Pochodeň č. 1. Tak se sám Jan Palach nazval. Dnes je to 46 let, co se zapálil na Václavském náměstí na protest proti komunistické totalitě. Následující tři dny umíral v nesnesitelných bolestech. 19. ledna 1969 zemřel.

Dnes by bylo Janu Palachovi 68 let. Jan Palach však předčasně ukončil svůj život velkým činem, sebeupálením. A to na protest proti komunistické totalitě. Míra odvahy, která je k takovému činu potřebná, je bezesporu obrovská. I když se Jan Palach stal ikonou odporu proti komunistické totalitě, je otázkou, zda by nevykonal více dobra, kdyby byl naživu. Jakkoli nechci zpochybňovat jeho velký čin, jsem přesvědčen, že jako živý mohl po následujících 46 let konat ještě větší skutky a dobré činy.

Ač se Jan Palach stal symbolem odporu proti totalitě, zřejmě neumíral klidně. Den poté, co se upálil, nebyla v novinách (Rudé právo) téměř žádná zmínka o jeho činu. Naopak slova Dubčeka v tisku nebyla předzvěstí ničeho dobrého: „Nemůžeme obcházet ten fakt, že rozvíjení politických kampaní dává možnost krajním silám, lidem s avanturistickými sklony a dokonce silám programově antisocialistickým, kterým je dobrá každá záminka, aby vyvolávali nervozitu...,"

Před dvěma lety v Poslanecké sněmovně z úst některých extrémně levicových poslanců znělo, že to vlastně nebyl čin proti komunistické totalitě. Snaha některých takových skupin přepsat historii je však velmi nebezpečná a bohužel stále aktuální. V Poslanecké sněmovně i dnes sedí člověk, který popírá stalinistické procesy a obhajuje politické vraždy padesátých let. Je jím Marta Semelová. Nebo člověk zlehčující velezradu Vasila Bilaka, který pozval sovětské tanky do Československa. Tím je zase předseda této extrémistické strany (pojem je definován v Bohumínském usnesení ČSSD) soudruh a udavač Vojtěch Filip. Bohužel je bolestí demokracie, že toleruje podobné projevy. A to i přes fakt, že propagace komunismu je dle našich zákonů trestná.

Nicméně co by asi Jan Palach řekl o dnešní době? Hlavním Palachovým požadavkem bylo zrušení cenzury. Ať už se v devadesátých letech děly jakékoli zlodějny (páchané převážně kovanými bolševiky v dresu kádrových rezerv, nezávislých či jiných), věřím, že by z dnešního stavu měl radost. Tím myslím ze stavu, kdy zažíváme svobodu slova. Palachův hlavní požadavek byl totiž 20 let po jeho smrti naplněn.

Sám jsem minulý režim prakticky nezažil, a proto rád čtu a poslouchám příběhy, které zažili naši rodiče a prarodiče. Je dobré naslouchat moudrým lidem. Možná, že kdyby tak náš národ činil, neměli bychom zde nejsilnější komunistické hnutí v celém vyspělém západním světě.

Čest Janu Palachovi.