Syřané dnes, 15. 3. 2012 slaví první výročí povstání, za které dosud zaplatili 9000 obětí, včetně více než 500 dětí a 300 žen, 70 000 politických vězňů, desítky tisíc raněných, zmrzačených a pohřešovaných, na 200 000 uprchlíků uvnitř Sýrie a více než 30 000 mimo Sýrii. Je to velmi vysoká cena za svobodu a lidskou důstojnost.

Přesně před rokem vyšli Syřané v městě Daraa na jihu Sýrie pokojně do ulic protestovat proti uvěznění a mučení dětí ze základních škol, kteří se ničeho jiného nedopustili, než že si dovolili na zeď napsat ústřední heslo demonstrantů v Tunisku a Egyptě: „Národ chce odstranění režimu“. Při mučení tehdy zemřel čtrnáctiletý chlapec Hamza Al Chatib.

S těmito protesty v městě Daraa lidé byli solidární i v ostatních městech. Na každou demonstraci stříleli bezpečnostní síly a milicionáři režimu. Pohřby padlých demonstrantů se přeměnily v demonstrace a demonstrace se přeměnily v pohřby. Solidarita v Damašku vedla k zaplacení lidských obětí, které vyvolaly solidaritu v Homsu, Hamě, Idlebu a naopak. Tento proces pokračuje dodnes.

Ze začátku měly pokojné protesty skromné požadavky, které se soustředily na vyšetření násilí a odsouzení těch, kteří jsou zodpověděni za vraždění demonstrantů a mučení dětí. Odmítnutím těchto požadavků a s rozšiřováním masakrů, demonstranti zvyšovali strop svých požadavků tak, aby zahrnoval zrušení zákona o Výjimečném stavu, který byl zaveden v roce 1963, při kterém kdokoli a bez zákonného důvodu mohl být zatčen a uvězněn bez soudu a na dobu neurčitou; zrušení článku 8 ústavy ohledně vedoucí úlohy strany Baas při kterém výkonná, zákonodárná, vojenská, policejní a soudní moc musela být v rukou této strany; respektování svobody shromaždování, vyjadřování, organizace a tisku; stažení tanků a těžké vojenské techniky z ulic a navrácení vojenských jednotek do svých kasáren. Stojí za povšimnutí, že v Sýrii žádný občan nemůže být zaměstnán, nebo nemůže otevřít trafiku bez souhlasu tajné policie.

Asad na zvyšování stropu požadavků reagoval stupňováním represí, obklíčením měst a vesnic, zastavením dodávek vody, elektřiny, potravin, bezuzdným bombardováním prostřednictvím tanků, děl a raketometů, namátkovými kolektivními popravami za účelem zastrašování obyvatel od jakékoli snahy o odpor. Zkrátka Asad ignoroval politická a prosazoval silová řešení.

Po téměř devíti měsících pokojných protestů a jednostranného vládního násilí, mnoho vojáků a důstojníků povinné vojenské služby v Sýrii nejen přestalo poslouchat rozkazy, ale přeběhlo na stranu protestujících lidí. Tímto způsobem vznikla Syrská svobodná armáda. Od této doby má boj za odstranění dynastie Asadů dvojaký charakter: pokojné demonstrace a ozbrojená sebeobrana ze strany Svobodné armády.

Liga arabských států se pod tlakem arabského veřejného mínění obrátila na Radu bezpečnosti OSN s návrhem resoluce o Sýrii, který vetovalo Rusko. Tento návrh na rozdíl od resoluce o Libyi nebyl podle článku č. 7 OSN, nýbrž podle článku 6, čili nevyžaduje použití síly. Návrh obsahoval politickou cestovní mapu, jak krizi vyřešit v Sýrii, a to na základě resoluce Ligy arabských států, prostřednictvím Syřanů a bez jakékoli zahraniční intervence (Asad pověřuje svoje pravomoci vicepresidentovi Alšareovi, vytvoří se přechodná společná vláda, která by organizovala svobodné volby). Takový podstatný rozdíl by Rusko nemělo ignorovat, kdyby mu šlo o zabránění zahraniční intervence a zastavení krveprolití.
Po ruském vetu, města jako Homs, Hama, Idleb, okolí Damašku atd. jsou dokonce pod intenzivnější palbou raketometů. Syrský režim začal provádět i masakry celých rodin včetně žen a dětí připomínající masakry v Rwandě. Tato skutečnost představuje nebezpečí bezohledného a mocenského ruského veta. Toto veto, ve skutečnosti, sledovalo pouze zajištění úzkých ruských obchodních a vojenských zájmů ruské oligarchie (vývoz zbraní a udržení námořní základny v syrském přístavu Tartus), ale i předvolební kalkulace Putina. Ochrana civilního obyvatelstva a respektování mezinárodního humanitárního práva, nikoli ruské veto, představuje záruku zabránění občanské války a zahraniční intervence, kterou dnes naštěstí nikdo v zahraničí nechce.

Podpora režimu v Sýrii, který vraždí svůj národ pod jakoukoli výmluvou je cynismus a postrádá principiálnost. Tento režim se dostal k moci na základě vojenského převratu. Současný post presidenta Bašára Asada je v důsledku dědictví po otci, jako při jakékoli monarchii. V roce 1991 syrská armáda byla součástí vojenské koalice pod vedením USA, a to při válce proti Iráku. V roce 1975 vstoupila syrská armáda, s požehnáním USA a Izraele, do Libanonu a zlikvidovala palestinské hnutí odporu a zasadila bolestnou ránu libanonským vlasteneckým silám. Od roku 1973 syrsko-izraelské hranice představují nejbezpečnější hranice pro Izrael. Jenže v mezinárodní politice nejsou stálé kamarády. Tito kamarádi jsou vyměněni jako staré boty, když jsou opotřebované a neudržitelné.

V Sýrii je průměrný plat 200 USD. Neexistuje sociální systém. Míra nezaměstnanosti je kolem 25%. Neexistuje podpora v nezaměstnanosti. Neexistuje všeobecný zdravotní systém. Zdravotní služby jsou soukromé, mimo některé státní nemocnice, které jsou početně, kapacitně a kvalitně chudé. Státní sektor v průmyslu se privatizoval a privatizuje. Vnitřní obchod je z 99% soukromý. Korupce je jedna z nejhorších na světě. Bratranec Asada (Rámi Machluf) je jeden z největších miliardářů, vlastní telekomunikační firmy, sdělovací prostředky a ovládá vládní zakázky.

V Sýrii celou dobu vlády Baas neexistoval zákon o politických stranách, zákon o sdělovacích prostředcích, volební zákon atd. Bratr Asada (Máher) je náčelníkem presidentské gardy a 4. obrněné devize. Švagr Asada (Asef Šawkat) byl náčelníkem zpravodajských služeb, nyní náměstkem ministra obrany. Jinými slovy, dynastie Asadů a bezpečnostní síly jsou skutečnými vládci v Sýrii. Národní fronta, kterou režim založil a má fixní kvóty ve vládě a v národním shromáždění již od roku 1970, zahrnuje velmi slabé, izolované a ve skutečnosti závislé politické strany, které režim, v případě neposlušnosti, mohl kdykoli vyloučit. Volby, představovaly jednu z frašek tohoto režimu, neboť nikdy nesměla být jiná kandidátka než vládní. Opozice pro tento režim neexistuje a každá její aktivita byla nejen tvrdě potrestána, ale i předem mediálně obviněna z kolaborace se zahraničím a z extremismu.

Boj proti autoritářskému režimu v Sýrii je všelidovým bojem. Zúčastňují se ho lidé ze všech etnik, tříd a náboženského či politického vyznání.

Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc.
Autor žije a pracuje v České republice