Říká se, že škola je základ života. Těžko říct, jestli je to právě jeho důležitostí, ale nelze pochybovat o tom, že tento základ je zhusta kritizován snad po všech stránkách. Kritizovat je samozřejmě legitimní – pokud kritika vede k řešení problému. Až příliš často se však lze setkat s kritikou, která je dost možná opodstatněná a problém velmi palčivý, nicméně jeho řešení je veskrze prosté – a proto nerozumím důvodu, proč stále přetrvává. Dal by se shrnout následovně: Škola mi nedá nic, co by se hodilo do života. (Mimochodem, úsměvné popření celého jejího smyslu podle první věty textu.)
Pamatuji si, že v lepších květinářstvích v předválečné republice byly vždy těsně před vánocemi k dostání ratolesti exotické žlutě kvetoucí mimózy. Dívali jsme se na ně do výkladů, tušili jsme jejich cizokrajnost a dálky. V květinářství přecházely krásné slečny, které jemnými dotyky upravovaly noblesní kytice a balily je do nafialovělých hedvábných archů. Když jsem se v dětství na tyto větvičky dívával přes sklo výkladů, ani mne nenapadlo, že strom, který je nese, se jmenuje akácie, česky kapinice. Jsou to tropické suchomilné stromy nebo keře, je jich přes tisíc pět set druhů a polovina z nich je domovem v Austrálii, kde kvete vegetace po celý rok, každý rod a druh jindy. To není proto, aby příroda země byla zkrášlená jak je rok dlouhý, hmyz včetně včel zde nezazimuje a tak stále potřebuje nektar. Do českých květinářství ovšem mimózy nebyly importovány od protinožců, ale z jižní Francie, kde jsem mnohem později narazil na vesnici Bornes-les-Mimosas, blízko města Hyeres, kde se jarní rovnodennost slaví, či spíše světí slavností, které se říká Fete du Mimosa. I silnice Route des Mimosas tam oslavuje jaro. Kdo je tam ve správný čas, je udiven akáciovým lesem, jeho barvami a vůněmi. Ve východní Africe jsem viděl kapinicové plantáže zakládané a udržované na těžbu třísla pro kožedělný průmysl. „Wattle and daub“ tam Angličané říkají zdím chyší v domorodých vesnicích. Jsou to propletené tyče a větve omazané jílovitou hlínou. „Wattle“ může také znamenat proutěnou dostihovou překážku nebo dokonce ohrazení ovcí v proutěné ohradě. Ale větvička mimózy zůstala pro mne symbolem té zvláštní doby, od vánoc po první jarní den, kdy jsem vidíval krásné slečny balit větvičky se žlutými květy do hedvábných papírů. Kde ty sněhy jsou!
Přišla první opravdu mrazivá noc. Všudy přítomná námraza, řezavý vzduch a vůně lesa. Je to ještě les nebo vůně čerstvých mrtvol, i když jen dřevěných? Větve spoutané kluzkým sítem, bílé terče přeťatých kmínků žalují…, z nádherné rostliny se stal balík, odporně těžká a neuchopitelná věc…