Dnešní výročí upálení Jany z Arcu (1431) mi evokovalo pojem charisma.

Pologramotná francouzská dívka se postavila do čela malé armády a začala vítězit ve stoleté válce s Angličany. Byla tak úspěšná, že nakonec francouzský král se začal bát její popularity a patrně ji vehnal do zajetí, kterým skončil její život na hranici. Dle přesvědčení většiny současných neurologů trpěla temporální epilepsií (podobně jako sv. Pavel nebo Mohamed) a nebetyčnou sebedůvěrou a odvahou.

Charisma znamená v řečtině obdarování a v běžné řeči je míněno jako obdarování přitažlivými vlastnostmi, mezi nimiž odvaha hraje nemalou roli. V Patrickově modelu psychopatie, která automaticky vynáší jedince do čela a na vedoucí pozici, jsou zahrnuty tři osobnostní charakteristiky: odvaha, nebržděnost a podlost, a ty mohou být rozdány v jakémkoliv poměru. Německá škola Blickleho mluví v tom případě o benigní nebo toxické formě psychopatie, přičemž odvahu charakterizuje jako „odvážnou dominanci“.

Když američtí psychiatři hodnotili míru psychopatie u svých prezidentů, na prvním místě stanul sedmý prezident USA, Andrew Jackson, který bez jakékoliv průpravy (krom několika soubojů a rvaček) se postavil do čela armády, která konečně vyhnala anglické kolonisty. To měl společné s Pannou orleánskou. Druhé místo obsadil J.F.Kennedy, který ustál kubánskou krizi a bronz získal Bill Clinton, ten ale ne za odvahu, ale za prolhanost s níž zvládl hrozící odvolání z úřadu.

Nemusíme být psychiatry, abychom tyhle charakteristiky našli v hojné míře u našich čelných představitelů. Zatímco prezident odvahou neoplývá, na zbývajících dvou vlastnostech svou kariéru postavil. Premiér má od každého přibližně stejný díl. Je zajímavé, jak zlo přitahuje davy – viz obliba Babinského, nebo ochota vytvořit modly z moderních zločinců, kteří jimi přestali být po amnestii, abych se jich náhodou nedotkl. Moje pravděpodobné vysvětlení je, že zlo je projevem moci, které je ochotno se podrobit 66 % našich bližních, jak prokázal Milgramův pokus. A pak je tam urputnost při sledování cíle; viz například Václav Klaus, který se v antikomunistickém táboře objevil až v prosinci 1989. Do té doby pilně bádal v Prognostickém ústavu.

Když jsem se ptal jinak veskrze rozumných lidí, proč po druhé dali svůj hlas Miloši Zemanovi, odpovídali vesměs, že jeho protivníci byli „bezvýrazní“. Postrádali charisma. To měl například v prvním kole kníže Schwarzenberg, který byl ale přebit falešnou německou kartou vytaženou z rukávu v předvečer voleb.

Co z toho plyne? Že až skončí – jakkoliv – ve svém úřadě současný prezident, jeho nástupcem se stane nikoliv ten/ta nejlepší, ale ten nebo ta s největší dávkou charismatu. Časy, kdy mohl na hradě sedět tak nevýrazný tvor, jakým byl Antonín Novotný, skončily. Ne včera, ale mnohem dříve: už při souboji Kennedyho s Nixonem.