Je to další šok, a těch je v posledních dnech už moc. Po jadrném náčelníkovu pomocníkovi a pozdějším hradním ochránci Tondovi Maněnovi, Miloši Formanovi či Jardovi „Prdelínovi“ Havelkovi z undergroundového kmene, v pondělí večer odešel náš festivalový fotograf Jiří Jahoda. Pozemskou planetu opustil v klidu domova, s rodinou a synem Martinem koštovali rumy, dopřával si vše dobré a do posledních chvil s ním prý byla legrace.

S Jirkou jsme společně procházeli různými festivalovými peripetiemi. Často si vyměňovali názory a debatovali. Seznámili jsme se až po listopadu. V první polovině divokých devadesátých let do našeho kmene přivedl svého syna Martina, a ten s námi zůstal až do přelomu milénia. Společně s tátou zažili všechny přelomové roky našeho Pow-Wow. Říkal, že je fotograf designér. Jeho festivalové fotografie, kdy měl přístup kamkoliv, ale vypovídaly i o něčem jiném. Věděl, že mám rád skupinové fotografie. Jednoho dne se otevřely dveře a v nich nadšený Jirka s nápadem udělat hromadnou festivalovou fotku. Ne obyčejnou, ale s tisícovkami lidí hledícími do objektivu a s národním rekordem. Spolu jsme nápad doladili a vznikla z toho unikátní skupinová festivalová fotografie s náčelníkem Václavem Havlem, guru undergroundu Martinem Magorem a mnohými dalšími v popředí. Čím více se focení blížilo, tím víc se Jirka bál. Měl trému. Třásl se. Nebyl zvyklý „pracovat“ s takovým množstvím lidí, byl přece designér, jak říkal. Poslední dny a hodiny jsem jej povzbuzoval, že to zvládneme a samozřejmě mu pomůžeme. On bude jenom fotit. Nakonec jsme hromadné foto opakovali několik let, až do předposledního festivalu. Dodnes je Jirkova první fotografie nepřekonaná a je výpovědí o výjimečné atmosféře festivalu a zachycením jeho spiklenecké a různorodé pospolitosti i tehdejší doby.


S Jirkou jsme strávili mnoho debat - o podhorské komunální politice, náčelníkovi, Magorovi a undergroundu, fotografování a dalších pozemských věcech. Neměl rád současného nájemce na Hradě. Měl rád Václava Havla i festival a jeho atmosféru. Ale i pěkné věci, dobré jídlo a doutníčky. Byl ikonou místního hostince, který měl vedle svého fotoateliéru. Žil místním občanským spolkem, kterému dával v lokálu tvář. Jednou mi vyprávěl, jak se po festivalu staral o Magora a vozil jej tak dlouho, až ho nakonec po nějaké době odvezl někam k Pardubicím. Jindy, když mne vezl na oslavu a rozloučení Václava Havla s prezidentováním, odjel dříve, než se večírek začal rozjíždět. Jirka měl rád blízkost domácího zázemí. Byl patriot. Fotil zákoutí s kanály a těšilo jej ocenění, které za ně dostal. Měl i další projekty. O jednom z nich - ženských pozadích, „prdelkách“ si myslím své, ale chápu. Jirka byl přece desingér a estét.

Podporoval politiku místní radnice, ale z podporovatele se stal postupně její kritik. Jako držitel městské kulturní ceny odešel z oficiálních institucí pro kulturu, i kvůli jejich antipatiím k festivalu. Začal vidět podivné praktiky a na vlastní kůži pociťovat její odvrácenou tvář. Pro starostu, kterého zpočátku až nekriticky podporoval a byl svého času jeho předvolebním fotografem, se stal nepotřebným. Nešel přímo do střetů, měl rád svůj klid, ale měl i svůj názor a přestal se s ním tajit.

Při jednom z našich posledních setkání jsem mu donesl k podepsání petici za přejmenování části hlavní ulice v Trutnově na Václava Havla. Beze slova a obav ji vzal a podepsal se na arch jako první. S vtipnými poznámkami a zdravým nadhledem. Bylo to nejen pro mne jedno z největších a milých překvapení mezi signatáři a podporovateli.


Ač se to někdy nemuselo zdát, měl jsem Jirku rád. Byl hodný, ale ne oťoupalík. Byl jedním z prvních, který přesvědčoval festivalem nepolíbené o tom, jaká je tam atmosféra. Bránil nás proti předpojatým odsudkům. „Běžte se tam podívat,“ vyzýval. Někdy to měl těžké. Raději tedy rovnou někoho nového přivedl. Sledoval dění okolo festivalu, politiku, ale i hokej, při němž jsme se nejednou potkali. O to víc jsem na něj v posledních měsících a především týdnech myslel - začalo mistrovství světa v hokeji.

Měl jsem pro něj i připravenou knihu o Magorovi a jeho době. Před její uzávěrkou mi Viktor Karlík z redakce psal: „Nevíš, kdo je ten fotograf na fotce?“ Pod fotem se pak objevil popisek - Jiří Jahoda. Těšil jsem se, až mu ji donesu a knihu předám. Jirka by měl radost a já, pozůstalý na této planetě, si teď nesu výčitky s vědomím, že nic se nemá dlouho odkládat.

Nevědouc, že se s Jirkou něco děje, jsem mu poslal pozvání na bytový koncert s Plastiky či občas nějakou zprávu. Naposledy o Tondovi Maněnovi. To jsem netušil, že si ji nepřečetl a fotospoušť již na festivalu nezmáčkne. Jirko, budeš scházet!

Martin Věchet
zakladatel Open Air Festivalu Trutnoff