Archiv článků: duben 2009

30. 04.

Václavák je naše ostuda

Tomáš Klvaňa Přečteno 5696 krát

Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 30. 4. 2009

Z hlediska dějinné symboliky je Václavské náměstí asi nejdůležitějším místem v Česku. Přesto se mu vyhýbám, pokud můžu. Kdykoliv českými zeměmi procházela novodobá historie, vzala to – na rozdíl ode mne – přes Václavák.

Mezi dvěma válkami byl znakem sebevědomé modernity, naší verzí Elysejských polí, což první sada okupantů dobře pochopila, a tak se na Václaváku později hajlovalo. Poté, tentokrát nejdřív pod vzdáleným dohledem druhé sady okupantů, a pak za přítomnosti jejích tanků, se na něm provolávala prázdná hesla a vzduchem šustila mávátka.

Nemám na Václavák sentimentální vzpomínky, a to navzdory několika protikomunistickým demonstracím před dvaceti lety. Nejdůležitější z nich se na něj ostatně ani nedostala, byla zastavena u Albatrosu na Národní třídě. Pak se sám komunistický režim proměnil v albatros, nová podoba náměstí však, bohužel, nedala zapomenout na šedivé, neveselé místo s podvodnými číšníky v předražených barech, veksláky a oprýskanými fasádami.

Fasády jsou dnes opravené, veksláky sebral vítr změn, ale zato jsou tu naháněči erotických podniků, barvami hrající kasino, nudně renovované hotely a spousta nezajímavých restaurací. Kromě Domu knihy vypadají ostatní knihkupectví zoufale nepřitažlivě a nemoderně.

A přesto je tu oáza, kam se můžete schovat, dát si kávu a v prvním patře posedět s výhledem přes velká skleněná okna na koruny stromů. To místo je zároveň současné a odkazující na velkorysou eleganci první republiky. Mluvím o kavárně Starbucks, sítě, která k nám dorazila teprve nedávno.

O naši dějinnou symboliku dnes pečuje americký kapitalista.

29. 04.

Miss Cameron, Miss Obama a divná Miss Sarkozy

Tomáš Klvaňa Přečteno 2478 krát

Levice, pravice, všechno jedno…

Má dnes dělení na pravici a levici ještě smysl?

V poslední době i do Evropy dorazil styl politického zápasu – říkejme mu televizní - který je víc o osobnostech a jejich schopnosti oslovit voliče než o střetu programů. Ve Spojených státech a Velké Británii, kde politické trendy začínají, je těžké rozeznat autentickou levici od pravice.

Středový senátor z Pensylvánie Arlen Specter právě přestupuje od republikánů k demokratům. Už je kolem toho dost rozruchu, ale Specter bude i dál hlasovat víceméně tak, jak hlasoval až doposud. Nebo jinak: Koho mají zelení aktivisté v Británii raději, šéfa konzervativců Davida Camerona nebo údajně „levicového“ ministra Petera Mandelsona? Na takovou dřív jednoduchou otázku dnes neexistuje rychlá, neproblematická odpověď.

Finanční krize tento trend urychlila.

Na straně jedné jsou britský premiér Gordon Brown a jeho ministr financí Alistair Darling obviňováni, že pohřbívají New Labour, kterou kdysi společně s Tonym Blairem a Mandelsonem Brown tak těžce tlačil zleva do středu, k volitelnosti a smíření s kapitalismem. Za návrh rozpočtu britské vlády si Brown a Darling vysloužili kritiku blížící se výsměchu; dodejme, že zaslouženou. Normálně střízlivý The Economist označil jejich rozpočet za neupřímný kvůli neuvěřitelně optimistickým odhadům vládních příjmů a zlomyslné taktice ždímaní bohatých (zvýšení nejvyšší daňové sazby na 50 procent), která sice krátkodobě většinu národa potěší, bude však mít na ekonomiku negativní vliv.

Ani tradičnější levici se Darling nezavděčil. Silou politicko-poetické obrazivosti se do něj ve své poslední básni pustil odcházející oficiální básník Buckinghamského paláce Andrew Motion, jinak spolehlivý příznivce tradičních levičáků. Milovníci poezie, udělejte si odbočku zde:

http://entertainment.timesonline.co.uk/tol/arts_and_entertainment/books/
poetry/article6169983.ece

Na straně druhé je zřejmé, že krize, jež vloni krátce hrozila kolapsem demokratického kapitalismu, jak jej známe z posledních zhruba třiceti let, zatřásla také politickými souřadnicemi. Bushova konzervativní vláda podpořila kapitalistický systém stovkami miliard dolarů, vložila se do bankovnictví jako žádná její „levicová“ předchůdkyně v živé paměti a chystala záchranné dotace automobilkám. Zastínila tím i své vlastní předchozí výdajové rekordy, jež zdaleka nebyly spojeny jen s jí deklarovanou válkou proti terorismu globálního dosahu.

V utrácení Bush připomínal atleta, jenž nejdřív uběhne stovku za 9.44 sek., aby pak, v době krize, dosáhl času 4.99 sek. V normálních časech by byl hned odeslán do antidopingové laboratoře, jenže Times, they are a changing…

Podobně se zachovaly vlády nominálně nalevo i napravo jinde ve světě. Zpětně se ukazuje, že mnohé z těchto zásahů, ač šlo o miliardy, byly dokonce bázlivé a přišly o něco později, než bylo zapotřebí. Krize se prohloubila a její trvání prodloužilo. Rozdíl v levici a pravici ovšem není, pokud nepočítáte poněkud negramotnou kritiku stimulačních programů ze strany amerických republikánů trvajících na (v současné době) sebevražedné politice snižování daní.

Ostatně z debat o ekonomice v americké prezidentské kampani loni na podzim vyplynulo, že dělítkem mezi senátory McCainem a Obamou nebyla osa mezi levicí a pravicí, ale kompetentností (většina Obamových stimulačních návrhů) a nekompetentností (McCainovy nesouvisející odbočky k reformě lobismu a financování politických kampaní: obého je zapotřebí, ale v současné době jde o problémy o řád níž v důležitosti).

Nominálně „levicová“ vláda prezidenta Obamy, jejíž ekonomický tým je složen ze „středových“ demokratů, kteří v devadesátých letech za prezidenta Clintona deregulovali, což dnes každý kritizuje, v záchranných injekcích pokračovala. Navíc připravila rozpočet, který je největší expanzí státních výdajů za několik desetiletí. Ano, některé z navržených programů a politik jsou splátkou odborům a aktivistům, Obamův rozpočet se však v zásadních rysech neliší od toho, co by za jiné konstelace hvězd byl McCainův rozpočet a co by, koneckonců, připravila vláda prezidenta Bushe, byla-li by ještě u moci.

Z určitých rysů politické slovní války pozorovatelé vyvozují návrat kyvadla na levý okraj: podle mě mylně. Kritika vysokých příjmů manažerů a bankéřů, snaha o vysoké zdanění těchto příjmů, britské zvýšení daní a některé další jevy nejsou signálem návratu doleva a hroutícího se reagonovsko-thatcherovského a clintonovsko-blairovského konsenzu, ale obyčejným populistickým nadbíháním momentálním náladám. Až se za zhruba rok, plus minus, ekonomika uklidní a vrátí k růstu, tyto nálady (a na ně se vážící) rétorika ochabnou.

Politika byla stvořena jako fórum pro střet idejí a programů. I když je mi většina levicových nápadů intelektuálně protivná, uvítal bych návrat autentické levice a opravdové debaty. K tomu ovšem nedojde. Politická "rozprava" bude dál o zastírání rozdílů a souboji „osobností“ (čti: soutěži popularity).

V roce 2010 bude v Británii zvolen za Miss David Cameron. Miss Obama pak svojí korunku obhájí. A co Miss Sarkozy? Čert ví, je divná

To je škoda. Bude totiž sílit mylný dojem, že vládnout lze jen podle jakéhosi jednoho mustru (čemuž Tom Friedman souhlasně říká zlatá svěrací kazajka). I tento groupthink, škodlivý konsenzus, jenž nesnese odchylek, nás také dostal do současných ekonomických potíží.

Bylo by skvělé, kdybych se mýlil.

23. 04.

Susan Boyleová – Z Análů bezvýznamnosti I.

Tomáš Klvaňa Přečteno 6542 krát

Tento text je rozšířenou verzí Ranního fejetonu, který odvysílal ČRo 1 Radiožurnál 23. 4. 2009


Víc než sto milionů lidí ji vidělo zpívat v televizi a na internetu. V britské soutěži hledající talentované zpěváky dostala Susan Boyleová publikum na kolena. Tedy, spíš na nohy.

Sedmačtyřicetiletá skotská paní obyčejného vzhledu rozehřála temperamentem, bezprostředností a precizním podáním písně z muzikálu Bídníci zpočátku blazé publikum. Skončilo to ovacemi a slzami.

Paní Boyleová je senzací. Novináři se perou o rozhovor, diváci o podpis. Bude nahrávat album, jež jí vydělá miliony v jakékoliv měně; budiž jí dopřány. Jiné miliony jí nabídl časopis s neslušnými obrázky za fotoseriál z jejího „poprvé“: ano, na paní Boyleovou to navzdory pokročilejšímu věku teprve čeká. Tyto miliony oželí. Zdá se, že naštěstí stojí docela pevně na zemi.

Až se budou psát Anály bezvýznamnosti, bude kauza Boyleová jejich prominentním příkladem. Ne, počkejte, Susan Boyleovou ze Skotska vůbec za bezvýznamnou nepovažuju a úspěch jí přeju. Napsal bych, že bezvýznamný nemyslím v hodnotícím smyslu, nýbrž jen jako popis, ale asi mi to nebudete věřit. Jde přece jen v běžné řečí o přívlastek naložený odsudkem, a tak to raději nebudu ani zkoušet.

Nejde o bezvýznamnost paní Boyleové, ale naši. Řekl bych, že žijeme v bezvýznamné době. Ano, vím, je to kosmicky vulgární zobecnění. Ale schválně, zkuste pojmenovat význam doby, v níž žijeme řekněme v posledních devíti letech. Nebo pro ni aspoň najít trefné jméno.

Významem padesátých let byl nástup a vyostření studené války. Šedesátá léta – éra květin, rebelie a tanků na Václaváku. Sedmdesátá – disko, ABBA a konec války ve Vietnamu. Sexuální revoluce. Léta osmdesátá – doba hrabivosti, generace já-já-já-jenom-já, yuppies, perestrojka a glasnosť .

Sledujete, jak jedeme z kopce? Devadesátá léta měla už jen provizorní přezdívku, doba po studené válce. Což je oproti tomu, jak říkáme několika našim nejnovějším „generacím“, ještě dobré - těm zůstala jen matematická písmena: X, Y, Z…

Jak kdesi poznamenal laureát Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul na cestách Afrikou, když se sháněl po jménu jakéhosi potůčku a zjistil, že žádné nemá, prostředí, které se neobtěžuje s pojmenováváním, vykazuje varující lenost a není s ním vše v pořádku.

Bezvýznamnému světu dominuje pop-kultura, což je pro jeho bezvýznamnost případné. To je výsledkem dlouhodobé demokratizace vkusu. Když jej diktovaly elity, „pop“ se recitoval na poli u ohýnků s bramborami. Ne, nestýská se mi, nepamatuju se.

Podívejte se pozorně na zmíněné video:

http://www.myvideo.de/watch/6279296/Britains_Got_Talent_Susan_Boyle

Zpočátku posměšné úšklebky publika a povýšené poznámky porotce inspirované neatraktivností paní Boyleové ustupují šoku z jejího zpěvu. Všechny ty pečlivě udržované tváře se rozpouštějí ve spontánnosti chvíle. Paní Boyleová nám v tu chvílí naši bezvýznamnost vrženou do prostoru vrátila jako bumerang.

Je-li dnes pop-kultura referencí téměř pro všechno, může se stát, že písnička o snění, kterou zazpívala, bude zařazena někam k hodnotovému vrcholu. A kdo může oponovat v éře Paris Hilton a celebrit z reality show? V takovém prostředí je paní Boyleová bezmála pečetí opravdovosti.

17. 04.

Zrušte embargo Kuby

Tomáš Klvaňa Přečteno 4369 krát


Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 17. 4. 2009

Příští týden půjdu k zubaři. Vytáhne mi nějaké ty osmičky. Úmyslně neříkám zuby moudrosti: domyslíte si jistě, proč se to v mém případě nehodí.

Osmičky mě nebolí, čistím si je x-krát denně, nejím bonbóny, a tak je jejich odstranění jen preventivním úderem proti číhající paradentóze.

Všiml jsem si, že nejsem sám. Také americký prezident Barack Obama odstraňuje osmičky americké diplomacie, když tento týden začal reformovat kubánskou politiku.

Obama je na tom podobně jako já. Kuba ho nebolí, ale nedává už valný smysl ponechávat ji v izolaci. Embargo selhalo. Nepodařilo se svrhnout režim Fidela Castra a jediný, kdo embargem opravdu trpí, jsou obyčejní Kubánci. Všude na světě a za všech okolností si politici najdou nějaký ten groš na svůj užitečný život a dvojnásob to platí o těch komunistických, a to i v dobách hospodářské karantény.

Zatímco můj zubař, pan doktor Farský, bude postupovat takzvanou radikální metodou a vytáhne mi osmičky několika nemilosrdnými švihy, Obama si své kubánské zuby chce tahat postupně. Cosi mi říká, že to je chyba. Zatím jen povolil příbuzným cestovat na Ostrov Svobody-pomlčka-Karibský Gulag, zasílat peníze tamtéž a otevřel také možnost investic do komunikačních technologií. To je skvělé, ale měl by uvolnit embargo úplně, tady a teď.

Bude sice muset snést kritiku pořád ještě vlivné kubánsko-americké emigrace, jenže to bude kritika hodně formální a smířená s osudem.

Bude také muset snést pohled na jásajícího Fidela a jeho druhy, kteří takový krok vyhlásí za americkou kapitulaci a definitivní vítězství revoluce, ale budiž.

Snad ještě bolestnější bude pohled na to, jak kubánští komunisté uzavírají byznys s americkými kapitalisty – to si ostatně ještě dobře pamatujeme z naší nedávné minulosti.

Obama tím však získá hned dvakrát. Jednak urychlí pád komunistického režimu a pak, což bude důležitější, odstraní jednu z příčin paradentózy amerického kontinentu, jíž je virulentní anti-amerikanismus.

Sestro, injekci, jdeme na to!


14. 04.

Che - komunista, vrah, ikona, bandita, bojovník za lepší svět…

Tomáš Klvaňa Přečteno 4545 krát


Steven Soderbergh nabízí ve svém filmu unikátní estetický vhled do Guevarovy anabáze


Film Stevena Soderbergha Che není obyčejná radikálně levicová agitka, jež občas z Hollywoodu vypadne. Není to ani seriozní biografie, ostatně taková by asi neměla naději na komerční úspěch. Soderbergh nezapře k Argentinci Ernestu Guevarovi, jednomu z otců zakladatelů kubánského komunistického režimu, sympatie. Všichni, kdo stojí proti jeho gerilám, jsou vykresleni jako pokřivení pomahači korupčních elit a amerických imperialistů. Toto zploštění lze Soderberghovi odpustit. Tedy přesněji řečeno, já jsem ochoten to přejít. Lidé, kteří se na tento film budou dívat ideologicky, režisérovi neodpustí nic.

Jako protihodnotu nabízí režisér brilantní pohled na část anabáze revolucionářů v 50. a 60. letech minulého století, století fatálního i kvůli nim. Soderberghův vhled je fikcí založenou na skutečných událostech, fikcí, jež se snaží vyvolat emocionální souznění, empatii. Není to film primárně politický ani psychologický, ale estetický a jako takový je skvělý.

Hodnotou Guevary byla jeho odvaha postavit se za svoji věc s automatem v ruce, riskovat život a nakonec ho i položit. Dřív, než namítnete, že nemůžeme pominout, jaká že to byla věc, za níž bojoval a k jak hroznému utrpení vedla, což je oprávněná námitka, zamysleme se, kolik kritiků a potenciálních kritiků Guevary by bylo ochotných za svůj názor zemřít.

Shodou okolností dává v těchto týdnech Britské národní divadlo na Southbank v Londýně pozoruhodnou adaptaci filmu Nikity Michalkova a Rustama Ibragimbekova Znaveni sluncem (Oskar za cizojazyčný film před patnácti lety). Hlavní hrdina, bolševický generál Kotov, jehož nakonec v roce 1936 semele Velký teror, se v nezapomenutelné scéně naparuje před zdecimovanými příbuznými, kteří s nostalgií vzpomínají na před-komunistickou dobu, návštěvy baletů, oper… Neoholený, chlapácký Kotov jim vmete do tváře, proč že tedy svůj tehdejší život nebránili, proč za něj nebojovali, proč se nechali udupat, když pro ně tolik znamenal?

Neoholený, introvertní intelektuál-partyzán Che v dokonalém podání Benicia del Tora na tuto otázku odpověď nedává. Je absolutně oddán věci leninského marxismu, putuje za ní džunglemi, lesy a horami latinské Ameriky, film ho zpodobňuje zvenčí, sleduje jeho cestu, ale nijak se do ní příliš nenoří a nevysvětluje a v tom je jeho estetická síla. Je to hra barev, stínů a světla, dlouhých pochodů a přestřelek, občasných, většinou útržkových dialogů a občasných modelových situací. Koho to nezajímá, kdo se na film bude dívat z konvečního pohledu příběh-zápletka, nebo bude hledat a nenacházet momenty z Guevarova života, pro toho to může být nuda.

Kdyby film byl příliš otevřeně politickým argumentem, člověk by byl nucen hned zaujmout postoj a vznikla by kontroverze. Takto, aniž byste museli začít kubánské komunisty ospravedlňovat za to, co napáchali (v podstatě všechny ukazatele „kvality“ života na Kubě dnes jsou zdrcujícím i když nijak překvapivým odsouzením bratrů Castrových a Guevary – ano, i on se podílel na porevoluční perzekuci a vraždění), se můžete ponořit do jejich života v horách během bojů a pokoušet se porozumět tomu, proč dělali to, co dělali. A vždy nakonec dojdete ke směsi osobních a ideových pohnutek: snaha vyniknout, něco dokázat, vést neobyčejný život a ideologie. Avanturismus plus kariérismus plus komunismus. Soderbergh nabízí unikátní způsob porozumění.

Problém filmu není, co ztvárňuje, ale co pomíjí. Proč se s podobnou grácií a estetickou bravurou nepodívat na klíčové momenty zlomu? Na události, v nichž se ideály proměnily v teror a ve svém důsledku pak vedly k opaku toho, co revolucionáři vyhlašovali a na co jim velká část levice naletěla? Ano, to už by byl politický film, nebo aspoň více politický než Soderberghův Che.

Příčinou bude asi nedostatek odvahy. Velká část západní levice ještě i dnes odmítá vidět, že kubánský experiment skončil naprostou katastrofou, a že vinu nenese americký imperialismus, ale ideologie, za níž Che nakonec položil život.

10. 04.

Prestiž? Nám, Čechům, může být ukradená...

Tomáš Klvaňa Přečteno 5638 krát

Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 10. 4. 2009

Je Velký pátek, a proto nebudu podávat nic masitého, podstatného, jen samé dietní věty ve znamení myšlenkového půstu. Nemusíte ani moc dávat pozor.

Ideální téma k takovému príhovoru, jak říkají Slováci, je téma, které mě tento týden přepadlo několikrát, a sice prestiž.

Poprvé, když jsem se dozvěděl, jak se v Egyptě dívají na třicáté výročí podepsání mírové smlouvy s Izraelem. Mnoho Egypťanů si myslí, že jejich země od té doby ztratila na prestiži.

Pak jsem žasl, jak se i hrdá Británie dme pýchou nad vydařeným summitem G-20 a skvělou návštěvou amerického prezidenta minulý týden.

A co teprve piráti. Přepadli další loď, zajali dalšího kapitána. Experti odhadují, že pirátům teď vzroste - uhodli jste: prestiž! Co všechno si nedovolí, a to proti nim v příslušných zálivech stojí armády a pluje válečné loďstvo mnoha států.

V neposlední řadě donutila mě k myšlenkám na prestiž moje desetiletá dcera. Navrhla totiž, že bych jí k narozeninám mohl věnovat cestu do školy v prodloužené limuzíně s kouřovými skly. Nevím jak vy, ale asi spíš vysvětlím Egypťanům, že to s jejich prestiží není zase tak zlé a Britům, že starou bačkoru stoupla jejich prestiž, než bych přesvědčil Isabelu, že pronajímat limuzínu do školy je opravdu, ale opravdu blbý nápad.

(O prestiž pirátů se stará Johnny Depp, Pirát z Karibiku, na poli P.R. je tedy nelze porazit. Budeme je muset nemilosrdně vyhladit.)

Hledám, jak Isabele vysvětlit, že prestiž je přeceněná komodita. A myslím, že to mám. Kdo se nejenže nestará o dobré jméno, ale je dokonce ochoten vynaložit úsilí, aby se raději zostudil, než aby byl nařčen, že si na mezinárodní scéně honí triko?

Přece my, Češi, jako národní kolektiv. Dokážeme to báječně v politice, viz sťatá hlava kabinetu uprostřed evropského předsednictví a dokážeme to skvěle okolo fotbalu, viz prohra se Slovenskem a jemná, elegantní, kultivovaná debata, jež po ní neustále zuří!

Milá Isabelko, žádná limuzína nebude, my budeme dál dělat ostudu po svém.

Veselé Velikonoce.

06. 04.

Svět bez Bomby: Obama, Reagan a radar

Tomáš Klvaňa Přečteno 3802 krát


Obama není naivní snílek, ani první americký prezident, který chtěl svět bez jaderných zbraní

Jeho hradčanský projev oznámil novou zahraničně-politickou doktrínu, jejímiž položkami jsou

• tažení za nukleární odzbrojení jako dlouhodobý cíl (Obama přiznává, že se ho sám ani nemusí dožít)
• zmenšení strategických arsenálů po dohodě s Ruskem
• zajištění bloudících komponent nutných pro výrobu jaderných pum
• posílení smluvního rámce nešíření těchto zbraní
• a zabránění jejich užití ze strany teroristů.

Oproti Bushově vládě je to chytrá změna důrazů. Aniž by prezident opouštěl to hlavní, jež má společné se svým předchůdcem, a sice znemožnění teroristického útoku jadernou zbraní, vítá Obama odzbrojovací diplomacii. Bush ji pověstně nesnášel.

Je doktrína odstrašení a vzájemně zaručené destrukce mrtvá? Sám hlavní Obamův politický poradce David Axelrod v rozhovoru pro televizi Fox News zdůraznil, že prezidentova iniciativa neznamená totéž, co jednostranné odzbrojení. Amerika si ponechá arzenál k odstrašení, pokud to bude nutné, čili pokud, nebo dokud se nepodaří tyto zbraně eliminovat.

Atomová bomba a její sestry mají pro nás smysl jedině jako nástroje odstrašení. Pokud je musíme proti útočníkovi nasadit, pozbyly význam. Nebudou-li je tedy mít ve svých arzenálech státy, jejich užitečnost je nulová: odpovídat na teroristický jaderný útok jaderným protiútokem by bylo nesmyslem a krutou chybou. Proti komu bychom útočili?

Je Obama snílek? Je jeho cíl utopie? V tento historický moment se jako takový jistě jeví. Vizionářské cíle však nejsou samy o sobě v politice na škodu, jsou-li obratně formulovány a zejména podepřeny solidními, realistickými a dlouhodobými kroky. Vize sjednocené Evropy se v roce 1946 musela pravděpodobně zdát ještě víc za vlasy přitažená, než se zdá být dnes vize světa bez jaderných zbraní.

Jedním z logických kroků k oné vizi je protiraketová obrana, a tak se Obama na Hradčanech opatrně zmínil o své vlažné podpoře programu, jehož součástí by byl naváděcí radar v Brdech a raketové interceptory (malé, obranné rakety naváděné na ty velké, útočné) v Polsku. Obama řekl totéž, co méně hlasitě a méně přesvědčivě říkal i Bush - pokud bude existovat reálná hrozba ze strany Íránu, evropský pilíř obrany vybudujeme, pokud hrozba pomine, nebo se neuskuteční, nebude evropského pilíře zapotřebí. Obama svůj výrok kvalifikuje dvěma politickými berličkami. Obrana prý musí být úsporná, což není a nikdy nebude, a funkční, což už z velké části je.

V této souvislosti sledujme dvě věci. Zaprvé, kolik peněz na tento projekt Obama navrhne a Kongres schválí z rozpočtu na příští fiskální rok začínající v říjnu. A zadruhé, jak teď budou reagovat Rusové. V propagandistickém souboji s nepopulárním Bushem to měli lehké, teď jsou však karty rozdány jinak. Protřelí Putin s Medveděvem si zřejmě dvakrát rozmyslí, jestli půjdou se stejnou demagogií („projekt ohrožuje ruské zájmy…“) i na světem zbožňovaného Baracka. Ruští hráči mohou dojít k závěru, že ze své proti-protiraketové hry vyždímali maximum a je tedy na čase uzavřít s Obamou dohodu, zejména, když jim tak bezostyšně sebral iniciativu v otázce oslabování strategických arzenálů.

Člověku se vybaví Ronald Reagan a jeho sen o světě bez nukleárních zbraní, za který byl kritizován na pravici, spojenci v Evropě (jinak mírnému britskému ministru Geoffreymu Howeovi z něj vstávaly vlasy hrůzou na hlavě) a na nějž nakonec nedůvěřivý sovětský vůdce Michail Gorbačov nepřistoupil.

Osobní vzpomínka na závěr této rychlé (instantní) úvahy. Během volební noci při amerických prezidentských volbách loni v listopadu jsem ve štábu Johna McCaina v arizonském Phoenixu sledoval jeho dojemný projev, v němž Obamovi gratuloval a přál hodně štěstí. Přes radost, kterou jsem z Obamova vítězství měl, mi bylo McCaina líto. Vypadalo to, že s ním odchází jistý velkorysé, idealistické pojetí politiky ve stylu Reagana. A vida, afroamerický prezident s liberálním temperamentem může mít stejné sny jako jeho velký, konzervativní předchůdce. Doufejme, že dopadne lépe.

03. 04.

Na královnu už se smí sahat!

Tomáš Klvaňa Přečteno 2228 krát

Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 3. 4. 2009


Někdy stačí jen gesto. Důležité je ovšem, čí gesto.

Londýnská City sice v posledních dvou dnech nehořela, ale kvůli demonstrantům proti kapitalismu tu bylo rušno. Schoval jsem se před nimi do fitness centra v City kousek od Fleet Street, jen několik set metrů od potících se koní, potících se policistů a potících se aktivistů, abych se taky trochu zapotil, i když po svém.

Jak už to v takových fitkách bývá zvykem, jste při běhání a cvičení vystaveni řadě televizních obrazovek s nejrůznějšími kanály vytvářejícími dojem, že se pořád něco děje, že to tu žije, že vaše vydaná energie jaksi splyne s energií světa, kterou ty televize zprostředkují, čili medializují. Řada televizí přede mnou byla vlastně v jakési zkratce dobrým obrazem toho, o co dnes ve světě hlavně jde:

Na dvou běžely dva různé fotbalové zápasy. Na jedné populární televizní seriál. Na další hudební kanál s videoklipy. Na poslední obrazovce se v rohu krčila politika – prostor pro soutěž o popularitu a peníze těch, kteří neumějí zpívat, tancovat, hrát v seriálu ani na stadionu fotbal.

Jak předvídatelné, jak nudné, jak je to po čase všechno stejné!

V takových chvílích pomůže i jen nečekaná maličkost, gesto. Přišlo z Buckinghamského paláce při návštěvě amerického prezidentského páru.

Možná jste je také viděli: Michelle Obamová jen zlehka, zezadu, ale přesto v rozporu s protokolem položila ruku na ramena královně Alžbětě.

A prošlo jí to!

Většina komentátorů gesto ocenila jako milé, lidské a bezprostřední.

Když před časem George W. Bush na královnu šibalsky mrkl, byl označen za burana z Texasu. Australský premiér Keating byl za přesně stejné gesto jako Michelle téměř veřejně máčen v sudu. Až manželce amerického prezidenta se podařilo prolomit další tabu:

Od včerejška se na královnu už může sahat!

03. 04.

Máme mučit zajatce?

Tomáš Klvaňa Přečteno 2766 krát

Jakýkoliv zákon schvalující trýznění zajatců nás staví na šikmou plochu.

Více »

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy