Dva bývalí důstojníci americké elitní vojenské jednotky Navy SEALs napsali v roce 2015 velmi zajímavou knihu s názvem Krajní zodpovědnost: Velení a vítězství v SEAL elitních jednotkách amerického námořnictva. Autoři se v ní snaží inspirovat manažery a politiky k vedení projektů a projektových týmů právě podle vzoru Navy SEALs. Správný vedoucí operace Navy SEALs totiž přijímá odpovědnost za úplně všechno, co se během operace stane. Je tak zodpovědný i za déšť, směr větru, nebo třeba fakt, že přítomnost jeho jednotek prozradí štěkající pes. To ho mimo jiné vede na příklad k tomu, aby vše detailně připravil.

Na první pocit se tento přístup může zdát pro nás nevojáky přece jen trochu přehnaný. Objektivně za některé věci, které se kolem nás dějí, totiž opravdu nemůžeme. Myslím ale, že jsme za prvé schopni věci kolem sebe ovlivnit mnohem víc, než si jsme ochotni vůbec připustit. A co je možná ještě důležitější: jsme jednoznačně stoprocentně zodpovědní za to, jak na věci kolem sebe reagujeme. A naše chování se v praxi diametrálně liší, pokud věříme, že je proces i výsledek naší ultimátní odpovědností, od jednání, kdy jsme ochotni vše svést na okolnosti a náhodu.

Například co se zdraví týče, asi se skoro všichni shodneme na tom, že některé nemoci si člověk způsobuje de facto sám a některé nemoci naopak po lidech chodí náhodou. V praxi ale pro své zdraví dělají víc ti, kdo věří, že je to z větší části jen a jen na nich. Můžou se sice mýlit, protože se třeba cítí zodpovědní i za tu část zdraví, která je například výhradně dědičná, celkově budou ale v průměru zdravější než ti, co věří, že je vše spíš otázkou náhody.

Situace, kdy vám ale totální odpovědnost za nějaký tým někdo svěří, a vy tuto odpovědnost se vším všudy přijmete, je v praxi velmi málo častá. Tomu se výše zmínění autoři oprávněně diví. Myslím, že v tradičním vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec se daří tuto situaci vytvářet opravdu velmi těžko.

O ultimátní odpovědnosti přemýšlím ale i tehdy, když se bavím s lidmi, kteří v rámci rusko-ukrajinské války přisuzují některé falešné motivy Spojeným státům. Myslím, že je pro některé lidi prostě nepředstavitelné, že by USA cítily skutečně ultimátní odpovědnost za svoji vnější bezpečnost. Ta podle mě v dlouhodobém horizontu nutně souvisí i s bezpečností v Evropě. A například super silnou armádu udržují na rozdíl od nás Evropanů Spojené státy podle mého i proto, že když někdo napadne je, tak už jim žádný silnější spojenec nepomůže. Prostě žádný takový není. Naopak my Evropané jsme ultimátní odpovědnost za svoji vlastní vnější bezpečnost ještě úplně nepřijali. Ačkoliv bychom ve vlastní historii paradoxně právě my mohli najít mnohá poučení.

Těm, co podezřívají Američany, že Ukrajincům pomáhají jen proto, aby se dostali k jejich nerostnému bohatství a úrodné půdě, bych rád připomenul následující, v Evropě možná málo známý fakt: Podobně jako dnes Američané finančně a materiálně podporují Ukrajinu proti Rusku, totiž podporovali mezi lety 1941 a 1945 Sovětský svaz. Celkem jim za tu dobu dodali 7 000 tanků, 11 400 letadel, 4,5 miliónů tun jídla, 1 977 lokomotiv a další vybavení v celkové hodnotě 11,3 miliardy tehdejších dolarů. Přestože se nakonec Sovětský svaz postavil po druhé světové válce proti nim, Američané tyto peníze považují stále za velmi výhodnou investici. Sověti jim tak totiž byli schopni díky této pomoci porazit nacistické Německo. Chápu, že se to mnoha lidem může zdát nepochopitelné, ale i takto se na venek projevuje ultimátní odpovědnost.