Ten bronz patří i Slovákům. Fandili nám. Naozaj
To tedy byla slovenská bída na prvním mistrovství světa v hokeji, které krásná malá země pod Tatrami pořádala. Češi taky chtěli víc než ´jenom´ bronz.
Ale kdybych chtěl být škodolibý, mohl bych taky napsat, že Slovákům pomohla domácí půda k historickému úspěchu. Protože z několika posledních šampionátů světa dopadli v Bratislavě daleko nejlépe. Pěkné desáté místo…
Ale nechci. Tak to prostě někdy chodí ve všem. Že když nejvíce chcete, tak nejméně můžete.
Prožil jsem v Bratislavě pár docela upracovaných, ale koneckonců i pěkných dní. A odvážím si odtud poznatek mnohem důležitější, než je umístění v tabulce mistrovství světa.
Češi přáli úspěch Slovákům. A Slováci Čechům. Tedy většinou.
Jedna mladá slečna, taková namalovaná pipina ve značkových hadřících, po vítězném skandování ´Češi, Češi´ ve Fan Village v Bratislavě jedovatě utrousila: „Češi peši do Prahy…“
Tak jsem opáčil: „Ale slečno, nejsme před druhou světovou válkou. “ Protože jako starší člověk jsem mluvil skoro před třiceti lety s jedním pánem, jehož Slováci právě tímhle pokřikem z Bratislavy vyprovázeli po rozdělení Československa. K čemuž tedy tenkrát hodně pomohlo hitlerovské Německo.
Tuším, že v někdy březnu 1939. Ale je to už dávno.
Teď žijeme v jiné, mnohem lepší době. Ryze československé rozdělení proběhlo již bez německé účasti v roce 1993 ve velmi přátelské a konstruktivní atmosféře. Zvláště, pokud vezmeme na zřetel, jak se dělily jiné slovanské federace.
V roce 2011 přicestovalo na hokejové mistrovství světa do Bratislavy za dva týdny tolik Čechů, jako už dlouho ne.
A odvážím se tvrdit, že rázem jsme si – byť poněkud nevědomky - důrazně zopakovali, jak k sobě patříme. Češi nemají k nikomu tak blízko jako ke Slovákům. A naopak.
Proboha, už nikdy ne v jednom státě. Ať si to každý zvelebuje, nebo kazí v tom svém. S Topolánky, Grossy, Paroubky, Kalousky a Bárty. S Mečiary, Fici, Sloty a Dzurindy.
V nerovném federálním manželství bychom si určitě zase lezli na nervy.
A tak už z Prahy pozdravuji do svých oblíbených hospod v Bratislavě – U Pribilinca a do Oravky (čti Orauky).
U Pribilinca… Vzpomínáte si ještě? Ten ´rychlochodec´ vybojoval pro nás v Soulu 1988 zlatou olympijskou medaili v atletice. Chodec Jozef Pribilnec. Mateřský oddíl Dukla Banská Bystrica.
Z Bratislavy si vezou bronz Plekanec a spol. Snad nikoho za řekou Moravou na západ neurazím, ale tahle česká hokejová medaili z MS 2011 je bezpochyby taky slovenská.
Za to, jak nám ji v Bratislavě přáli. Viděl jsem a slyšel jsem.
Fandili nám, jako mnoho z nás jim v roce 2002, kdy jejich krásnou malou zemi rozzářilo hokejové zlato ze Švédska. Řeknu Vám, vzalo mě to tenkrát u srdce.
Stejně jako to, když Slováci zbabrali už skoro skoro vyhranou bitvu o bronzové medaile loni na olympiádě ve Vancouveru. Fú, to byla rána. Ještě to bolí.
Miloslav Lubas, Aktuálně.cz
Ale kdybych chtěl být škodolibý, mohl bych taky napsat, že Slovákům pomohla domácí půda k historickému úspěchu. Protože z několika posledních šampionátů světa dopadli v Bratislavě daleko nejlépe. Pěkné desáté místo…
Ale nechci. Tak to prostě někdy chodí ve všem. Že když nejvíce chcete, tak nejméně můžete.
Prožil jsem v Bratislavě pár docela upracovaných, ale koneckonců i pěkných dní. A odvážím si odtud poznatek mnohem důležitější, než je umístění v tabulce mistrovství světa.
Češi přáli úspěch Slovákům. A Slováci Čechům. Tedy většinou.
Jedna mladá slečna, taková namalovaná pipina ve značkových hadřících, po vítězném skandování ´Češi, Češi´ ve Fan Village v Bratislavě jedovatě utrousila: „Češi peši do Prahy…“
Tak jsem opáčil: „Ale slečno, nejsme před druhou světovou válkou. “ Protože jako starší člověk jsem mluvil skoro před třiceti lety s jedním pánem, jehož Slováci právě tímhle pokřikem z Bratislavy vyprovázeli po rozdělení Československa. K čemuž tedy tenkrát hodně pomohlo hitlerovské Německo.
Tuším, že v někdy březnu 1939. Ale je to už dávno.
Teď žijeme v jiné, mnohem lepší době. Ryze československé rozdělení proběhlo již bez německé účasti v roce 1993 ve velmi přátelské a konstruktivní atmosféře. Zvláště, pokud vezmeme na zřetel, jak se dělily jiné slovanské federace.
V roce 2011 přicestovalo na hokejové mistrovství světa do Bratislavy za dva týdny tolik Čechů, jako už dlouho ne.
A odvážím se tvrdit, že rázem jsme si – byť poněkud nevědomky - důrazně zopakovali, jak k sobě patříme. Češi nemají k nikomu tak blízko jako ke Slovákům. A naopak.
Proboha, už nikdy ne v jednom státě. Ať si to každý zvelebuje, nebo kazí v tom svém. S Topolánky, Grossy, Paroubky, Kalousky a Bárty. S Mečiary, Fici, Sloty a Dzurindy.
V nerovném federálním manželství bychom si určitě zase lezli na nervy.
A tak už z Prahy pozdravuji do svých oblíbených hospod v Bratislavě – U Pribilinca a do Oravky (čti Orauky).
U Pribilinca… Vzpomínáte si ještě? Ten ´rychlochodec´ vybojoval pro nás v Soulu 1988 zlatou olympijskou medaili v atletice. Chodec Jozef Pribilnec. Mateřský oddíl Dukla Banská Bystrica.
Z Bratislavy si vezou bronz Plekanec a spol. Snad nikoho za řekou Moravou na západ neurazím, ale tahle česká hokejová medaili z MS 2011 je bezpochyby taky slovenská.
Za to, jak nám ji v Bratislavě přáli. Viděl jsem a slyšel jsem.
Fandili nám, jako mnoho z nás jim v roce 2002, kdy jejich krásnou malou zemi rozzářilo hokejové zlato ze Švédska. Řeknu Vám, vzalo mě to tenkrát u srdce.
Stejně jako to, když Slováci zbabrali už skoro skoro vyhranou bitvu o bronzové medaile loni na olympiádě ve Vancouveru. Fú, to byla rána. Ještě to bolí.
Miloslav Lubas, Aktuálně.cz