Kdo jsem?
Vším, čím jsem byl, byl jsem rád stejně jako Jan Neruda.
Přišel jsem v pondělí do práce příliš brzy, všechny ordinace byly beznadějně obsazené s výhledem minimálně na hodinu. Bloumal jsem po budově a spatřil pana docenta XY, který je mým pacientem a měl přijít na kontrolu. Byl tam také příliš brzy, proto jsme spolu zašli do kavárny na kafe.
To samo by nebylo nic podivuhodného a v té chvíli jsem o tom ani nepřemýšlel. Když udeřila moje hodina, zvedli jsme se a vyjeli výtahem do čtvrtého patra. Jedna místnost byla volná, tam jsme zasedli, probrali vše jak se probrat má a v míru se rozloučili.
Teprve po několika dnech mě napadla absurdní myšlenka hodná Ionesca: dva dědci sedí u kafe a kritizují nešvary současné doby, pak sednou do výtahu, vyjedou o pár pater výš a každý si nasadí masku. Jeden škrabošku lékaře, druhý škrabošku pacienta. Když posléze vyjdou z budovy, škrabošky odloží a jsou zase lidmi. Jakými?
V ordinaci jest mi vyslechnout litanie, které bych v běžné konverzaci utnul, ale zde mě zajímají, protože mě dovedou k nějakým poznatkům. Naše životy jsou propletené příběhy, staccatová dramata. Jsem úplně jiný člověk když stojím v nevlídném počasí na zastávce tramvaje a jiný, když v pohodě obědvám.
Ty změny jsou nenápadné, ale hluboko pod kůží zažrané. Dneska se mnou ani nehne, když slyším dětské volání „tati“ jako před desítkami let, zato se nastražím, když zaslechnu „dědo“. Přestože jsem na to oslovení zvyklý, ve spolupráci s kolegy by mi přišlo podivné, kdyby mi tam někdo říkal „pane doktore“, ačkoliv škrabošku lékaře na ksichtě mám. Jsem ale jiný doktor, než s pacienty.
Kým vším jsem v životě byl?
Sedím u počítače a střídám program: píšu tenhle text, vymejšlím praštěné básničky (naposled varování cestovatelům do Tichomoří: Pamatuj! Vlna tsunami / nesmí ti vlétnout do tlamy), vedle mám na liště pojednání o úzkosti a dál vyhledávač humoru v medicíně a jsem to stále já, pokaždé jiný. Naše já se promítá do výrazu a věřím, že kamera by zachytila změny.
A tak jsem nenápadně u poslání této balady. Proč nosíme venku na tvářích tak pochmurné ponuré obličeje? Jsou země, kde se lidé usmívají a nabízejí své vstřícné JÁ. Vždyť je máme také v inventáři! Neschovávejme je jen pro jisté příležitosti, nechme je vystoupit na povrch v každém čase i nečase. Bude nám všem líp.
Přišel jsem v pondělí do práce příliš brzy, všechny ordinace byly beznadějně obsazené s výhledem minimálně na hodinu. Bloumal jsem po budově a spatřil pana docenta XY, který je mým pacientem a měl přijít na kontrolu. Byl tam také příliš brzy, proto jsme spolu zašli do kavárny na kafe.
To samo by nebylo nic podivuhodného a v té chvíli jsem o tom ani nepřemýšlel. Když udeřila moje hodina, zvedli jsme se a vyjeli výtahem do čtvrtého patra. Jedna místnost byla volná, tam jsme zasedli, probrali vše jak se probrat má a v míru se rozloučili.
Teprve po několika dnech mě napadla absurdní myšlenka hodná Ionesca: dva dědci sedí u kafe a kritizují nešvary současné doby, pak sednou do výtahu, vyjedou o pár pater výš a každý si nasadí masku. Jeden škrabošku lékaře, druhý škrabošku pacienta. Když posléze vyjdou z budovy, škrabošky odloží a jsou zase lidmi. Jakými?
V ordinaci jest mi vyslechnout litanie, které bych v běžné konverzaci utnul, ale zde mě zajímají, protože mě dovedou k nějakým poznatkům. Naše životy jsou propletené příběhy, staccatová dramata. Jsem úplně jiný člověk když stojím v nevlídném počasí na zastávce tramvaje a jiný, když v pohodě obědvám.
Ty změny jsou nenápadné, ale hluboko pod kůží zažrané. Dneska se mnou ani nehne, když slyším dětské volání „tati“ jako před desítkami let, zato se nastražím, když zaslechnu „dědo“. Přestože jsem na to oslovení zvyklý, ve spolupráci s kolegy by mi přišlo podivné, kdyby mi tam někdo říkal „pane doktore“, ačkoliv škrabošku lékaře na ksichtě mám. Jsem ale jiný doktor, než s pacienty.
Kým vším jsem v životě byl?
Sedím u počítače a střídám program: píšu tenhle text, vymejšlím praštěné básničky (naposled varování cestovatelům do Tichomoří: Pamatuj! Vlna tsunami / nesmí ti vlétnout do tlamy), vedle mám na liště pojednání o úzkosti a dál vyhledávač humoru v medicíně a jsem to stále já, pokaždé jiný. Naše já se promítá do výrazu a věřím, že kamera by zachytila změny.
A tak jsem nenápadně u poslání této balady. Proč nosíme venku na tvářích tak pochmurné ponuré obličeje? Jsou země, kde se lidé usmívají a nabízejí své vstřícné JÁ. Vždyť je máme také v inventáři! Neschovávejme je jen pro jisté příležitosti, nechme je vystoupit na povrch v každém čase i nečase. Bude nám všem líp.