15. listopadu 1961 se po více než pěti letech váhání soudruzi rozhodli řešit Stalina.

Plenární zasedání Ústředního výboru KSČ se před šedesáti roky, déle než pět let po Chuščevově projevu na XX. sjezdu KSSS (=komunistů v Moskvě), rozhodlo seznámit československý lid se slunečností, že báťuška Stalin byl zločinec nejvyššího kalibru. Vlastně ještě ne úplně, napřed jen tak po částech, jak to velí komunikační strategie označovaná v učebnicích jako „sdělování špatné zprávy.“

Měli jsme už sice rok socialismus a na Hradě seděl muž, který za několik let získal v jednom francouzském měsíčníku titul nejkrásnějšího prezidenta Evropy, ale Vinohradská třída, která si užila změn jména, se tenkrát ještě jmenovala Stalinova, přestože lid ji označoval jako třídu Omylů.

Patrně to bylo de facto tím, že vedení KSČ si stále nebylo jisto jak to v Rusku dopadne. Berija už sice nebyl, Chuščeva doprovázel jakýsi Bulganin a nad Vltavou se tyčil největší Stalinův pomník na světě, folklorně známý jako Fronta na maso. Co kdyby? Byli předvídaví, dnes je v Moskvě Stalin uctíván jako tehdy, jen nikomu z našich zrádců se zatím nepovedlo zatáhnout nás pod Putinův vliv natolik, abychom tam něco podobného instalovali znovu.

Byla to situace „ošemetná“, jak říká hezký český výraz. Ekonomická situace se příliš nezlepšovala a vzpomínka na rozstřílené maďarské povstání byla ještě relativně čerstvá. Lid byl sice socialistický, zdaleka však ne uvědomělý. A tak zatímco mnoho z nás už znalo celé znění Chruščevova projevu ze štvavých vysílaček, komunisti začali vypouštět první pokusné balonky.

„Co kopřivou být se chystá, již ze země lezouc pálí“, zachytil Čelakovský v Mudrosloví. Až zase někoho napadne, že to byla dobrá myšlenka, měl by si připomenout slova soudruha Gottwalda, že jezdí do Moskvy se učit jak protivníkům zakroutit krkem. Vyučil se to tam výtečně.

Ale protože soudruh Gottwald již několik let zahníval po nepodařeném nabalzamování a strach z něj už nešel, svedli to všechno na něj. Jen ten monstrózní pomník tu strašil ještě rok.