Jižní Korea na pár týdnů sklopí uši a zapomene na existenci zvrhlého Kimova režimu. Jen kvůli pár týdnům vrtkavého pocitu alespoň zdánlivého bezpečí.

Klasické sportovní olympijské příběhy a myšlenky ustupují do pozadí. Je to velmi citelně znát už před zahájením zimních her v Pchjongčchangu. Jednoznačně nejsilnější příběh totiž zatím vytváří severokorejská účast.

Jihokorejci propagují své hry jako "Hry míru", navzdory tomu KLDR a Spojené státy nadále pokračují v bezostyšném sbírání politických bodů. Politické hry téměř jistě zastíní olympiádu jako takovou.

Vždyť stranou musí částečně jít i leckteré demokratické principy. Jihokorejcům není nic platné, že vehementně protestují proti sjednocenému týmu hokejistek.

"Budeme brát v této věci ohled na názor veřejnosti," slibovali představitelé jihokorejské vlády. Už v tu chvíli nejspíš věděli, že nemluví pravdu.

Ačkoli je 70 procent Jihokorejců proti rozhodnutí, společný tým Jižní Koreje a KLDR už se pilně připravuje na sobotní první zápas proti Švýcarsku. Nikdo s tím nic nenadělá.

Za všechno může strach. Pochopitelný strach. Severokorejský diktátor je nevyzpytatelný v mnoha ohledech. Nikdo mu nevěří.

Američané posílají do Pchjongčchangu téměř stejný počet tajných agentů, jako sportovců. Hry budou nejstřeženější v historii. Navenek se ale mluví o jednotě, o využití vznešených (spíše kdysi, než teď) olympijských myšlenek směrem k budování míru, k lepším a bezpečnějším zítřkům.

Jde o snahu zamést veškerý strach - alespoň na chvíli a alespoň na oko - pod koberec.

"Olympijské hry nám ukazují, jak by svět mohl vypadat, kdybychom se všichni řídili olympijským duchem respektu a porozumění," říká prezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach.

Pěkná slova, ovšem v tomto konkrétním případě jde jen a jen o iluzi. To je třeba mít na paměti především. Představa, že by Kim Čong-un podobnému poselství porozuměl, je brutálně naivní.

Aleš Vávra
Autor je redaktorem sportovní rubriky Aktuálně.cz