Víra je křesťanská tím, že je velikonoční.
Je velikonoční tím, že umírá a vstává z mrtvých.




Víra je křesťanská tím, že je velikonoční.

Velikonoční příběh je víc než „předmětem víry“. Víra participuje na velikonočním příběhu. Je velikonoční tím, že umírá a vstává z mrtvých.

Zmrtvýchvstání není „resuscitací“, návratem k předchozí podobě, nýbrž transformací: vzkříšený Ježíš i vzkříšená víra je změněna zkušeností smrti. „Velikonoční víra“ umírá a vstává z mrtvých – jak v příběhu věřícího, tak i v příběhu dějin křesťanství.
Velikonoční příběh je klíčem k tomu, abychom krize víry (individuální, osobní, ale i kolektivní, krize církve) chápali jako příležitost jít dál, hlouběji –objevit skutečné jádro křesťanství i jeho terapeutickou sílu.

Velikonoční drama představuje pro učedníky traumatickou situaci. Největší trauma představuje smrt drahého bližního a také naše vlastní selhání, těžká vina.
(Naše vlastní smrt, podobně jako naše narození, je něco jiného, vymyká se naší zkušenosti a naší moci, přichází „zvnějšku“: naše narození, náš život, ale i naše smrt přicházejí zvnějšku jako dar – a jak charakter těchto událostí jakožto daru a úkolu, tak i smysl obou těchto darů není snadné pochopit a adekvátně přijmout.)

Velký pátek (včetně předvečera, kdy učedníci Ježíše opustili a utekli) představuje ta dvě velká traumata. Velikonoční doba je dobou terapie těchto traumat.
Do času smutku a viny se prolamuje cosi, co z bolesti vyvádí, hojí obě traumatické rány.

Evangelijní příběhy o setkání se vzkříšeným Kristem je třeba důkladně promeditovat.
Ježíš vstupuje zavřenými dveřmi strachu a přináší odpuštění hříchů. Přináší pokoj: ujišťuje je, že je vítěz nad smrtí, že bude i nadále s nimi: ovšem jinak a v jiné podobě. Je „jiný“ – i nejbližší ho nemohou poznat a stále zápasí s pochybnostmi, zda nejde o iluzi, přelud, „strašidlo“.

Velmi důležité jsou tři příběhy, které ukazují, jak bude nyní Ježíš se svými učedníky.
Bude s nimi při „lámání chleba“ (eucharistii) a výkladu Písma, ukazuje příběh o cestě do Emauz.
Bude s nimi, když se nebudou bát ani štítit ran ve světě, říká vyprávění o pochybujícím Tomášovi.
Bude s nimi, když dovolí lásce, aby vstoupila do jizev selhání, jak to líčí scéna s trojím vyznáním Petra, který třikrát zapřel svého Mistra.

Čtyřicet dní trvá tento zápas mezi nadějí a smutkem, toto vzkříšení ukřižované víry učedníků. Pak Ježíš mizí v oblaku tajemství. Tak jako při proměnění na hoře Tábor, tak i nyní učedníci musí jít zas z hory dolů. Nemohou si tam udělat tři stánky, nemohou zůstat nečinně hledět do nebe.
Boží posel vrací jejich pohled k zemi, připomíná úkol, který dostali: jděte do celého světa, učte všechny národy.

Ježíš, vracející se ze zajetí smrti, směl být spatřen během těch čtyřiceti dní jen očima víry, ukázal se svým učedníkům, nikoliv „světu“. To je nyní úkol učedníků: ukázat ho světu.

Dokázat, že je skrze jejich nakažlivou víru, naději a lásku živý v nich a skrze jejich svědectví bude žít i ve světě, do něhož jsou posláni. Že skrze ně bude léčit rány, viny, bolest, smutek a strach. Písmo připomíná křesťanům jejich úkol: být služebníky radosti.

(Videozáznam této promluvy je na www.farnostsalavtor.cz a www.halik.cz )