Zkušenosti duše, která se ztratila v krajině šílenství a pak se našla
Autobiografická sdělení jsou stejně významná jako nejlepší odborné učebnice
„Mezi Avicennou a Galénem panuje značná rozepře, pokud jde o materii melancholie“, píše v roce 1621 Robert Burton v Anatomii melancholie a v předmluvě dodává komentář k obrazu: Hypochondr je opřen v lokti, bolavý bol mu z boku soptí. Zmínění autoři se tam hádají o šťávy dost podobným způsobem, jako se dnes dohadujem o tom, zda serotonin dává plnou odpověď.
Pro mě ale byla odhalujícím poznatkem – přibližujícím se vhledu – věta jednoho z mých prvních pacientů: Vy mi to nebudete věřit, ale pro mě je problém zavázat si ráno tkaničky od bot. A potom autobiografický příběh jednoho z hospitalizovaných pacientů, který mi otevřel oči a dovolil vidět množství „prázdného“ a promarněného času v léčebných zařízeních. To zčásti dává pochopit, proč uzdravování neprobíhá tak rychle, jak bychom všichni chtěli.
V edici DESTIGMA dáváme s Agátou Pilátovou a Alešem Cibulkou dohromady publikace ukazující na možnosti léčby některých psychických poruch, s nimiž se postižení bojí jít za doktorem. K páteři výkladu o podstatě a léčbě jsou organicky připojeny příběhy „profláklých osobností“, které se nebály jít s kůží na trh a ukázat, že nemoc není ostuda a navíc, že je možné se léčit. Vyhořelí a panikáři se našli rychle, o své skutečné depresi mnoho lidí mluvit veřejně nechce.
Se závažnějším problémem to bude nepochybně ještě horší. O to víc oceňuji upřímnost doprovázenou snahou pomoci lidem, kteří se dostali do podobné situace, jakou projevila Michaela Malá, která „zažila a sepsala“ ŽIVOT VELKÝMI PÍSMENY. Navíc vydaný vlastním nákladem. Je tu již její předchozí zpověď a úžasný vnitřní popis Jindřicha Jašíka, ale tohle „holčičí“ zpracování v dialogu Míši a Markétky (ve standardním světě ho umí výtečně zachytit Eva Turnová) ukazuje víc, než nejčastěji citovaný spis: Duše, která se našla, nebo nejvíce „propraného“ Paula Schrebera, který byl v roce 1903 po deseti (?) letech hospitalizace uznán natolik příčetným, že mohl být propuštěn z jedné z prvních veřejných, tedy nesoukromých institucí propuštěn.
Mám rád Préverta, jeho báseň Uprstřed léta začínající slovy, Byla jsem plná úžasu, byla jsem nahá jako nikdy, mě napadají, když čtu autorčinu výpověď. Ta báseň je nádherná a končí slovy: Byla jsem jako pramen / pod prsty proutkaře / a hřích se změnil v zázrak / amen.
Gratuluju autorce (do googlu stačí zadat Michaela Malá a on vyhledá odkaz), gratuluju osobností, která nabízí cestu. A moc děkuju. Radkin
„Mezi Avicennou a Galénem panuje značná rozepře, pokud jde o materii melancholie“, píše v roce 1621 Robert Burton v Anatomii melancholie a v předmluvě dodává komentář k obrazu: Hypochondr je opřen v lokti, bolavý bol mu z boku soptí. Zmínění autoři se tam hádají o šťávy dost podobným způsobem, jako se dnes dohadujem o tom, zda serotonin dává plnou odpověď.
Pro mě ale byla odhalujícím poznatkem – přibližujícím se vhledu – věta jednoho z mých prvních pacientů: Vy mi to nebudete věřit, ale pro mě je problém zavázat si ráno tkaničky od bot. A potom autobiografický příběh jednoho z hospitalizovaných pacientů, který mi otevřel oči a dovolil vidět množství „prázdného“ a promarněného času v léčebných zařízeních. To zčásti dává pochopit, proč uzdravování neprobíhá tak rychle, jak bychom všichni chtěli.
V edici DESTIGMA dáváme s Agátou Pilátovou a Alešem Cibulkou dohromady publikace ukazující na možnosti léčby některých psychických poruch, s nimiž se postižení bojí jít za doktorem. K páteři výkladu o podstatě a léčbě jsou organicky připojeny příběhy „profláklých osobností“, které se nebály jít s kůží na trh a ukázat, že nemoc není ostuda a navíc, že je možné se léčit. Vyhořelí a panikáři se našli rychle, o své skutečné depresi mnoho lidí mluvit veřejně nechce.
Se závažnějším problémem to bude nepochybně ještě horší. O to víc oceňuji upřímnost doprovázenou snahou pomoci lidem, kteří se dostali do podobné situace, jakou projevila Michaela Malá, která „zažila a sepsala“ ŽIVOT VELKÝMI PÍSMENY. Navíc vydaný vlastním nákladem. Je tu již její předchozí zpověď a úžasný vnitřní popis Jindřicha Jašíka, ale tohle „holčičí“ zpracování v dialogu Míši a Markétky (ve standardním světě ho umí výtečně zachytit Eva Turnová) ukazuje víc, než nejčastěji citovaný spis: Duše, která se našla, nebo nejvíce „propraného“ Paula Schrebera, který byl v roce 1903 po deseti (?) letech hospitalizace uznán natolik příčetným, že mohl být propuštěn z jedné z prvních veřejných, tedy nesoukromých institucí propuštěn.
Mám rád Préverta, jeho báseň Uprstřed léta začínající slovy, Byla jsem plná úžasu, byla jsem nahá jako nikdy, mě napadají, když čtu autorčinu výpověď. Ta báseň je nádherná a končí slovy: Byla jsem jako pramen / pod prsty proutkaře / a hřích se změnil v zázrak / amen.
Gratuluju autorce (do googlu stačí zadat Michaela Malá a on vyhledá odkaz), gratuluju osobností, která nabízí cestu. A moc děkuju. Radkin