Povinností státu není zajistit rovnost všech občanů v příjmech a v majetku. Povinností státu je zajistit rovnost příležitostí a zajistit, aby stejná pravidla platila pro všechny. Za svůj blahobyt je primárně odpovědný každý z nás.

Rolí státu je, aby svým občanům nekladl do cesty umělé a zbytečné překážky a aby nedovolil porušování pravidel daných ústavou a zákony.
Být pravicově orientovaný ale neznamená být asociální.

Nevěřím v teorii „sociálního státu“. Zatím mi nikdo nevysvětlil, co to znamená. Vím jen, jak se sociální stát projevuje – rovnost je nahrazena rovnostářstvím, solidarita už není produktem mezilidských vztahů a sociálního cítění, ale státem dirigovaného přerozdělování, regulací, povinných odvodů a nepřehledných sociálních dávek a dotací. Skutečná solidarita, projev ochoty těch úspěšnějších pomoci méně šťastným členům společnosti, je nahrazena institucionálním a chladným přístupem předimenzovaného státního aparátu. Empatie a altruismus už nejsou positivními hodnotami. Nahrazuje je stát a jeho úřední postupy a předpisy. S individuální solidaritou stát příliš nepočítá a přistupuje k ní velmi nevraživě, komplikuje totiž výkon jeho „sociální politiky“ a narušuje jeho „sociální programy“. Povšimněme si nářku nad škrty v sociálních programech – není o tom, že potřební dostanou méně. Je o tom, že organizace, které stát dotuje, nebudou mít dostatek fondů na svůj provoz.
Není to tak dávno, co stát „ušetřil“ na pomoci rodinám, které se starají o zdravotně postiženého člena. Ušetřil zkrácením příspěvku na péči o zdravotně postižené, ve většině případů na zhruba dva tisíce korun, a příkazem použít příspěvek výhradně pro péči objednanou od organizací dotovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí. Ministerstvo projevilo obavy, že rodina si příspěvky „zlepšuje svou životní úroveň“. Pomiňme, že účelem každého sociálního programu by mělo být zlepšení životní úrovně potřebných a jejich rodin. V tomto případě se jednalo o částečnou náhradu příjmů rodin, jejichž příjem je negativně ovlivněn tím, že o postiženého pečují. Pečují o něj dvacet čtyři hodin denně, často i za cenu nemalých finančních nákladů a toho, že některý člen rodiny může výdělečně pracovat jen na částečný úvazek, nebo musí zůstat doma. Stát chce, aby tyto rodiny využívaly služeb organizací, většinou nevládních a „neziskových“, které sociální služby poskytují profesionálně a které jsou částí systému státní sociální péče. Pokud se podíváme na jejich ceníky služeb, zjistíme, že částka dvou tisíc korun stačí maximálně na jeden či dva dny „profesionální péče“ měsíčně. Výsledkem je buď citelný pokles životní úrovně dané rodiny, nebo v nejhorších případech odkázání postižených do ústavní péče. Ta pak stojí stát nejméně třicet tisíc měsíčně. Životní úroveň rodin pečujících o zdravotně postižené se ale „neoprávněně nezvýšila“, stát „ušteřil“ a ohrožené nevládní a neziskové organizace byly zachráněny.
Současný systém státem placeného školství je velmi asociální. Nic není zdarma, a zdarma není ani vzdělání. Nevím, jak mohou levicové strany vydávat systém, ve kterém nekvalifikovaný dělník, či uklízečka, ze svých daní přispívá na studia budoucímu právníkovi, který, potom co „zdarma“ vystuduje, bude mít příjmy, které jsou mnohonásobkem příjmů jeho nedobrovolných sponsorů za něco „sociálního“. Podle mého je systém nestydatě asociální.
Já sám jsem vystudoval v Kanadě, zemi kde vysokoškolské studium „zdarma“ není. Do země jsem přišel jako nemajetný imigrant s několika dolary v kapse. Dva roky poté jsem mohl začít studovat, díky systému studentských půjček, který je přes několikaterou modifikaci v principu užíván dodnes. Systém je jednoduchý a není pro stát ani pro studenty příliš nákladný, je založen na státem ručených bankovních půjčkách. Úroková sazba je velmi nízká, banka totiž nic neriskuje, protože stát za půjčky ručí, student začne splácet jeden rok potom, co opustí školu a stát platí jen za jedno či dvě procenta „neplatičů“, na kterých splacení půjček samozřejmě vymáhá. Ti, kdo splácet skutečně nemohou, mohou požádat o odklad splátek. Já sám jsem půjčku splatil během čtyř let. Systém funguje a troufám si říci, že v Kanadě nemůže nikdo říci, že nemohl vystudovat, protože on, či jeho rodina, patří mezi „sociálně slabší“ vrstvy společnosti. Podobný systém je ve všech provinciích Kanady, a pokud vím, i ve všech státech USA.
S blížícími se volbami můžeme sledovat rostoucí starost o „mladé rodiny s dětmi“. Strany se předhání v deklaracích jejich podpory a ohlašováním nových „programů pomoci“. Nedivme se tomu, za širokým pojmem „mladá rodina s dětmi“ si můžeme představit kdekoho mezi osmnácti a čtyřiceti lety věku. Vidí to tak i politické strany, které vidí velkou množinu potenciálních voličů, které si potřebují (jako obvykle za jejich vlastní peníze) koupit.
Skoro je mi líto, že mí vlastní rodiče jsou už dávno na onom světě a nemohu se jim omluvit za to, že jsem se jim drze narodil, aniž by jim to přineslo nějaké porodné, nebo peníze z jiného programu pro mladé rodiny. Nic za mne nedostali a nic ani neočekávali. Sociální stát ještě neexistoval. Kupodivu jsme jako národ nevymřeli, a starosti státu naše generace dělá až nyní. Ve volbách se na nás naše politické strany příliš nespoléhají.
Nevidím stejnou solidaritu s lidmi, kteří ztratili ve věku padesáti či více let práci. Nevidím žádné nové programy určené pro pomoc těmto občanům, jejichž počet neutěšeně roste za nezájmu politických stran a Ministerstva práce. Pardon, takové programy existují, na stránkách MPSV najdeme seznam rekvalifikačních kurzů. Padesátiletá žena bez práce bude jistě uklidněna zprávou, že ministerstvo pro ni přichystalo kurzy sváření elektrickým obloukem a hrnčířství. Pro ty z nich, které mají vyšší ambice, připravilo ministerstvo kurz mzdového účetnictví v rozsahu 120 hodin teoretické výuky. Perspektivní zaměstnavatelé již stojí ve frontě a dychtivě očekávají příval nových mzdových účetních vyzbrojených certifikátem o ukončení třítýdenního kurzu pracovního úřadu, aby mohli nahradit kvalifikované mzdové účetní s třicetiletou praxí, kterých je, jak všichni víme, velký nedostatek. Pokud by snad byl někdo z nich raněn, nebo dokonce ušlapán davy, neměl by klesat na mysli. Ministerstvo připravilo ještě jeden program rekvalifikace. Vážené nezaměsnané dámy ve středních letech vězte, že péčí sociálního státu se z vás mohou stát, po absolvování jednoho ze sedmnácti rekvalifikačních kurzů nabízených programem Aktivní podpory zaměstnanosti, dokonce řidičky vozidel dopravy nemocných a raněných.
Ne není to legrace. Seznam rekvalifikačních kurzů APZ je k nahlédnutí na stránce http://portal.mpsv.cz/upcr/kp/pha/rekvalifikace/kurzy_apz_aktualizace_unor_2012.xls
Pokud do něho nahlédnete, doporučil bych zcela vážně jeden z nabízených kurzů – kurz pro pracovníky sociálních služeb. Pokud bude MSPV pokračovat v nastoupeném trendu, bude to s velkou pravděpodobností jedno z nejžádanějších a nejvíce potřebných povolání.
Zatím ale pan ministr problém řeší jinak. Objevil totiž jeho podstatu.
Já bych si myslel, že ztráta zaměstnání je pro ženu (i muže) staršího pětačtyřiceti let pravděpodobně nejvíc traumatickou událostí jejich života. Ztráta zaměstnání a mizivá šance nalezení jiného znamená nejen finační ztrátu, jde i o ztrátu sebedůvěry a sebevědomí. A pan ministr přišel s originální myšlenkou. Mohou si za to sami. Jejich největším problémem je podle něho to, že jim chybí „pracovní návyky“. Pan ministr jim chce dát do rukou košťata a poslat je do ulic aby si zvykli na práci. Nějak mu ušlo, že nemají problém s tím, že by pracovali, ale naopak, s tím že nepracují.
Ministr, který by s nimi měl na řešení jejich problému spolupracovat, je místo toho uráží, prohlašuje je za lenochy.
Náš systém není postaven na solidaritě a na pomoci potřebným. Je nastaven tak, aby pomáhal organizacím, které o potřebné „pečují“ a jejichž zájmem je především udržení sociálních penězotoků. Je nastaven tak, aby se stát a politické strany mohly pochlubit svou sociální politikou – podívejte se, jak se staráme, vynaložili jsme XXXX finančních prostředků, nebo požadujeme a slibujeme, jménem „sociální solidarity “ a „sociálního státu“, ještě více peněz.
Systém potřebuje reformy. O tom nemám pochyb. Veřejné finance jsou v zoufalém stavu, státní rozpočet je z osmdesáti procent zatížen mandatorními výdaji a jeho příjmy jsou omezeny nejen hospodářskou krizí, ale i korupcí, rozkrádáním a hlavně neschopností politiků podívat se dál než na špičku svého nosu. V době, kdy je nutno šetřit, a kdy se úsporná opatření dotknou tolika lidí, bych očekával, že vláda bude mimořádně citlivá a opatrná ve svých veřejných projevech a že její úsporná opatření budou přesně cílená a zjevně efektivní.
Vláda se ve skutečnosti vyhýbá podstatě problému. Neřeší problém mandatorních výdajů, nemá k tomu odvahu. Její „úsporná opatření“ se od politiky předešlých levicových vlád a slibů dnešní levice liší jen v parametrech - levice by škrtala jinde a jinak. Diskuze o struktuře veřejných financí a státního rozpočtu ještě ani nezačala. Vláda nepředložila žádnou variantu řešení, omezila se na rozpočtové škrty. Nemá ani autoritu a důvěru, která by ji k tomu mohla oprávnit. Nemá ji vlastní vinou.
Řešit problémy systémem „nejmenšího odporu“, je asi stejně účinné jako chtít reformovat rozhazovačný rodinný rozpočet tím, že omezíme kapesné nejmladších dětí.
Pochybuji, že tato vláda je ještě schopna problémy státního rozpočtu a reformy veřejných financí řešit.
Neprokázala dodnes ani schopnost řešit své vlastní problémy.