Listopad. Letos krásný jak má být. Barevné listí, padající kaštany, vůně vlhkého lesa. Topíme v kamnech, na Martina jsme si upekli husu a pili mladé víno.

Dobře spím pod peřinou. To je moje realita. K ní patří i že se dívám na internet. Kromě o kovidové nákaze (ale jsem očkovaná, bydlím na vesnici a nikam nechodím) se tam dočítám o lidem, kteří v tomto počasí a kousek od nás, tráví spolu se svými dětmi už kolik dní - kolik vlastně - v lese patrně podobném tomu mému. Lidí, kteří nemohou tam ani zpět. Někdo chytře a s brutálním cynismem využil jejich situace a touhu vymanit se ze zoufalých podmínek v kterých žijí. Podmínek o kterých nic nevíme a hlavně nechceme vědět, protože i kdybychom vědět chtěli, změnit to nemůžeme.

Tito cizinci, kteří uvěřili v slibovaný zázrak, nyní bloudí po lese mezi dvěma hranicemi, obklíčeni ozbrojenými vojáky z obou stran.
Na co se čeká? Až někam zmizí, zemřou, nebo někdo o něčem rozhodne? O čem vlastně. Dnes jsem si přečetla, že děti už ani nemohou chodit, jak je bolí od zimy nohy. Co jedí ti lidé? Možná dosud mají peníze na taxika, který je doveze k nejbližší benzinové pumpě kde si koupí jídlo.

Nemohu to už ani číst. Je mi z toho zle. Jejich osud vnímám jako vlastní provinění. Nemohu a nechci s nikým o tom mluvit, protože bych se možná dozvěděla, že tito nešťastníci měli zůstat doma, že Evropa nemůže brát donekonečna uprchlíky, že je to věc těch zemí, nikoliv naše a hlavně že s tím nemůžeme nic dělat – já, ani moje sousedka s tím nemůžeme nic dělat. Trýzeň a bezmoc. Možná že vyvolat v nás podobné pocity je přesný záměr těch zločinců, kteří ty lidi do lesa nahnali.
Kladu si otázku, proč ale ti které si volíme, které jsme si zvolili, nejen my, ale v celém tzv. demokratickém světě, mlčí. Proč k tomu mlčí? Musí snad existovat nějaké lidské řešení. Ovšem ti, kteří rozhodují, mlčí i k mnoha dalším hrůzným věcem které nevidíme, protože nejsou ve zprávách, a jsou příliš daleko od naší šťastné Evropy. Věci o kterých ani nevíme – a proč bychom vlastně měli vědět?