Před dvě stě padesáti miliony let se na Zemi objevili dinosauři. Na to, jak velké měli tělo, měli docela malý mozek a v tom mrňavém mozku měli ukryty dva shluky nervových buněk, kterým se říká „jádra“. Tomu jednomu, protože se podobalo mandli, říkali řecky amygdala (a to mu zůstalo), zatímco to druhé nazvali thalamus, což je řecky komůrka. Ona je to spíš vrátnice, kterou musí projít všechny vzruchy, než se dostanou dál.
Otakar Batlička, spisovatel mého dětství, psal krátké povídky otiskované i po jeho smrti v časopisu Vpřed s přílohou Rychlé šípy. Jedna z nich líčila spolek dobrodruhů, který se každoročně scházel v určitý den v jedné restauraci. A protože to byli dobrodruzi jak se patří, každoročně jich bylo o něco méně. Povídka končí oznámením butlera, který marně čekal u vchodu: „Dnes, pane, nepřišel žádný.“
S prvním Sacksovým dílem jsem se setkal „služebně“ na počátku devadesátých let jako recenzent českého překladu knihy Muž, který si pletl svou ženu s kloboukem. Pak už jsem ho začal shánět a hltat jako čtenář, ba víc než čtenář, jako učedník. Z londýnského antikvariátu jsem si přivezl odrbaný výtisk A leg to stand on, který nakonec zůstal někde mezi lidmi na cestách, což nevadilo, protože se mi mezitím podařilo přesvědčit doktora Houdka z Galénu, že ho nechal přeložit a vydal ho s českým titulem, Na čem si stojím.