Tak nějak se se cítím po přečtení diskuze u tohoto článku na idnes.
Časopis Respekt ve svém posledním čísle 42/2011 uveřejnil kontroverzní článek „Prezidentské milosti na prodej“. Článek popisuje udělení milosti Radce Kadlecové a vznáší možné podezření z „uplacení této milosti“. Téma výbušné, důkazy které však uvádí budou s vysokou pravděpodobností znamenat odložení podezření z uplácení při udělení této milosti.
Při hledání příčin neschopnosti většiny Romů začlenit se do majoritní společnosti se vesměs hledá vina u majority, a tak se neustále pracuje na vládních programech, plánech, strategiích a koncepcích, běduje se nad tím, co všechno se na straně většiny promeškalo, aby se romské etnikum konečně integrovalo do evropské kultury a stalo se její aktivní a plně odpovědnou složkou, a co všechno prý většinová společnost Romům dluží. Opakovaně se totiž zdůrazňuje, co musí pro integraci Romů udělat většinová společnost, ani slovo však o tom, co musí či by měli udělat sami Romové. Přitom se systematicky poukazuje pouze na současný stav a zdejší situaci, takže se zcela pomíjí aspekt historický i širší teritoriální. Problémy s Romy totiž nejsou jen zdejší, nýbrž celoevropské, a nejsou pouze dnešní, neboť trvají celá staletí. Proč asi?
Druhá světová válka vznikla z dědictví romantismu a tam vzniklého pojetí národa. Člověk nové doby, který se po Francouzské revoluci vymanil z feudální příslušnosti k půdě a místu narození, byl najednou svobodný. Mohl jít kam chtěl a dělat si co chtěl. Cítil se ale ve své svobodě sám, a tak mu romantici přispěchali na pomoc se záchranným kruhem, kterého se mohl chytit. Udělali ho členem širšího společenství lidí mluvících „stejným“ jazykem a spojených„společnou“ historií. Teprve 19. století přitom rozhodovalo, který z dějinných příběhů se stane oním magickým, dávajícím tomuto společenství historickou legitimitu i zdravé sebevědomí do budoucna.
Jeden přední český politolog nedávno napsal, že ekonomická krize ve které se ocitl především Západ je symptomem umírání starého a rodícího se nového světového uspořádání, kdy žezlo světového ekonomického hegemona pomalu od Spojených států přebírá Čína. Střídání hegemona je ale velmi rizikovým obdobím.
Zpravidla otevřené (a nakonec ani žádné jiné) dopisy ve Čtenářově blogu neuvěřejňuji. Různých výzev a apelů mi do pošty chodí každý den řada, kdybych je všechny publikoval, hravě by tyto stránky zahltily (a stejně by je asi nikdo nečetl).