Ulice Národní obrany
Ta je v Bubenči a budiž ponechána.
Nicméně někde poblíž si zaslouží být ulice Národní blbosti. Zatímco do ulice Národní obrany patří tisíce prostých hrdinů, do ulice Národní blbosti bych postavil oběti této národní vlastnosti. Musela by to být dlouhá ulice, protože na každém domě by byla pamětní deska a busta obětí.
Domy číslo 1 a číslo 2 by měli obsadit spolužáci Emil Hácha a Josef Šusta.
Emil Hácha, jak je všeobecně známo, se narodil v Trhových Svinech, mezi válkami byl předsedou nejvyššího soudu a v roce 1938 se obětoval a vzal na sebe břemeno prezidentské funkce ve svinstvu zvaném Druhá republika (to se Češi opravdu vycajchnovali a vyvalil se ten největší hnus!) a v ještě větším zvaném Protektorát Čechy a Morava (nejúspěšnější konfidenty převzala StB), když se předtím marně snažil zabránit odtržení Slovenska (a jak byli Slováci rádi, že nebyli zabaleni v jedné partě s Maďarskem, po jehož boku oficiálně válčili proti Spojencům!).
Dokud byl při smyslech, hájil ze všech si práva českého národa. Psychicky ho zlomila heydrichiáda a pak šel kognitivní úpadek svou nelítostnou cestou. Na konci války to byl těžce nemocný člověk s potřebou celodenní péče. Etický skřet Beneš neváhal tuhle oběť války umístit do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde Hácha zakrátko zemřel Byl navíc uvláčen davem stejně jako Vlasta Burian a další oběti Revolučních gard (jimž také folklor bystře změnil adjektivum na „rabovací“).
Josef Šusta se narodil v Třeboni a s Háchou se sešel na gymnáziu. Pak se věnoval historii a drobet nesouhlasil s Palackého výkladem, čímž si zadělal u části „vlastenců“. Dalším společenským škraloupem bylo, že příznivě hodnotil německou kolonizaci, která začala za vlády Přemysla Otakara II.
Za války byl prezidentem České akademie věd, kde do cílené kontroly roku 1944 nevisel nikde obraz Hitlera ani Háchy, kde se mluvilo a psalo česky a ne německy. Po kontrole, kdy byly zastaveny dotace, se odmítl sejít s „ropuchou“ – Emanuelem Moravcem (ten spáchal sebevraždu za květnové revoluce). Než aby se zúčastnil chystaného zinscenovaného procesu pro „kolaboraci“ (dav potřeboval krev!) spáchal raději 17. května 1945 sebevraždu. Podle oficiálních pramenů skokem do Vltavy z Hlávkova mostu, daleko poetičtější je vize básníka Ivana Diviše, jak pod Vyšehradskou skálou pomalu a důstojně vstupuje až na dno řeky.
„Nejsme jako oni“, řekl Václav Havel v roce 1989. Mnozí mu vyčítají, že tím znemožnil zúčtování s minulostí. Jaképak zúčtování, tady je potřeba pravda od roku 1918, přes kritické momenty 1938 (jak je to dlouho, co se česká lékařská veřejnost ústy svých představitelů omluvila Židům?), 1945, 1948, 1968 a léta normalizace. To vše je nevyřešené a úroky z těch dluhů platíme. Jestli Havlův výrok zachránil dvě nespravedlivé oběti lynče, je to úspěch. To mstivý Beneš nedokázal.
Nicméně někde poblíž si zaslouží být ulice Národní blbosti. Zatímco do ulice Národní obrany patří tisíce prostých hrdinů, do ulice Národní blbosti bych postavil oběti této národní vlastnosti. Musela by to být dlouhá ulice, protože na každém domě by byla pamětní deska a busta obětí.
Domy číslo 1 a číslo 2 by měli obsadit spolužáci Emil Hácha a Josef Šusta.
Emil Hácha, jak je všeobecně známo, se narodil v Trhových Svinech, mezi válkami byl předsedou nejvyššího soudu a v roce 1938 se obětoval a vzal na sebe břemeno prezidentské funkce ve svinstvu zvaném Druhá republika (to se Češi opravdu vycajchnovali a vyvalil se ten největší hnus!) a v ještě větším zvaném Protektorát Čechy a Morava (nejúspěšnější konfidenty převzala StB), když se předtím marně snažil zabránit odtržení Slovenska (a jak byli Slováci rádi, že nebyli zabaleni v jedné partě s Maďarskem, po jehož boku oficiálně válčili proti Spojencům!).
Dokud byl při smyslech, hájil ze všech si práva českého národa. Psychicky ho zlomila heydrichiáda a pak šel kognitivní úpadek svou nelítostnou cestou. Na konci války to byl těžce nemocný člověk s potřebou celodenní péče. Etický skřet Beneš neváhal tuhle oběť války umístit do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde Hácha zakrátko zemřel Byl navíc uvláčen davem stejně jako Vlasta Burian a další oběti Revolučních gard (jimž také folklor bystře změnil adjektivum na „rabovací“).
Josef Šusta se narodil v Třeboni a s Háchou se sešel na gymnáziu. Pak se věnoval historii a drobet nesouhlasil s Palackého výkladem, čímž si zadělal u části „vlastenců“. Dalším společenským škraloupem bylo, že příznivě hodnotil německou kolonizaci, která začala za vlády Přemysla Otakara II.
Za války byl prezidentem České akademie věd, kde do cílené kontroly roku 1944 nevisel nikde obraz Hitlera ani Háchy, kde se mluvilo a psalo česky a ne německy. Po kontrole, kdy byly zastaveny dotace, se odmítl sejít s „ropuchou“ – Emanuelem Moravcem (ten spáchal sebevraždu za květnové revoluce). Než aby se zúčastnil chystaného zinscenovaného procesu pro „kolaboraci“ (dav potřeboval krev!) spáchal raději 17. května 1945 sebevraždu. Podle oficiálních pramenů skokem do Vltavy z Hlávkova mostu, daleko poetičtější je vize básníka Ivana Diviše, jak pod Vyšehradskou skálou pomalu a důstojně vstupuje až na dno řeky.
„Nejsme jako oni“, řekl Václav Havel v roce 1989. Mnozí mu vyčítají, že tím znemožnil zúčtování s minulostí. Jaképak zúčtování, tady je potřeba pravda od roku 1918, přes kritické momenty 1938 (jak je to dlouho, co se česká lékařská veřejnost ústy svých představitelů omluvila Židům?), 1945, 1948, 1968 a léta normalizace. To vše je nevyřešené a úroky z těch dluhů platíme. Jestli Havlův výrok zachránil dvě nespravedlivé oběti lynče, je to úspěch. To mstivý Beneš nedokázal.