Už zas je tady zima. Vplížila se k nám docela nenápadně zadními vrátky, převlečená do protivně vytrvalého deštíku, který se pod rouškou noci proměnil v bílé vločky, s nimiž přikvačil i mrazík. Tentokrát s malým „M“, bez Ivánka, Nastěnky a Baby Jagy, zato s ledovým větrem v zádech. Meteorologové, stejně jako mé mírně vybydlené klouby, už tři dny předem halasně vykřikovali a troubili na poplach, ať se všichni připraví na zmrazky, náledí, závěje a další středoevropské zimní lahůdky, případně nechť ti, kdo si to můžou dovolit, zůstanou v teple a s hrnkem teplého nápoje vyhlížejí příchod jara.
Pro čtenáře blogu Aktuálně jsem pro vánoční období připravil dva články, aby si editor vybral, uveřejnil k mému překvapení oba. Ne všem se líbily. Ta naše písnička česká naznačila obtíže, se kterými jsme se po příjezdu do Austrálie setkávali a co nás posilovalo. Jen na okraj jsem připoměl, že to bylo právě dva roky, co zemřel Václav Havel. Vděčně na něho vzpomínám, kromě jiného jeho zásluhou jsem se mohl po třiceti letech setkat s mým bratrem a poprve navštívít hřbitov, na kterém jsou pohřbeni moji rodiče. Někteří čtenáři se zlobivě ozvali s netajenou nenávistí k prvnímu prezidentu po setřesení komunismu. Můj bratr, kterého Husák strčil do kriminálu, mi řekl, když jsme se po dlouhých letech setkali, že samotka, které se Havel během uvěznění nevyhnul, byla pro bratra děsivou zkušeností a dobrovolně by se do ní nenechal vsadit i kdyby mu slibovali, že bude americkým prezidentem. Jak se tito zpravidla anonymní havlobijci projevovali za totality? V druhém vánočním článku Modré sloupy jsem se pokusil naznačit některé okolnosti, s kterými jsme se v exilu setkávali.
Vyzývám tímto Poslaneckou sněmovnu parlamentu ČR ke změně Ústavy ČR. Máte-li rádi (milujete-li) tuto zemi a její lid a jste-li zastánci skutečné demokracie, dozajista přijmete tuto výzvu.