Před dvěma týdny se tu rozhořela zajímavá debata o textu, ve kterém jsem rozebíral svržení Topolánkova kabinetu (Táhněte do kopce aneb O přepřahání v prudkém stoupání). Rád bych k tomu ještě něco podotknul.
Láska kvete za každého času. Ovšem za krize je jí potřeba více než v dobách dobrých. A je také důkladněji zkoušena.
Když se s přáteli ocitnete uprostřed horské kalamity, máte dvě možnosti. Buď se rozhádáte, nebo semknete. Jídla je málo, výčitek mnoho, nervozita stoupá. Vzájemná láska buď hrdinsky zvítězí, nebo podlehne brutálnímu tlaku. Na který z těchto dvou scénářů dojde v případě současné krize?
Tak pravil Jung
Krize odkrývá, co za normálních časů bývá zakryto. Dokáže vynést na světlo buď to nejhorší, nebo to nejlepší z nás. Krom toho má také moc proměňovat. Nikoli nadarmo napsal kdysi Carl Gustav Jung: "Bez útrap se nezmění nic, tím méně pak lidská přirozenost." Vyplaví z nás krize to dobré, nebo to zlé?
Velká hospodářská krize pomohla vzestupu nacismu v Evropě, nenávist dostala hlavní slovo, lidé vzali do rukou kameny. Co vezmou do ruky nyní?
Zatím máme buď štěstí, nebo jsme poučenější a moudřejší. Každopádně se zdá, že podobné nebezpečí dosud není na obzoru. Na politické scéně se nikdo podobně štvavý nezjevil. Zatím. A kromě pár zbrklých prohlášení do vzduchu se Evropa ve skutečnosti spíše semkla a státy si pomáhají. Přitom třecích ploch je dost.
Kdo má pomoci "matce", která sice sídlí v jednom státě, ale v jiných má nemálo svých "dcer", které zaměstnávají desítky tisíc místních lidí? A kdo má pomáhat třeba automobilkám? Jejich zahraniční vlastníci, nebo stát, ve kterém drží míru nezaměstnanosti při zemi? Který stát má přispět a kolik?
Hle, nejasnost, a tedy prostor pro hádku: všude je teď peněz pomálu, každý potřebuje hotovost, tak proč půjčovat sousedům? A přece zatím nic takového na evropské scéně nepozorujeme. Naopak sousedé si zatím půjčují a drží při sobě.
Kotníček
Diskuse k danému článku byla dlouhá a prudká - děkuji za ní. Ale nikdo z debatérů překvapivě nepřišel s jednoduchým apelem: spojme síly a pomožme společně tlačit káru do kopce vozu. Politika, nepolitika; opozice, koalice, rozpory, nerozpory, dejme to všechno stranou. Je průšvih, tak pojďme prosím všichni zatlačit a pomoci "kobyle".
Jakoby dávka empatie a soudnosti, která zatím v Evropě dominuje, k nám nějak ne a ne doputovat. Krizovou situaci jsme neřešili spoluprací, ale okopáváním (neduživého) kotníku.
Ale jak to bude v Evropě dál? Prohloubí krize integraci, nebo ji ohrozí? Mimochodem fakt, že má většina unijních zemí zavedené euro je nejsilnější pojistkou proti protekcionismu. Nejsnadnějším, fiskálně nejlevnějším a nejrychlejším protekcionistickým krokem totiž vždy bylo znehodnocení měny vůči měnám obchodních partnerů. Tato devalvační spirála díky euru už naštěstí není možná.
Něco obdobného platí i pro unii jako celek. Kde nejsou hranice, není je možné obchodně chránit. Ano, protekcionismus může mutovat do nových podob, ale jejich arzenál je už podstatně menší. Právě integraci vděčíme za to, že vlna protekcionismu je teď slaboučká.
A tohle ještě snesete?
V amerických bankách brzy doběhnou testy, které mají prověřit, nakolik se budou schopny vyrovnat s krizovými scénáři. Proč takový test neudělat i na státní a politické úrovni? Třeba ve stylu: jak velké zatížení ještě snese spontánní solidarita států? A možných otázek je víc: Jak hluboký je finanční trh, kolik států může ještě zachránit? Bude to stačit? Bude třeba směrem k nám rozhodit ochrannou síť eura ve stylu big bang? A bude toto stačit? Co dál?
Tři roky po bankovní krizi v minulosti vzrostlo zadlužení státu v průměru o 86 %. Unesou to některé státy Evropy? A pokud se začnou hroutit větší státy, bude na pořadu dne scénář fiskální federalizace Evropy?
Ve všech těchto případech stojí zato mít připravený stresový plán, protože láska za časů krize může také vyschnout. Tak jako vyschla v našich politických kruzích.
Psáno pro HN
Amerika se nyní nalézá ve svém 33. hospodářském cyklu od roku 1854, kdy je začala evidovat. Hospodářské cykly, proč se jim nedokážeme vyhnout a kdy přesně přijdou a odejdou, je stále velkou záhadou ekonomie. Může si za cykly trh sám, nebo za ně může cosi jiného? Pojďme odhlédnout od současné krize a pro občerstvenou si pro změnu udělat exkurz do kolébky naší civilizace.
Jistý proud starozákonních textů si hospodářský či politický propad vysvětluje morálním úpadkem. Hospodářský a politický úspěch země byl závislý na trestu či požehnání za dodržování práva a spravedlnosti. "Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude ti Hospodin ... žehnat a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého života i plodu tvé role, tvému obilí, tvému moštu, tvému oleji, vrhu tvého skotu a přírůstku tvého i tvého bravu." Za hospodářský cyklus zde tedy může naše chování, pokud by se národ choval slušně, nemuselo by k němu docházet.
Ještě starší uvažování, zachované v Eposu o Gilgamešovi vidí věci jinak. Dobro a zlo nemělo etický podtext. Dobro a zlo se prostě dělo a nemělo to nic moc co do činění s osobní nebo národní moralitou. Hezky se to ukazuje na příběhu o potopě (také můžeme zahrnout do kategorie krize!), která je zaznamenána v obou příbězích. V bibli je potopa trestem za "I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý." Oproti tomu v Eposu došlo k potopě proto, že se lidé chovali hlučně a rušili tím bohy. Epos tedy potopě nedává žádný morální rozměr, jedná se o marnivost a svévoli bohů, Genesis amoralitou naopak potopu vysvětluje. Do jisté míry se dá říct, že celé dějiny židovského národa jsou interpretovány jako důsledek morality. A ačkoli se naše dnešní křesťanská civilizace od tohoto pojetí oddálila, přesto existuje mnoho studií, které souvislost naznačují (například míra korupce koreluje s chudobou národů).
Vypadá to, že z výše uvedeného může plynout, že se dobré jednání ekonomicky vyplácí. Pokud by tomu tak bylo, pak by morálka znamenala nejlepší investici, kterou mohli provést. Nic by ekonomice nepomohlo tak, jako dbaní na spravedlnost a nejlepší protikrizový balíček byl pro Hebrejce pokání. V tomto smyslu by se tedy dobro vyplácelo, a zlo by naopak byla nejhorší investice na světě.
Existovaly sice proudy starozákonního myšlení, které však souvislost etiky a (ekonomické) odměny popíraly, podobně jako to činili atičtí stoikové. Člověk má hrát svou životní hru poctivě a na odměnu nedbat, tedy konat dobro, ať se to vyplatí, či nikoli.
Immanuel Kant byl ještě přísnější, a pokud byl dobrý skutek odměněn, přestával pro Kanta být dobrým skutkem, a stává se pouhým (ekonomickým) kalkulem. Hédonisté, tedy opoziční škola vůči stoikům, zas tvrdili pravý opak, každý čin musíme kalkulovat předtím, než jej učiníme a poměřovat, kolik užitku z něj komu plyne. Žádná apriori daná pravidla pro hédonisty neexistují, ty si vytváří až člověk právě podle toho, zda čin přináší či umenšuje užitek. Ale pozor, nezavrhujme hédonisty příliš brzy! Z kalkulování dobra a zla se později stane základ ekonomie současnosti.
John Stuart Mill a Jeremy Bentham začali užitek systematicky počítat na jisté jednotky. Pokoušeli se tak vytvořit vzoreček pro ustanovování společenských pravidel. Pokud daná hospodářská politika přinesla více lidem užitek, než kolika jej vzala, měla by se realizovat. Na rozdíl od učení hédonistů, kteří maximalizovali svůj vlastní užitek, aplikoval Mill maximalizaci na celospolečenské dobro. Že se Millovi nalézt obecné pravidlo, dle kterého se chovat, nepodařilo, je dnes zřejmé.
Uděláme-li další skok ve vývoji ekonomického myšlení, nastupuje Bernard Mandeville. Ten sepsal strhující a vysoce kontroverzní Bajku o včelkách aneb Jak soukromé neřesti působí obecné blaho, kde vlastně onen pradávný hebrejský princip staví na hlavu. Naopak, čím je úl poctivější, tím hůře se jim ekonomicky vede až nakonec nastane zkáza.
Je tedy současná krize trestem, odměnou, náhodou, skvrnou na slunci, či chybou v systému?
Psáno pro HN
Každý sedlák i sedláček ví, že se uprostřed prudkého kopce nezastavuje, natož aby se přepřahalo. Každý si asi dokáže představit, co by se asi stalo s povozem, kterému vozka v takové situaci začne stávající koně za koně jiné (byť sebelepší).
To, co se stalo u nás před dvěma týdny, zanechá stopu v naší kolektivní psychologii na desetiletí. Pachuť ze zbytečného svržení vlády budeme nosit v povědomí pěkně dlouho. Měli jsme ukázat, čeho jsme schopni - a ukázali jsme, že všeho.
A kde je náhradní kůň?
A teď mi skutečně nejde o politiku, či obhajobu odstupující vlády, vždyť se přeci ví, že jsem tuto vládu v mnohém kritizoval (např. v otázce eura a Lisabonské smlouvy). Nicméně jako hloupí sedláci jsme se zachovali bohužel zrovna ve chvíli, kdy na nás byly upřeny oči celého světa. V přímém přenosu jsme se pohádali tak, že soudní lidé si u toho museli zakrývat oči i uši.
A aby toho nebylo málo: nejenže jsme začali přepřahat uprostřed prudkého kopce, ale udělali jsme to dokonce, aniž bychom měli připravené náhradní koně. Příležitost, která nám měla dát zazářit, se proměnila v moment hanby, které se jen tak nezbavíme.
Od roku 1989 nikdy nespočívalo na Česku tolik pozorných očí - a nikdy na našich bedrech neleželo tolik očekávání jako tento půlrok. Mohli jsme to Evropě osladit, mohli jsme ukázat, že na to máme, ale osolili jsme sami sebe.
Jak (ne)pomoci dědovi
"My čekali jaro, a zatím přišel mráz." Známý text smutné české písničky sice neodpovídá teplému počasí, které venku vládne, ale zato sedí jak vyšitý na současnou politicko-ekonomickou situaci.
Naše předsednictví totiž ještě před dvěma týdny vypadalo na velmi dobrou známku. Dával bych něco mezi dvě minus až dvě plus. A to přes všechny handicapy s nimiž jsme startovali: nelibost k euru; nechuť k Lisabonské smlouvě; nadávky na Brusel; středně velká ekonomika, která trvá na své zpupné suverenitě...
Velmi dobrá známka za první poločas je teď ale irelevantní. Jediné, co si Evropa z našeho slavného předsednictví bude pamatovat, je to, že jsme propadli. Nikoli pod tíhou finanční či hospodářské krize, ale pod tíhou vlastního něčeho, co se tady raději ani nechci pokoušet pojmenovávat.
Každopádně se na mysl vtírá výjev z dobře známého Jirotkova Saturnina, kdy se všichni ochotně (musíme dědovi pomoct!) přetahují o dědu. Je skoro jedno, jestli řvete táhněte doleva a kdosi jiný táhněte doprava, děda všechny častuje památným zařváním: "Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!"
Pokud prostě vznikne lítý souboj o kormidlo v době bouře, je to zlá zpráva pro loď. Stejně tak je to zlá sudba pro národ, špatná zpráva pro ekonomiku. Obojí se totiž teď v zápalu boje o kormidlo odsouvá na vedlejší kolej.
Že přetahování nebude zrovna krátké, se přitom dalo čekat už od začátku. Vždycky to u nás tak bývalo.
Raději špatně než vůbec
Jedna z notoricky známých pouček institucionální ekonomie říká, že jsou lepší špatná pravidla než pravidla vůbec žádná. Nahlížíme-li naši současnou situaci touhle optikou, jakou asi můžeme očekávat za aktuálního bezvládí hospodářskou politiku?
Místo toho, aby se politici po dobu předsednictví semkli (teď jde o víc než o politikaření, nyní jde o historický moment pro stát); místo toho, aby se semkli po dobu krize (což dělá například Barack Obama - a pokouší se o to prostě každý moudrý politik), rozklížili jsme kulturu zdejší politické scény na ty nejmenší myslitelné střípky.
A ještě smetanu...
Dopad na hospodářskou politiku je nabíledni. Opozice vždy hraje před národem toho hodného policajta, který by rozdával a slevoval, a vláda (ať je jakákoli) musí hrát roli policajta zlého, protože prostě někdo zodpovědnost za státní peníze nést musí.
Jak ale asi dopadne fiskální balík, pokud budou všichni v předvolební opozici? Jako ten dort od kočičky a pejska, kam si každý nastrkal, co právě uznal za vhodné...
Jestliže jedna strana chce stimulovat poptávku a druhá nabídku, tak dost dobře nejde dělat najednou obojí protože to pak bude šíleně drahé.
Leda že se předsednictví ujme pověstná teta Kateřina, kterou sice nikdo nemá rád, ale zato má na vše hotový poučující názor a je nepřehlédnutelná.
Vyšlo v HN