Soudy nás vrací do padesátých let
Čeho se od naší justice můžeme dočkat? V poslední době některé soudy, včetně, žel, soudu nejvyššího, vytahují na světlo jeden z nejproblematičtějších protiprávních kroků komunistického vládnutí, totiž administrativní rozdělování bytů. Znovu budeme žít v bytech se společnými koupelnami a společným WC? Podle našich soudů zřejmě ano.
Mnozí si to ještě pamatují: po r. 1948 bez jakéhokoliv stavebního, tedy rekolaudačního řízení, byly velké byty (s buržoasií bylo třeba se i takto vypořádat!) „rozděleny“ tak, že do takto jen „administrativně“ rozděleného bytu bylo nastěhováno často i několik rodin s tím, že každá rodina dostala do užívání jeden nebo více pokojů a příslušenství bytu pak bylo pro všechny společné. Tato praxe byla používána až do počátku šedesátých let ….
Přesto, že pozůstatky takového zacházení s bytovým fondem přetrvávají dodnes, postupně docházelo k přirozené nápravě věcí. Administrativně oddělené části bytů se uvolňovaly a úřady obnovovaly užívání bytů podle původního stavebního určení. Nevydávaly ovšem zpravidla tehdy jinak potřebná rozhodnutí o přidělení bytu“, neboť se o žádné „byty“ vlastně nejednalo, pouze se znovu obnovovalo užívání bytu podle původního kolaudačního stavu. A právě v tom se zdá pro některé dnešní strážce tehdejší právní čistoty problém: tehdejší úřady prostě vydaly rozhodnutí o přidělení jen uvolněné části (nikoliv celého) bytu těm, kteří v bytě zůstali (část rozděleného bytu již do té doby tito lidé užívali), což třicet, čtyřicet let zcela postačovalo k řádnému užívání opět „scelených“ bytů, ale - ke škodě dnešních nájemců a k radosti dnešních majitelů – to dnes prý nepostačuje. Nebylo prý – před 40, 50 lety! – vydáno rozhodnutí „ve smyslu ustanovení § 154 obč. zák. před novelou“, jak nás poučuje Nejvyšší soud ČR, a proto jsou taková rozhodnutí o „scelení“ těchto bytů dnes neplatná. Nájemci prý opět mají právo bydlet jen v té původně přidělené část bytu, zbývající místnosti, které desítky let užívali, musí vydat majiteli a znovu užívat společné příslušenství s těmi, které pronajímatel do takto znovu rozděleného bytu umístí. Ti, kteří v době totality léta museli žít v rozdělených bytech, společně s jinými užívali koupelnu, WC, chodbu a další příslušenství, se v nových právních poměrech k tomu opět mají vracet? Podivné „vyrovnávání“ s minulostí…
Jak to má vypadat v praxi vysvětlil např. Městský soud Praze v rozsudku ze dne 27.9.2006, ve věci 64 Co 185/2007:“ …bude třeba posoudit, ke kterým prostorám nájem vznikl a které jsou užívány bez právního důvodu……soud prvního stupně zjistí, zda a ke kterým prostorám v bytě označené žalobcem jako byt č. 9 o velikosti 3+1 s příslušenstvím svědčí nadále nájem, ať již rodičům nebo žalovanému, a které prostory v tomto bytě jsou užívány bez právního důvodu.“ V jediném, jako 3+1 kolaudovaném bytě, jehož některé místnosti (!) požaduje majitel vyklidit a vydat!
Není to paradoxní? V padesátých letech se oprávněným nájemníkům velkých bytů, bezohledně po ruském vzoru, často z třídních důvodů, část jimi užívaných bytů odebrala a dnes, ve snaze vyhovět vlastníkům za každou cenu, budeme činit totéž? Jaké právo to vlastně v tomto státě chceme realizovat? A je to ještě právo?
Mnozí si to ještě pamatují: po r. 1948 bez jakéhokoliv stavebního, tedy rekolaudačního řízení, byly velké byty (s buržoasií bylo třeba se i takto vypořádat!) „rozděleny“ tak, že do takto jen „administrativně“ rozděleného bytu bylo nastěhováno často i několik rodin s tím, že každá rodina dostala do užívání jeden nebo více pokojů a příslušenství bytu pak bylo pro všechny společné. Tato praxe byla používána až do počátku šedesátých let ….
Přesto, že pozůstatky takového zacházení s bytovým fondem přetrvávají dodnes, postupně docházelo k přirozené nápravě věcí. Administrativně oddělené části bytů se uvolňovaly a úřady obnovovaly užívání bytů podle původního stavebního určení. Nevydávaly ovšem zpravidla tehdy jinak potřebná rozhodnutí o přidělení bytu“, neboť se o žádné „byty“ vlastně nejednalo, pouze se znovu obnovovalo užívání bytu podle původního kolaudačního stavu. A právě v tom se zdá pro některé dnešní strážce tehdejší právní čistoty problém: tehdejší úřady prostě vydaly rozhodnutí o přidělení jen uvolněné části (nikoliv celého) bytu těm, kteří v bytě zůstali (část rozděleného bytu již do té doby tito lidé užívali), což třicet, čtyřicet let zcela postačovalo k řádnému užívání opět „scelených“ bytů, ale - ke škodě dnešních nájemců a k radosti dnešních majitelů – to dnes prý nepostačuje. Nebylo prý – před 40, 50 lety! – vydáno rozhodnutí „ve smyslu ustanovení § 154 obč. zák. před novelou“, jak nás poučuje Nejvyšší soud ČR, a proto jsou taková rozhodnutí o „scelení“ těchto bytů dnes neplatná. Nájemci prý opět mají právo bydlet jen v té původně přidělené část bytu, zbývající místnosti, které desítky let užívali, musí vydat majiteli a znovu užívat společné příslušenství s těmi, které pronajímatel do takto znovu rozděleného bytu umístí. Ti, kteří v době totality léta museli žít v rozdělených bytech, společně s jinými užívali koupelnu, WC, chodbu a další příslušenství, se v nových právních poměrech k tomu opět mají vracet? Podivné „vyrovnávání“ s minulostí…
Jak to má vypadat v praxi vysvětlil např. Městský soud Praze v rozsudku ze dne 27.9.2006, ve věci 64 Co 185/2007:“ …bude třeba posoudit, ke kterým prostorám nájem vznikl a které jsou užívány bez právního důvodu……soud prvního stupně zjistí, zda a ke kterým prostorám v bytě označené žalobcem jako byt č. 9 o velikosti 3+1 s příslušenstvím svědčí nadále nájem, ať již rodičům nebo žalovanému, a které prostory v tomto bytě jsou užívány bez právního důvodu.“ V jediném, jako 3+1 kolaudovaném bytě, jehož některé místnosti (!) požaduje majitel vyklidit a vydat!
Není to paradoxní? V padesátých letech se oprávněným nájemníkům velkých bytů, bezohledně po ruském vzoru, často z třídních důvodů, část jimi užívaných bytů odebrala a dnes, ve snaze vyhovět vlastníkům za každou cenu, budeme činit totéž? Jaké právo to vlastně v tomto státě chceme realizovat? A je to ještě právo?