Snad existují i profese, ačkoliv o tom pochybuji, kde je možné se zastavit a říci, že už toho umím dost, ale studium medicíny, stejně jako život, končí teprve smrtí. Zatímco život podle nové bruselské normy má 3D (Dětství, Dospělost a Dobře vypadáš), má studium medicíny podle mého dělení 3P: pregraduální, postgraduální a pořádné. Ne, že by první dvě etapy neobsahovaly prvky té třetí, ale jsou sešněrovány vnitřními i vnějšími limity.

Medik v jakémsi larválním stadiu studuje od zkoušky ke zkoušce a má za to, že musí plno věcí v mezidobí zapomenout, aby si udělal v hlavě místo na další porci informací potřebných ke zkoušce příští. Potom je nutno projít státnicemi a teprve pak začne život. Nezačne. Začne postgraduál, který je zacílen k atestaci a je z větší části vyplněn diagnostickými kriterii, doporučenými léčebnými postupy a předpisy či vyhláškami, které už za rok nebudou platit. Atestací opouští dospělý jedinec kuklu a začíná studovat převážně svým vlastním způsobem. Z předchozích znalostí má v paměti jen zlomky a to, jak moc se jejich čitatel bude blížit jmenovateli, záleží na mnoha okolnostem. Věřím, že nejvýznamnější z těch okolností jsou dobří kantoři.

Dobrý kantor je především charakterní osobnost rozlišující dobro od zla, pravdu od lži a významné od nepodstatného. Podle toho také jedná. Pro moji generaci byl prvním takovým, s nímž jsme se na fakultě setkali, profesor Sekla, který v dobách, kdy genetika byla vyhlášena za reakční pavědu, ji dále přednášel a neváhal prohlásit, že biologii dělíme na normální a sovětskou. Představiteli té druhé byli podle něj odvážný železničář Mičurin, ta senilní bába Lepešinská a podvodník Lysenko. Jeho pravda byla potvrzena již za dva roky, do té doby však netrpěl přehnanou přízní mocných.

Musí z něj svítit nadšení, které je nakažlivé, ale nikde nepřerůstá v plápolání ohrožujícím ho vyhořením, naopak mu poskytuje nadhled spojený s pochopením pro začátečníky. To měl v hojné míře profesor Frankenberger, zapálený pro embryologii a shovívavý k naší blbosti. Přidá-li se k tomu humor, je kombinace učitelských kvalit optimální.

„Kolééégyně, můžete zůstat zavřená ve skříni, ale odpovídejte na mé otázky“, zní v mé duši nezapomenutelně výrok profesora Hepnera, který podnikal nájezdy na praktika z patologické fyziologie, kde jeho nejčastější replikou bylo: „Správně, a teď mi řekněte, proč je tomu právě naopak...“ Za nejzdařilejší považuji dialog od zkoušky, v němž padla otázka, co je oligostenurie. To byla za mého mládí oligurie (tedy malý až minimální odtok moči) podmíněná stenózou (zúžením), často prostatickou, s typickým obrazem přeplněného močového měchýře a ischuria paradoxa (moč bolestivě odkapává z přeplněného měchýře). Dutý medik zalovil v krajině fantazie a odvětil, že to je vylučování oligostenu močí. Pan profesor ho pochválil a zeptal se, co že to je ten oligosten. Zkoušený, jak už měl schody namydlené, po nich jel dál a pravil, že to je složitý mukopolysacharid. To však nebyl ještě jeho konec, protože examinátor požádal, aby nakreslil vzorec. Zoufalec dospěl ke své popravě tím, že nakreslil to jediné, co uměl, toho švába glukózy. „Ven!“ zahřměl Hepner, „a nemusíte sem chodit už ani po prázdninách!“ Od té doby vím, co je to oligostenurie.

Profesor Vondráček, který mě magneticky přitáhl k psychiatrii, zde byl omáchán už mnohokrát a jeho hlášky si pamatuji dodnes. Když jsem se z Božího dopuštění stal také pajčulkou na fakultě, ujasnil jsem jak sobě, tak svému týmu, co před námi stojí za úkol: nakazit je! Bylo mi jasné, že smysl lékařské psychologie pochopí teprve doktor, který nese plnou odpovědnost a že čarodějův učeň se musí jen pořádně učmoudit, aby mu později stálo za to se tomuto umění věnovat naplno. Věřím, že se nám to povedlo.

Jedna z mých spolupracovnic doplňuje, že ke svému houfu pedagogů jsem měl ještě druhé doporučení: Buďte na ně hodní, tihle vás budou jednou léčit na vaše stará kolena.

Kroužku mediček a mediků, který projevoval větší zájem, jsem komunikační pravidlo týkající se zákazu jakýchkoliv záporů v dohodě ilustroval vzpomínkou, jak naši rodiče – inspirovaní zřejmě čerstvou historkou – nás při odchodu z domova nabádali: „Děti, ne aby vás napadlo strkat si fazole do nosu!“ Do té doby nás to opravdu ani ve snu nenapadlo, jen za nimi bouchly dveře, stáli jsme u krecence. Asi dva roky na to jsem od několika z nich, kteří se někde sešli, dostal pohlednici s textem: Milý tatínku, posíláme ti pozdrav, máme se dobře a právě si strkáme fazole do nosu.

Doufám, že dopad bude mít i moje varování, tlumočené medikům 1. LF UK, na níž jsem studoval, které je vzkazem profesora Patočky přes několik generací. Týká se stráně nad Albertovem táhnoucí se až nahoru k Apolináři: „Ne, aby vás napadlo obcovati v této stráni,“ burácel pateticky pan profesor. „Tam nahoře byly koňské stáje a ta stráň je plná tetanických spor. Stačí malá oděrka! A tetanus je strašná smrt...“ Zatím jsem tam žádné obcovat neviděl; ale kdoví, chodím tam už jen jednou týdně.

Psáno pro Zdravotnické noviny (ty pravé a původní)