Vláda má ve svém programovém prohlášení závazek chránit „zranitelné občany“, ale mnozí z těch, kteří na semináři vystupovali, si nebyli jisti tím, kteří občané tuto ochranu potřebují…

Ve středu 14.9 se konal v Poslanecké sněmovně seminář k problematice vyloučených lokalit. Za účasti poslanců a poslankyň , starostů a pracovníků sociálních odborů z obcí, zástupců ministerstev, Úřadu práce a i ombudsmana. Záznam z tohoto jednání lze vyhledat a vyslechnout názory zde přednesené. Nebude to povzbudivé poslouchání, ale všem to velmi doporučuji. Zejména v předvolebním čase.

Asi nikdo neočekával že uslyšíme snadno realizovatelné návrhy na řešení toho problému. Spíše byl konstatován obecně neudržitelný stav a padaly otázky. Sám jsem rozšířil jejich počet: jsou vyloučené lokality morálním nebo legislativním problémem? Jsou „vyloučeny“ už samotné části obcí ( „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni“ se říkávalo kdysi v Praze) nebo jsou „vyloučeni“ nepřizpůsobiví lidé, kteří vytvoří vyloučenou lokalitu všude tam, kde začnou bydlet? Je tento problém vázán na etnicitu a jde tedy jen o romský problém? Jde o problém chudoby, který by vyřešil dostatek finančních prostředků? Ztratili obyvatelé těchto lokalit po dvaceti, třiceti letech na sociálních dávkách pracovní návyky, nebo je jen realizují - ke škodě české ekonomiky - v práci „na černo“? Chceme se dívat na rozpadající se záměry se školskou inkluzí, na děti, které přicházejí do školy a neznají hodiny, barvy, nikdy neviděli knížku a tisíce z nich ani nedokončí povinnou školní docházku? A může se tomuto stavu někdo divit, když tyto děti nevěří ve svoji lepší budoucnost a nevidí valného smyslu učit se a studovat když stejně podstatná část z nich skončí na sociálních dávkách? Bez poctivé odpovědi na tyto otázky, se ale nedostaneme k řešení problému, tak jako jsme se k němu nedostali za uplynulých třicet let…

Ale čím nahradit vyloučenou lokalitu? Tak jak to řešíme v mnoha obcích (brněnský Cejl např.) dnes, totiž vystěhováním dosavadních obyvatel jinam a opravou, přestavěním a modernizací dosavadní „vyloučené lokality“? Jednu odstraníme, ale vytvoříme novou… Ale existuje-li právo na bydlení – a já si myslím, že existuje – pak musí být zajištěno i těm, kteří nechtějí nebo neumějí bydlet v dnešních panelácích a městských domech, neboť společný prostor považují za součást svého prostoru pro bydlení, což je ovšem pro sousedské vztahy s těmi občany, kteří to vidí jinak, zničující. Vláda má ve svém programovém prohlášení závazek chránit „zranitelné občany“, ale mnozí z těch, kteří na semináři vystupovali, si nebyli jisti tím, kteří občané tuto ochranu potřebují…

Nejsem natolik obeznámen s realitou politického života ve Švédsku, ale nechce si mi příliš věřit tomu, že se Švédové v nedávných volbách přiklonili k extrémně pravicovému řešení svých problémů, jak se dozvídám z medií. Spíše se domnívám, že jim již došla trpělivost s hrou na demokratické řešení problémů, s realizací lidskoprávního panoptika, které degraduje život obyčejným lidem. Pravda. Nemáme u nás zatím ozbrojené gangy a množství přepadeni, které znejistily občana Švédska, ale nikde jinde nezaznívá u nás volání po zákonech zaručujících společenskou odpovědnost, jako je tomu u nás kolem našich vyloučených lokalit. Nikde není patrný prohlubující se rozdíl mezi existencí občanských práv spojených s povinnostmi
k občanům a obci a mezi realizací, či spíše výkladem představ o lidských právech bez jakékoliv odpovědnosti.

Samozřejmě neexistuje žádné právo na klidný a spokojený život, ale existuje právo občanů o takový život usilovat. A Švédsko zase není tak daleko abychom si jeho zkušenost jednou nezopakovali…
Právo 19.9