Zadáte-li do nejpopulárnějšího českého internetového vyhledavače heslo „Neznalost zákona neomlouvá“, objeví se vám 27 041 odkazů.

Aniž bych předstíral, že jsem je všechny přečetl, tuším, že v drtivé většině, ne-li ve všech, je konstatováno, že toto úsloví při současné stavu nejen českého práva ztrácí své opodstatnění. Jestliže se tedy shodneme na tom, že nelze spravedlivě předpokládat, že všichni občané mají možnost a schopnost (což není totéž) seznámit se s obsahem platných zákonů, nabízí se otázka, co tedy omlouvá? Jinými slovy stojíme před otázkou dotýkající se obecného pojmu spravedlnosti: jak posoudit jednání nesplňující náležitosti zákonů, když současně dobře víme, že občan spíše nemá, než má reálnou možnost seznámit se s jejich obsahem. A naopak: není až kazuistická snaha vložit do právních předpisů regulujících nově např. spotřebitelské úvěry nebo ochranu spotřebitele množství podmínek jdoucích daleko za ustanovení § 1813 a 1814 obč. zák. a zdánlivě sloužících k větší ochraně občana – spotřebitele jen výmluvou, abychom mohli říct: „v zákoně je všechno a neznalost zákone neomlouvá“? I když je zřejmé, že občan je není schopen nejen seznat, ale především pochopit? Jako právníci se často pozastavujeme nad právní, případně finanční negramotností většinové populace, ale jsme si vědomi, že když podepisujeme tzv. informovaný souhlas s ošetřením, o němž i tak máme jen velmi mlhavou představu, se chováme stejně jako neprávník podepisující smlouvu o spotřebitelském úvěru?
A co nás tedy všechny omlouvá? Omlouvá občana vlastní představa o zákonech a právu? Věta „Já mám přece právo…“ se stává samozřejmou součástí zcela běžné konverzace i těch, kteří o právu mají jen minimální vědomosti. Ale není právě to dnes ve společnosti důležité? Existence vlastních představ o právu nejen determinuje, ale přímo ohrožuje právní vědomí a jednotu společnosti. Je to, co je považováno za nesporné, opravdu nesporným? Například komu vlastně „patří“ dítě? Rodičům a stát nemá právo nám do jeho výchovy nijak zasahovat? A naopak: mají rodiče právo – naslouchám-li aktuální diskusi o inkluzi ve školství - zasahovat do obsahu a způsobu školního vzdělávání dětí? Jakým právem? Nebo dítě snad patří samo sobě, nesmí být výchovou nikterak omezováno a již vůbec ne představami biologických rodičů, jinak zasáhne (Barnevernet) stát?
A co vůbec ještě zůstává z obsahu vlastnického práva po té, co je v moderní společnosti nezbytné respektovat veřejný zájem, sousedská, lidská a sociální práva? Člověk jistě může vlastnit byt, ve kterém bydlí, ale může pro zisk spravedlivě vlastnit byty, ve kterých nechává za úplatu bydlet jiné, kteří však na bydlení mají ústavní právo (Nález ÚS č.231/2000 Sb.)? A může za této situace pouhé vlastnictví bytu zakládat právo rozhodovat o složení rodiny nájemce (§ 2272, odst. 2 obč.zák.)?
A to nemluvím o přetrvávajícím rozsahu vlastnictví z doby, kdy lidé nebyli občany, ale nevolníky a kdy úvahy o rovnosti a sociální spravedlnosti byly jen utopickými představami blouznivců. Právo neomezeně vlastnit cokoliv?
Zdá se mi, že společnost stojí před nutností zásadních změn nejen představ o právu i samotného práva způsobem, o kterém máme dnes jen velmi neurčité představy, inspirované spíše politickými vizemi než realitou. Nejen neznalost, ale ani znalost současného práva nás totiž před budoucností neomlouvá….
(Psáno pro E- Právo)