Nedávno jsem byl na přednášce jednoho velmi vzdělaného člověka, který mluvil o dospívání dětí. Dospělost přitom definoval jako stav, kdy víme, na co máme nárok, a zároveň se nebojíme ozvat, když to nedostaneme.

Přiznám se, že mi tato věta utkvěla v hlavě. A dlouho jsem o ní přemýšlel. Něco mi na ní totiž hned zprvu nesedělo. Zdá se mi totiž, že dnes až příliš mnoho lidí má pocit, že má na něco nárok, a nebojí se ozývat tak dlouho, dokud to nedostane. A dospělé mi to moc nepřijde.

Už první část té věty, totiž to, že víme, že na něco máme nárok, je přitom diskutabilní. Jedná-li se o právní nárok, který mně zaručuje nějaký veřejnoprávní předpis, pak se, řekněme, ještě jedná o celkem objektivní skutečnost. Například nárok na bezplatnou zdravotní péči je něco, co je v ČR objektivně daná věc. Zdá se mi ale, že si hodně lidí dělá nároky i na věci, které jim žádný zákon nezaručuje. Například nárok na pomoc od státu ve chvíli, kdy se mi zdražují energie, je právním nárokem až od účinnosti příslušného předpisu. Do té doby je to jen můj, trochu bláznivý pocit, že za moje spokojené žití zodpovídá vláda České republiky. Nárok lidí, aby se jejich osobní situace bez jejich aktivního přičinění buď jen zlepšovala, nebo alespoň neměnila, prostě neodpovídá tomu, jak svět kolem nás funguje.

A druhá část v úvodu zmiňované věty, totiž, že se dospělí lidé nebojí ozvat, pokud nejsou jejich nároky splněny, mi taky nezní příliš dospěle. Pokud půjdeme se svojí rodinou na oběd a všichni u stolu dostaneme vlažnou polévku, první, kdo si na ni bude stěžovat, budou pravděpodobně naše děti. Rozumného dospělého by podle mě vlažná polévka neměla rozhodit. Obecně mi přijde, že si dnes stěžujeme i na maličkosti, protože velkou spoustu skutečných a vážných problémů už vlastně nemáme. Staráme se o to, aby byla drůbež chována v humánním prostředí, a zapomínáme si vážit věcí, které máme často jen nezaslouženou náhodou. Už jen třeba ten fakt, že jsme se narodili v ČR a ne třeba v Kambodži, je obrovské štěstí. Buďme za to rádi. Možná namítnete, že konstruktivní kritika je často motorem pokroku. Položme si ale ruku na srdce, jak často je hlavní motivací našich stížností touha něco skutečně zlepšit.

Dospělost bych tedy definoval úplně jinak. Dospělý je podle mě ten, kdo ví, že ne všechno má svojí zásluhou, kdo přijímá plnou odpovědnost za své vlastní činy, kdo umí ostatním odpouštět křivdy a tolerovat, že je většina věcí kolem něj mimo jeho přímou kontrolu. Obávám se ale, že tuto definici naplňuje jen nevelká část české populace.