Bylo krásné sledovat mistrovství světa ve fotbale, i když byly zápasy o dost opatrnější a skoupější na góly (až na tu jednu výjimku).

Zažila jsem zahájení v Chorvatsku; Chorvaté hráli s Brazilci úplně první zápas. Svému nároďáku fandila snad celá země. Servírky, prodavači zmrzliny, pinglové, kapitáni na lodích, prodavačky v obchodech, všichni na sobě měli chorvatský dres. I sochy a auta. Jen náš lodní kuchař se oblékl do dresu brazilského a chvíli v něm odvážně pózoval. Pak celá země i s kuchařem fandila tak, že se po prvním gólu odpalovaly bengálské ohně. Před nocí plnou vášní nás zachránila prohra.
Ještě krásnější než fotbal bylo vidět finálovou hru Petry Kvitové ve Wimbledonu v sobotu odpoledne. Koncert pro jednu skvělou hráčku, která v pravý čas překonala útrapy rozhoupané psychiky, jež jí bránila vyhrávat zápasy, na které měla. Petřino vítězství bylo rychlé, krátké a až zázračně jednoduché. Hrála skvěle. Bezchybně. Ohromně soustředěně. Zkušeně.
Před třemi lety, kdy Wimbledon vyhrála poprvé, si pak s tím vším, co náhlá sláva obnáší, nevěděla rady. Být celebritou ze dne na den není jen tak. Naštěstí však nezpychla a nevyměnila své lidi za jiné. A tak vyhrála podruhé!
Dojalo mě její dojetí, když po zápase, už dekorovaná, hovořila v krátkém interview ke stadionu a světu. Bylo to skromné a vřelé a líbilo se mi, jak do anglických odpovědí vsunula české přání tátovi k narozeninám.
Můj obdiv a dík ale patří i všem dalším Češkám, které také hrály výborně. Českou vítězku nevidí Wimbledon naposledy!

Toto vyšlo v deníku Metro (8.7.2014) . A v těch dnech už se do Petry Kvitové začalo nechutně kopat - takovým tím českým srabským stylem. Úspěch se tu totiž ... neodpouští.