik desítek Alšových loutek a autorsky jedno dramatické dílo, které napsal pro svou dceru, naši maminku v roce 1916-1917. Kromě toho měl spoustu sešitků s divadelní produkcí z doby mezi válkami, z nichž mi zůstaly v paměti Schmoranzovy kusy, Ašik Kerib – pěvec cizinec a posléze princezna Čárypíše.
Tak pražský lid trefně pojmenoval novou budovu parlamentu postavenou za reálného socialismu při pražské magistrále. Logickou verbální šachovou vidličkou tak vystihl jak její lokalizaci, tak to, co se v ní odehrávalo.
Tento dětský postřeh vyvolá u vnímavého člověka celkový tísnivý pocit, který je přetrvávajícím svědectvím o atmosféře v Terezíně, přestupní to stanici do vyhlazovacích táborů.