Tomáš Klvaňa

18. 06.

Hi-tech Kyjev – Je cool být cool

Tomáš Klvaňa Přečteno 3962 krát

Z reliéfu na průčelí půvabné rezidence ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka v Kyjevě na návštěvníka shlíží ženská tvář. Kyjevané jí říkají Plačící vdova. Když prší, kapky jí stékají po kamenných lících a vytvářejí pod jejíma očima stíny, tmavé, vyplakané potůčky.

Posuzujete-li hlavní město Ukrajiny podle stálé parlametní krize, víc než ostrého zápasu mezi politickými aktéry a neveselého hospodaření, má vdova věru proč brečet. Tato skutečnost však není zřejmá bez hlubšího ponoru. Co je tedy vidět na povrchu, co vytváří tak důležité první dojmy?

Stejně jako ostatní metropole chudšího východu Evropy, i Kyjev vyhlíží jako neformální vystavka dostiženij komunikačních technologií. Nevzhledné letiště v Borispolu sice připomíná rozšouplé autobusové nádraží z konce sedmdesátých let, dojem skanzenu ovšem „kazí“ plošné televize s informacemi o příletech, odletech a reklamami. Kam se podíváte, tam se šklebí LCD.

Podobně je na tom město samo. Fasádě nákupně-zábavní arény na hlavní třídě v centru dominuje obrovská obrazovka. Sortiment elektronického zboží v ochodech nezapomíná na poslední výstřelky. Každý Ukrajinec s aspoň solidnějšími příjmy (a v Kyjevě je jich dost) má nejnovější typ i-podu, mobilního telefonu, i-phonu, to vše pěkně vystaveno na kavárenském stolku a ozdobeno indexem jeho tváře vytvarované do i-pohody. Jak cool je být cool...

Na Západě unaveném technologií letí ošoupanost, organika, příroda a improvizace. Těchto atributů se Východ zbavil teprv nedávno a zuřivě stíhá sterilně čistý, technologický ráj.

Ranní fejeton ČRo 1 Radiožurnál, vysíláno 18. 6. 2009

14. 06.

Rasismus u nás v Evropě

Tomáš Klvaňa Přečteno 5780 krát

Rádio BBC vysílá diskusi o úspěchu Britské národní strany (BNP) v evropských volbách. Rasistická partaj - jejími členy mohou být jen bílí - získala dva mandáty a s nimi politickou legitimitu, jež jí zaručí financování příštích kampaní a běžnější přístup do médií než doposud.

Lidé volají do vysílání se svými obavami z nástupu evropských extrémistů. Z reproduktoru se line hlas paní vyššího středního věku. Zní rozumně, v tolerantní tónině glosuje imigraci do západní Evropy z jiných kulturních okruhů. Poté se paní přizná, že i ona sama má v sobě rasistické pohnutky. Když jí moderátor vyzve k vysvětlení, odpoví, že kdyby většina vlády Jejího Veličenstva byla složena z černochů, cítila by se, well, funny…

Ono slůvko zde nemá nic společného s veselostí a humorem. Označuje pocit mentální nerovnováhy: Paní by se cítila divně. Stydí se za to, ale má-li být k sobě a posluchačům upřímná, funny by její diskriminující pocit vystihlo.

V době ekonomických potíží a deziluze občanů s politiky hlavního proudu se nástup extrémistů dal čekat. Úspěch charakterů z politického podsvětí jako Nick Griffin v Anglii a Geert Wilders v Nizozemsku nešokuje. Rozšíření Evropské unie spolu hospodářskou globalizací mění tvář západoevropských velkoměst. Do Londýna, Paříže, Bruselu a dalších center se v posledních dvou desítkách let přistěhovali lidé z islámského světa a Východoevropané. Některá pracovní místa v hlavním městě Spojeného království jsou dnes téměř výhradně zastávána Poláky (prodavači v kavárnách), Pákistánci a Indy (majitelé krámků na rohu a večerek). Rotterdam má už teď 40 procent svých obyvatel z islámského světa a podle odhadů by se kolem roku 2020 mohl stát prvním převážně muslimským městem v kontinentální Evropě. Přistěhovalectví je na Západě už nějaký čas podstatným námětem politické rozpravy.

Rasisté a xenofobové se učí. Pod vedením vychytralého Griffina přestala Britská národní strana zdůrazňovat rasová témata. Namísto toho používá zakódovaný jazyk, jemuž rozumí dobře ti, jimž je určen („Původní kultura je v Británii v ohrožení… "). V právě skončených evropských volbách však hovořili její kandidáti hlavně o lokálních tématech jako jsou odpadky nebo přemnožení městských hlodavců v chudých čtvrtích. Tyto potíže se zastupitelé z BNP snaží důsledně řešit, a proto se také poněkud paradoxně mezi jejími voliči tu a tam objeví příslušníci rasových menšin.

Wilders je ve své demagogii o poznání obratnější. Staví se do role metly politické korektnosti, ochránce občanských svobod před militantními islamisty a rétoricky se distancuje od rasismu. Hlasitě odmítl v Evropském parlamentu spolupracovat s Griffinem a Andrewem Bronsem z BNP.

Vypovídají volební zisky extrémistů o nárůstu evropského rasismu? Řekl bych, že ne. Naopak, evropský mainstream, do něhož Česko kulturně ještě zcela nespadá, je liberálnější a tolerantnější, než kdy v dějinách byl. Jak ale znázorňuje výše uvedený příklad paní volající do BBC, ani tolerantní lidé nejsou imunní vůči rasistickému impulzu. Zjednodušeně: každý máme v sobě malého rasistu, přikrčeného, nechtěného parchanta, z nějž může v určitém klimatu vyrůst příšera.

Odkud se takový rys bere? Podstatou všech kultur je sebestřednost. Kultury – v antropologickém smyslu – mají mnoho kladných rysů, zároveň jsou ale dvojsečnou zbraní. Intolerance vyplývající ze sebestřednosti je oním druhým ostřím pomyslného meče.

Za tisíce let vývoje nám dostředivé kulturní tendence vštípily nedůvěru k jinakosti a strach z ní. Vezměme si například pravděpodobný vznik zdánlivě nevinného slůvka barbar. Řekové tak označovali jakéhokoliv cizince, jehož jazyku nerozuměli (říká: „bar-bar-bar-bar…“, čili mluví nesmysly: pozor na něj; všimněme si, jak tato rovnice začíná na jedné straně nejistotou a překvapením z jinakosti a končí na druhé straně v povýšenosti a nepřátelství).

Nedůvěra k jinakosti jde ruku v ruce s touhou po čistotě (čti: stejnosti), ať rasové, jazykové nebo obyčejové. Tak dává kultura přirozeně neuspořádanému životu řád. V premoderní době, před rozšířením cestování a komunikace, to byla relativně snadná věc. Kultury byly ohrožovány jen zevnitř a výchylkám se bránily vyčleněním neuspořádaných jedinců, jejich ostrakizováním.

Dnes přichází ohrožení hlavně zvenčí a je zprostředkováno televizí, internetem, hudbou, filmem, vzděláním, cestováním a migrací. Nejsilnější kulturní tendence v globalizovaném světě vykazuje islámský svět, v němž se ještě stále mísí tradiční kultury s náboženstvím a politikou ve víru silných, dostředivých tendencí vtahujících velkou část obyvatelstva do područí tradic a diktátů. Proto je v něm fundamentalismus zastoupen relativně silně oproti jiným, „oslabeným“ kulturám. Jak napsal Anthony Giddens, britský sociolog a někdejší poradce Tonyho Blaira, fundamentalismus je obranou kultury proti vnějším, cizím, modernistickým tendencím. Je to obrana obklíčené tradice návratem k základům (fundamentům), obrana prostřednictvím rituálu ve světě, jenž se ptá po reflexi a argumentech. Odtud neschopnost komunikace mezi západním světem a fundamentalistickou částí Islámu.

V době globalizace (mísení, kulturní „nečistoty“, chcete-li) by měl demokratický politik cítit povinnost lidem pomáhat přenést se přes gravitační pole netolerantnosti, žít s jinakostí. Potíž s lidmi jako Wilders a Griffin je, že z vychytralosti, či omezenosti (možná i kombinací obého) zneužívají naši náchylnost k čistotě, obracejí se k horším andělům našich povah, hovoří s malými, rasistickými parchanty v nás.

„Británie je plná, zastavme přistěhovalectví!“
„Korán je fašistická kniha!“
„Maďarsko Maďarům!“ ...

...a další výkřiky se nesou od jednoho koutu Evropy ke druhému a vracejí se s ozvěnou. V době trojí krize, hospodářství, demokracie a experimentu zvaného sjednocování Evropy, jsou víc slyšet, mají lepší příležitost oslovit zklamané, méně vzdělané a inteligetní občany a nadělat evropské kultuře mnoho škod. Té evropské kultuře, do níž patří Starý i Nový zákon, Talmud a Tóra, Korán, ateismus, kravata i turban, steak, chicken tikka masala i špenát s vejci, Svatovítská katedrála, Centre Pompidou, La Defense, Big Ben i Pantheon a především – demokracie, vláda zákona a tolerantnost.

11. 06.

Nesympatický Gordon Brown má smůlu

Tomáš Klvaňa Přečteno 3049 krát

„Média jsou divá zvěř!“

Jen, prosím, cituji Tonyho Blaira. Pravdivost známého výroku si nyní ověřuje Blairův nástupce, britský předseda vlády Gordon Brown. Způsob, jak s ním zacházejí žurnalisté, by vydal na případovou studii s názvem, „Když jsi mi nesympatický, máš smůlu.“

Ať dělá, co dělá, Brown se novinářům nezavděčí. Je tedy opakem Baracka Obamy, jenž, jak známo, mění vodu ve víno a jeho pohled léčí většinu známých nemocí.

Jistě, Brown je pletichář, občas zalže, hraje tvrdě a dělá chyby. Hm, našel by se ještě nějaký další podobný politik? Z davu nabízejících se exponátů vzpomeňme třeba Billa Clintona, který ve vyjmenovaných disciplínách lámal rekordy. Narozdíl od něj a Obamy však Brown nemá televizní figuru – neumí se mile usmívat, není zdatný rétor, je zarputilý. Na zrnitých fotkách v novinách má neustále přivřená víčka, tvář v dlaních a nepřítomný pohled. Kdo jen trochu zavadil o redakci, ví, že stejně můžete zvěčnit každou veřejně známou postavu. Jen ne každá takto přistane na první straně Timesů.

Browna a jeho stranu poškodil skandál ohledně proplácení poslaneckých příplatků. V něm sice jedou úplně stejně opoziční konzervativci a liberální demokrati, ty však v očích veřejnosti oslabil mnohem méně.

Přitom - narozdíl například od Obamy - Brown celkem dobře zvládá ekonomickou krizi. S výjimkou daní je jeho politika rozumnější, než co nabízí opoziční David Cameron. Podle odhadů většiny expertů se Británie z krize dostane dřív než zbytek Evropy. Uznáte ale, že to jsou nepodstatné detaily. Už aby ten zamračený Skot s tváří Susan Boyleové zmizel z Downing Street číslo deset!

Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnálu, vysíláno 11. 6. 2009

04. 06.

Infarkt Amerického snu: General Motors

Tomáš Klvaňa Přečteno 3713 krát

Politicky korektně uvažujícímu Američanovi se dnes auto nespojí s rozletem, ale výfukem

Lásce Američanů k automobilu se vyrovná jen jejich ústavně kodifikovaná vášeň pro pušku a pistoli. Zatímco většina světa to druhé, čili druhý ústavní dodatek chránící právo nosit zbraň, těžce chápe, fascinace auty se v minulém století rychle rozšířla a jako barevný gobelín potáhla většinu glóbu.

Auto bylo Američanům dlouho totéž co svoboda. Čím větší a silnější vůz, tím víc jí bylo. První příznaky ochladnutí lásky k autům se objevily, když se okolo měst zrodil fenomén front, zácp a dopravních kolapsů. Svoboda rozletu se proměnila ve volbu rozhlasové stanice při popojíždění směrem kupředu.

Ale teprve změna klimatu a nárůst skleníkových plynů, zdá se, zasadili smrtelnou ránu autosvobodě, nejsilnější složce Amerického snu. Politicky korektně uvažujícímu Američanovi se dnes auto nespojí s rozletem, ale výfukem. A ten, bez ohledu na absenci olova a přítomnosti katalyzátoru, přiznejme, normálnímu jedinci nevoní.

Jako každá končící láska, může i tahle nadělat škodu. Američané se například mohou začít chovat ještě divněji. Proto uvítejme historický krach automobilky General Motors. Ano, je svým způsobem infarktem Amerického snu, ten ovšem při troše štěstí přežije. Amerika neurčitě tušila, že se zbytek světa naučil dělat lepší auta. Bankrot realitu nemilosrdně stvrdil.

Rozvod s autem, které přispěje k možné eliminaci Holandska, přemnožení moskytů, a které stejně už moc neumíme, bude teď lehčí, řeknou si Američané a upřou pozornost k jiné ikoně. Sledujme k jaké.

Ranní fejeton ČRo1 Radiožurnál, vysíláno 4. 6. 2009

Archiv článků: červen 2009

Hi-tech Kyjev – Je cool být cool

Rasismus u nás v Evropě

Nesympatický Gordon Brown má smůlu

Infarkt Amerického snu: General Motors

Blogeři abecedně