Platón a Google aneb O naší abstraktní ekonomice

O tom jak se v Evropě už nic moc materiálního nevyrábí. O filozofických rozdílech mezi Google a Microsoftem a o tom, jak produkujeme stále více abstraktností a emancipujeme se od hmotné výroby. A taky o tom, jaká je současnost budoucnosti...

Více »

Globalizace v pubertě

Svět je soužen dvěma světovými krizemi: americkou a potravinovou. Evropa je zatím v pohodě. Je to příležitost pro Evropu se vyhoupnout (zpět) na koně?

Minulé úterý pozastavil Kazachstán, pátý největší obilný exportér světa, vývoz svého obilí. Když tento krok provedla nedávno Indonésie, světová cena obilí vzlétla o třicet procent. Tyto dvě země ovšem nejsou jediné. K těm největším zemím, kteří si svoje obilí brání před „cizinci“ patří například Čína, Vietnam, Egypt a Indie. K tomuto kroku přistoupily tyto země přesto, že by na svých potravinách nyní mohly vydělat jako nikdy ve své historii. Cena rýže od ledna stoupla o více než šedesát procent. Vietnam zažívá bezmála dvacetiprocentní inflaci. Čína téměř devítiprocentní. Máme na světě regulérní celosvětovou krizi cen potravin. Prozatím ústí v drastické omezování mezinárodního obchodu.

Dvě krize
Z druhé strany světa k tomu přičtěte finanční krizi americkou. Mezinárodní měnový fond dále zmírnil odhad amerického růstu, který se na letošek snižuje na skoupých 0,5%, snížil se i odhad globálního růstu (z téměř pěti procent na 3,7). Jediná lepší čísla z USA jsou exportu, za což může slabý dolar. Ovšem americká ekonomika vyváží jen malé procento své výroby, takže z ji vývoz z krize výrazně pomoci nemůže. Jak předvolební rétorika, tak praktické kroky (pozastavení ratifikace mezinárodních smluv s Columbií) staví Ameriku do nebezpečné pozice uzavírání se světu.

Evropa na koni
V tomto světle se nejednou začíná Evropa jevit relativně dobře – ostrůvek stability a poměrně slušného růstu. Dle odhadů Mezinárodní měnového fondu bude růst eurozóny v roce 2008 poprvé v její existenci trojnásobně vyšší než růst Americký. Ačkoli je inflace v eurozóně nyní na svém šestnáctiletém maximu, v celosvětovém srovnání se stále drží na relativně slušné úrovni a je nižší než inflace americká. Ještě v roce 2000 byla evropská nezaměstnanost zhruba na dvojnásobné úrovni než americká, dnes se čísla výrazně přiblížila. Euro se stalo celosvětově respektovanou měnou, která proti dolaru posílila od svého vzniku o 46 procent a celá čtvrtina světových rezerv centrálních bank je dnes držena v eurech.

Výměna mečů?
Může tedy Evropa, alespoň krátkodobě zastoupit roli Ameriky, jako světového ekonomického ale i poltického tahouna? Změní současná krize něco pro Evropu ve smyslu vyvážení sil v globálním měřítku?
Takováto změna rolí tu již jednou historicky byla, ovšem opačná. Před druhou světovou válkou razila Amerika politiku „splendid isolation“ a o okolní svět se moc nezajímala, na rozdíl od Evropy. To se vše změnilo útokem na Pearl Harbour a od skončení války se tyto role počaly pomalu přehazovat Jakoby po dvou ostudných světových válkách, do kterých náš kontinent zatáhl celý svět, ztratila Evropa ekonomický, politický a koneckonců i morální kredit být hlavním globálním hráčem. Evropa se poté spíše než na okolní svět soustředila sama na sebe, zejména na vnitřní trh, a výsledkem je půl století úspěšné politické a (ještě úspěšnější) integrace ekonomické.

Krizoví introverti
Amerika i Asie, jak jsou zmítané dvěma různými krizemi, mají tendenci stáhnout se do sebe a uzavírat se mezinárodnímu obchodu. Zdá se, že pomalu končí desetiletí růžově bezproblémové vlny integrační globalizace a hrozí, že se státy v krizi začnou uzavírat. Nezapomeňme však při zbrklém vylévání vaničky, že podstatná část nárůstu našeho bohatství a zázračně nízká inflace minulého desetiletí je do velké míry dítě té stejné globalizace. Jen se nám toto dítě dostalo trošku do puberty.

První test evropské soudržnosti
Současná krize je zároveň prvním skutečným testem společné evropské měny a příležitosti vybudovat silnější pozici Evropy ve světě. Tato maturita soudržnosti proběhne ve třech oblastech najednou. Zaprvé se jedná o první světovou krizi od založení společné měny. Je otázkou, zda se Unie bude umět postavit případným problémů společně, nebo zda každý stát bude hledět svého vlastního prospěchu na úkor svého okolí. Klasickým příkladem takového chování byly v minulosti devalvace národní měny. Zadruhé, euro ke svým prvním kulatým narozeninám dostalo do vínku dvojsečný dárek v podobě extrémní síly, což se nebude všem politikům líbit. No a zatřetí, právě do období, kdy se svět hledá nové kandidáty na globálního hybatele, spadá ratifikace klíčové Lisabonské smlouvy, která má právě toto Evropské unii umožnit.

O tom, že tento rok poskytuje dost příležitostí posílit roli našeho kontinentu v mezinárodním ekonomickém i politickém postavení, není pochyb. Jde o to, zda toho využijeme. Na České republice, která bude brzy předsednickou zemí, bude břímě této zodpovědnosti ležet ještě tíživěji.


vyšlo v HN

Daně a kvazidaně - co to zkusit jednoduše?

Z Kalouskova návrhu zjednodušení daní jsem tak trochu nervózní. Nezvyklá situace: člověk je zvyklý podrobovat vládní návrhy kritice (od toho analytici jsou), ale mně se tenhle zkrátka líbí. A to z celé plejády důvodů.

Všechny daně a kvazidaně (s výjimkou zdravotního pojištění) by se sloučily do jedné. A padla by většina výjimek. Jeden úřad, jeden formulář. Zeštíhlení státu, zlevnění a zefektivnění výběru a kontroly daní... zkrátka čistota namísto dnešních bahnitých vod, v nichž se špatně vyzná i málokterý profesionální účetní.

Škrtám, škrtáš, škrtáme

Je to návrh odvážný (byli bychom první na světě), ale nikoli riskantní. Na rozdíl od bujarých a poněkud pohádkových předvolebních fantazií, jejichž životnost byla rychle ukončena prvním kontaktem s povolební realitou, je Kalouskův návrh stavěný realisticky a chytře.

Neriskuje další zadlužování země, což by měl ministr financí hlídat především. Po předvolebních pohádkách jsme však bohužel zdědili číselné fetiše a fráze, se kterými se musí vláda dnes vypořádat jako s démony své vlastní minulosti, kteří ji straší. Návrh každopádně vytváří ideální podmínky pro další diskuse o snižování daní. A dává na frak všemožným daňovým trikům, kterých političtí kouzelníci používají. Už se nebudeme muset donekonečna hádat nad tím, jak sazbu snížíme a jak základ daně zvýšíme, takže to ve výsledku dopadne stejně. Konec (po)hádek o tom, které (kvazi)daně se zvýší/sníží na úkor jiných.

V dnešním systému - aby to nebylo příliš jednoduché - se totiž platí daní hned pět (daň z příjmu fyzických osob, "pojištění" důchodové, zdravotní, na nezaměstnanost a na nemocenskou). Pět je více než jedna (či dvě), takže škrtejme. Škrtejme daně a škrtejme výjimky.

Logika a optika

Jenže 40 je více než 15 nebo 12,5. A zde je klíčová slabina ministrova návrhu: vypadá opticky zle. Ministr financí jen nazval stav skutečným jménem, což je záslužná, ale neoblíbena činnost. Není nutné podotýkat, že srovnáním 40, 50, 15 či 12,5 nesrovnáváme ani tak jablka s hruškami, ale spíše jablka s deklarací lidských práv a svobod.

Ta čísla spolu nemají vůbec nic společného (kromě procentního znaménka), přesto je veřejnost vycvičena soustředit se jen na sazbu jedné daně a politici, kterým se tento návrh nelíbí (tedy nikoli jen opozice) toho nepochybně využijí.

Hlavní vládní strana tak trochu sklízí to, co před volbami sama zasela: soustředění se pouze na (maximální snížení) sazby daně, přičemž (dost) neférově zvedla základ, ze kterého se daň počítá. Kalouskovým návrhem by se tato fata morgana triků rozplynula - a to jednou pro vždy.

Recese a degrese

Skutečnost, že by se tímto zjednodušením pro nikoho výše daně nezměnila - a že by nový systém daleko lépe (protože upřímněji) odrážel realitu - bohužel nikoho moc nezajímá. A pokud ano, pak jako "přitěžující okolnost".

Další optickou svízelí je přiznání (dnes již fungující) degresivity daně. Tu způsobují stropy na pojistné. Pokud je vláda bude chtít zachovat, bude se sazba daně po dosažení příjmu 86 000 tisíc (starého hrubého) měsíčně snižovat postupně až téměř na pouhých 15 procent pro ty nejbohatší. Chudý bude platit 40 procent, miliardář 15. Vtip je pochopitelně v tom, že to tak platí již dnes. Ale protože je současný systém (skoro by se chtělo dodat záměrně) tak složitý, málokdo si to uvědomí.

Existuje jedno řešení. Není sice tak krystalické, ale hlavní myšlenka návrhu by zůstala zachována.

O co jde konkrétně? Většina daňových poplatníků je dnes v zaměstnaneckém stavu. Sazba daně by se tedy mohla rozdělit (třeba jen v prvním kroku) mezi zaměstnance a zaměstnavatele, tak jak je to dnes. Z ekonomického hlediska je úplně jedno, kdo zúřaduje zaplacení daně, ale z optického hlediska by se to lépe prodávalo. Zaměstnanec ať zaplatí třeba patnáct procent a zaměstnavatel dvacet pět (nebo rovným dílem, ono je to ve výsledku opravdu jedno).

Daňová degrese by se potom dala opticky schovat do části, kterou odvádí zaměstnavatel. A to není žádný podvod či trik, opakuji: takto to funguje již dnes, aniž by kdo škytnul.

Možná to není tak elegantní jako původní návrh, ale rozhodně by byla škoda, kdyby Kalouskův skvělý nápad skončil jen kvůli špatnému marketingu.

Mluv s ní

To nejlepší nakonec: možná nejpozitivnější zprávou je, že ministerstvo financí svůj návrh předkládá k diskusi odborné a široké veřejnosti. Proč se pekla minulá změna daní za zavřenými dveřmi, a tak narychlo? Proč byl z bývalého návrhu na hony daleko cítit pach žhavé jehly a pachuť politické logiky, které zcela ustupovala ta ekonomická? Proč si ministr již v minulém boji nepřizval na svou stranu odbornou veřejnost, která by jej jistě podpořila proti politickým tlakům, tak jak to udělal nyní?

Jediné, co se Kalouskově návrhu na zjednodušení daní dá vytknout, je to, že s ním ministr nepřišel hned na začátku vládnutí. Dnešní diskuse o snižování daní by pak byla podstatně jednodušší.