Ve středu proběhla médii zpráva, že zemřel mladší z ruského dua slavných scifistů. Protože jejich věci patřily k těm nemnoha, které v dobách normalizace mělo smysl číst, napsal jsem před časem takové zamyšlení nad jejich ústředními tématy. Text už je starší, ale nebyl nikde publikován, snad se Vám bude hodit do blogu.

Bratři Arkadij (1925-1991) a Boris (1933-2012) Strugačtí patřili od svých prvotin ke špičce ruské (tehdy sovětské) SF literatury a v mnoha směrech jsou zajímavým zjevem ruské literatury vůbec.

Literárně začali působit na konci padesátých let nejprve v různých časopisech pro mládež příběhy z relativně blízké budoucnosti. Na první pohled se jednalo o prvoplánové komunistické agitky s hrdinnými sovětskými kosmonauty - výzkumníky v románech jako Planeta nachových mračen (1957), Tachmasib letí k Saturnu (1962), Cesta na Amalteu (1960), novele Ničivá vlna (1963) a různých povídkách později vydaných pod názvem Poledne. XXII století (1962). Není ovšem možné přehlédnout schopnost psát poutavě a napínavě, vytvářet životné postavy (v SF jeden z nejčastějších problémů) a líčit budoucí komunistický svět jako nikoliv bezkonfliktní. Přestože stěhováním postav z jednoho příběhu do druhého vytvářejí jakýsi svět Strugackých (také novum v sovětské literatuře), v jejich pozdějších dílech se slovo komunismus vyskytuje stále sporadičtěji. Až si toho všimli i ostražití sovětští cenzoři a Strugačtí si s nimi asi užili svoje. Mnohá díla vydali jen časopisecky, často ve zcela nepravděpodobných periodikách (časopis sovětských železničářů apod.), jiná pod pseudonymy. Nikdy ale, alespoň pokud vím, nepřekročili určitou mez, za kterou by ztratili možnost hovořit k ruskému čtenáři. Své šlehy proti systému, mnohdy dosti výživné, psali tak, že čtenář pochopil a cenzor bezmocně zuřil. Bodejť by mohl připustit, že vládci té a té planety připomínají politbyro a výzkumák donekonečna studující stále stejné nesmysly se až příliš podobá ústavu marxismu-leninismu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům je pro obyčejného čtenáře těžké zařadit jednotlivé práce na nějakou časovou osu, přesto se dají vysledovat dvě témata, která bratry oslovila tak výrazně, že se k nim ve své tvorbě často vraceli.

1. PROGRESORSTVÍ
Stručně řečeno je progresor pozemský výzkumník snažící se o urychlení pokroku na, oproti Zemi, zaostalejších světech. Pokud pod tím cítíte všeliké Che Guevary, snažící se vyvolat revoltu v různých končinách světa, jste zřejmě na správné stopě. Ale nebyli by to Strugačtí, aby látku nepojednali v rozličných souvislostech. Už jsem uvedl, že spisovatelské řemeslo ti dva opravdu ovládali.
V novele Pokus o útěk (1962) se studenti Anton a Vadim seznamují se zvláštním týpkem Saulem a jím ovlivněni odlétají na neznámou planetu, kde se setkávají se společností žijící v podmínkách nechutného útlaku a obřích sociálních rozdílů. Přes veškerou snahu o nějaké dorozumění nakonec dochází ke konfliktu a bitce s klanem místních vládců.

Jeden z nejslavnějších románů Strugackých Je těžké být bohem (1964) jakoby navazoval na tuto novelu. Anton, nyní již zralý muž, pracuje jako don Rumata ve výsadku progresorů působích přímo uvnitř pozdně středověké společnosti planety Arakar. Postupně zjišťuje, že ani snaha o pomoc trpícím postavená na „vědeckém základě“ nepřináší vlastně žádoucí výsledky. Ústředním bodem románu je scéna, ve které se don Rumata setkává s místním buřičem a nezkrotným bojovníkem za práva utlačovaných (revolucionářem) a místním lékařem, vědcem a filosofem (humanistou). Postupně se jich táže, co by on, z jejich pohledu mající možnosti boha (A. C. Clarke: „Vyspělá technologie je ničím nerozlišitelná od magie“), mohl udělat, aby jim pomohl vytvořit spravedlivější společnost. Revolucionář žádá zbraně k pobití utlačovatelů, humanista zase potravu a léky pro všechen lid. Anton smutně dospívá k závěru, že to i ono by vedlo ještě k zhoršení postavení těch, jimž by chtěl prospět.

Obydlený ostrov (1970) je opět variací na dané téma. Průzkumník Maxim Kammerer havaruje na planetě Sarakš, která je již v poměrně pokročilém stadiu rozvoje. Společnost, kterou zde poznává zevnitř, jako řadový vojín je mnohem sofistikovanější, než v předchozích dílech a rozeznat „dobro“ a „zlo“ bez znalostí historie a souvislostí prakticky nemožné. Některé rysy zdejší společnosti jsou zřejmými paralelami k Orwelovu 1984 – čtvrthodinky nenávisti nahrazují zářiče oddanosti sloužící k identifikaci tzv. mutantů, atd. Mutanti jsou jednoduše lidé, kteří si nemyslí, že místní společnost je nejlepší z možných. Mnozí soudí, že je to snad nejtvrdší kritika sovětského systému, kterou kdy Strugačtí napsali. Připomeňme, že v SSSR byli lidé nevěřící v úžasné výhody reálného socialismu zhusta zavíráni do blázinců – mutanti. V této souvislosti je pozoruhodná forma díla. Je to klasická space opera se vším všudy, především vpřed pádícím dějem, dokazující neuvěřitelně široký výrazový rejstřík Strugackých.

Nebyli by to Strugačtí, aby v dalších dílech celou otázku neobrátili vlastně naruby. V románech Brouk v mraveništi (1982) a zejména Vlny ztišují vítr (1985)se Maxim Kammerer zabývá možností, že samo lidstvo je vystaveno působení progresorství tajemné supercivilizace Poutníků. Jakpak by se nám to líbilo? Táží se Strugačtí. A dospívají k závěru, že ani trochu. - Víme, praví hlavní hrdina, - že vyspělá civilizace nám nechce ublížit, přeje si naše dobro. Ale podle jakých měřítek? Jakých kritérií? Co má být cílem? Ano přejí si dobro, ale to jejich a neobtěžují se nás zeptat, jestli to chceme také. Tak nakonec autoři dospívají k úplnému popření smyslu progresorství. A mimochodem, pokud chce někdo vědět, jak se stupňuje napětí bez mávání meči nebo laserpaly, vřele doporučuji.

Na časové ose sledujeme přístup Strugackých k problému progresorství (vývozu revoluce, ale i „údělu bílého muže“) od prvotního nadšení přes zjišťování problémů ke skepsi a konečně naprostému odmítnutí takového postupu.

2. NELOGICKÁ SPOLEČNOST

Lituji, ale nic výstižnějšího mě nenapadlo. V celém okruhu románů se snaží Strugačtí popsat zbyrokratizovanou nesmyslnou společnost fungující na principech, kterým nikdo nerozumí, sledující cíl, který nikdo nechápe a usilující o pohyb, díky němuž by mohla zůstala na místě.

Stále znovu a znovu se objevují některé motivy jako onen falešný pětník v románu Pondělí začíná v sobotu (1965). Ten pětník můžete zahodit, udat jej v trafice za viržinko, někomu darovat a stejně se k vám zase vždycky neomylně vrátí. Prozkoumáte jeho magnetické pole, elektrické potenciály, stanovíte spektrální čáry jeho chemického složení, ale na princip vracení ne a ne přijít. A tak je to ve výzkumném ústavu čar a kouzel se vším, ať už bádáte nad oživováním mrtvol, lektvary nebo intonací zaříkávání. Namísto poznatků přibývá jen katastrof jako následků výzkumu. Pozor! Dávno a dávno před Rowlingovou. Další, nečekaná poloha bratrů Strugackých. Švanda je to totiž opravdu náramná. Než si uvědomíte, že reálný socialismus byl jedním takovým obrovským výzkumným ústavem „NIIČAVO“ v praxi. Tohle jim přece nemohlo projít, řeknete si. A prošlo. Bezostyšně prohlásili, že román je parodií na pokleslou západní fantasy literaturu.

Pohádka o Trojce (1968) je částečně pokračováním Pondělí začíná v sobotu. Strugačtí se tentokrát ptají kdo stojí za potrhlým ústavem „NIIČAVO“. Zjišťuje se, že to jsou byrokratičtí „kanalizátoři“, kteří administrují, aniž by tušili co a proč a především se po tom ani nehodlají pídit. Švanda to tentokrát byla o mnoho menší. Navíc to neprošlo a „vyvozovaly se důsledky“.

Pokorně se přiznávám, že román Les (1966-1968), v originále Slimáček na svahu, jsem nikdy zcela nepochopil. Autoři zde používají (nikoliv naposledy) triku s románem v románu a tím vzdávají poctu jinému velmistrovi ruské fantastické literatury Michailu Bulgakovovi a jeho Mistru a Markétce. Potíž je, že obě roviny – život v podivuhodném lese – jednotném živoucím organismu, do nějž není možno z vnějšku proniknout a práce ústavu pro výzkum lesa (sic!), který nemůže uchopit objekt svého zkoumání a místo toho se zalyká úředničinou ve stylu Parkinsonových zákonů – se do samotného konce neprotnou. Přesto jsou některé scény lahůdkou, například úřední výnos ředitele Ústavu o nepřípustnosti náhody. Ředitel Perec odmítá tuto kýmsi připravenou direktivu podepsat s logickým argumentem, že pod takovou hovadinou jeho jméno nebude. Je mu objasněno, že administrativní činnost je základem všeho, jedna direktiva vyplývá z těch předchozích a vůbec Ústav se bez direktiv neobejde… Kromě toho na podpis čeká Fušer a ten má dva notesy. -Do jednoho si zapisuje, co kdo řekne a to jsou zprávy pro ředitele a do druhého si poznamenává, co řekne ředitel. Dost síla, nemyslíte?

Strugačtí si nejspíše uvědomili, že sdělení, má li mít smysl, je přece jen třeba obalit poživatelnějším krémem. Veleslavný Piknik u cesty (1972) je variací předchozího námětu. Podivná Zóna s neuvěřitelnými a vesměs smrtícími fyzikálními anomáliemi je tentokrát vysvětlena technologicky, mimozemskou návštěvou. A samozřejmě ústav, tentokrát mezinárodní, zabývající se jejím výzkumem. Poznání je ovšem vyhrazeno jen těm, kteří se s rizikem smrti odváží dovnitř, vědátoři z vnějšku naměří spoustu veličin a nepochopí nic. Autoři tentokrát pominuli narážky na brežněvovský socialismus a dočkali se celosvětového úspěchu. Režisér A. Tarkovskij natočil podle románu neméně slavný film Stalker a z technologické SF vytvořil náboženský jinotaj. Asi právě jenom Rus mohl namísto motivu poznání použít – spasení.

Kulhavý osud (1986) je opět románem v románu. První rovina je realistická a do značné míry autobiografická. Popisuje běžný život sovětského literáta nad prací na objednávku „vyšších míst“, která ho sice nebaví a ubíjí, na druhé straně poskytuje o něco lepší hmotné zázemí, než jaké je obvyklé. Tlachy v restauraci Svazu spisovatelů nad koňakem a hříbky nemohou znova nepřipomenout Bulgakova a jeho MASOLIT (MASová LITeratura) v Mistrovi a Markétce. Hlavní hrdina relaxuje nad psaním svého životního díla, které mu, jak ví, stejně nikdo nevydá.

Ono životní dílo je náplní druhé roviny. Znalci říkají, že je to dříve vydaný román Ošklivé káčátko (1968), nebo naopak pozdější Čas deště (1986), případně obojí. Každopádně se znovu jedná o depresivní dystopii odehrávající se při podivném experimentu s mimořádně nadanými dětmi. Smysl, cíl, podstata je neznámá všem a nejvíce těm, kteří tomu velí. Postavy si ani nejsou jisty jestli se jedná o skutečný experiment, nebo jen podivnou šarádu.

Město vyvolených (?) předkládá další verzi Experimentu, jehož se nedobrovolně účastní osoby přivedené sem nejen z různých zemí, ale i z různých dob. Tajemní experimentátoři navíc čas od času našim hrdinům proházejí povolání a tak se Administrátorem celého Města ze dne na den stane původní metař, aniž by ovšem měl jiné znalosti a jiný rozhled. Vlastně dokud byl metařem, věděl alespoň docela přesně, co je jeho úkolem…

Vývoj tohoto tématu v podání Strugackých jakoby se klikatil od rozvernosti ke stále větší a větší ponurosti. Jakoby stále naléhavěji říkali: „Nečekejte od svých náčelníků změny a korekce. Oni sami nechápou co dělají a proč. Zato je jim (a jimi) neustále vnucováno, že to tak prostě musí být!“ A nemohu se zbavit pocitu, že zlom nastává někdy po roce 1968.

Strugačtí napsali ještě řadu dalších děl. V Hotelu U mrtvého alpinisty (1970) se pokusili o detektivku se SF prvky, ale dvakrát se nepovedla. Chlapík z pekla (1976) zkoumá podstatu zla v člověku. Je to vlastně takový don Rumata naruby. Tato i další díla nejsou však podle mě součástí zmíněných tematických okruhů.

Arkadij a Boris Strugačtí si začali pouštět pusu na špacír v období Chruščovova tání. Po nástupu Brežněva cenzoři zpozorněli a oba bratři měli občas doma různé problémy. Ne tak v normalizovaném Československu. Ačkoliv některé jejich formulace by v oné době českým a slovenským autorům nepochybně vynesly několikeré nepříjemné diskuze v centrále StB a možná i změnu povolání za daleko zdravější v národním podniku Sady, lesy a zahradnictví, Strugačtí vycházeli a ve značných nákladech. Snad si cenzor řekl, že sovětským autorem nelze nic zkazit, snad mu cenzurování díla jistě zcenzurovaného sovětskými soudruhy přišlo svatokrádežné, snad byl líný, snad naopak věděl, ale spolehl se, že hlupáci jako Miller a Biľak (tehdejší šéfové kultury a propagandy) stejně na nic nemohou přijít. Nevím. Ale pro nás to v té smutné době bylo jen dobře.

Jiří Mosz