Tomáš Sedláček

21. 05.

Hrobové ticho po krásných dějinách profesora Sojky

Tomáš Sedláček Přečteno 10750 krát

Člověk s tím nějak přestane počítat. Přestože moc dobře víme, že my ani naši blízcí zde nejsme věčně, nikomu z nás nikdy ona skutečná konečnost v celé své neodvolatelné a totalitní absurditě nedojde, dokud nezaklepe smrt a bez možnosti odvolání, posečkání nebo dovolání se jakési základní spravedlnosti nám odvede někoho blízkého.

Pan profesor Sojka, největší znalec dějin ekonomických teorií a přesto jeden z nejpokornějších a nejlidštějších kantorů, odešel z našeho světa prudce a rychle aniž bychom se s ním po všech těch letech mohl rozloučit. A poděkovat mu. Činím tak příliš pozdě a příliš neohrabaně. Jsem rád, že písemně, se sevřeným hrdlem se špatně mluví.

Učitel generace dějin
Dovolím si být osobnější. S profesorem Sojkou jsme odučili stovky hodin, pod jeho vedením jsem napsal mnoho stovek stran, byl jsem jeho doktorandem a kdykoli potřeboval suplovat, bylo mi ctí jej zaskočit. Pak však nastala doba jeho intenzivního léčení. Jako vždy i tentokrát to probíhalo podobně: i to zvonění telefonu bylo klidné a pokojné, jakoby omluvné. Z druhé strany se ozval hlas, který učil celou generaci ekonomů tomu, co je a co byla skutečná ekonomie v celé své krásné šíři. Ten hlas, k jehož obsahu jsem pro široký záběr znalostí jeho majitele vzhlížel, mne pak velice laskavě prosil, zda byl nebylo možné za.něj zaskočit. Tentokrát na celý kurz...

Bez mžiknutí oka, zato s polknutím a následným suchem v hrdle jsem ihned kývl a spolu s Romanem Pazderníkem nám bylo ctí, kterou si váží každý žák od velikána, odučit jeho kurz dějin.

Ale zpět na začátek. Zaujal mne vlastně hned, protože mi trochu vzezřením připomínal zpěváka Paula Simona. Od první přednáškové hodiny jsme mu viseli na rtech. Byl to jeden z mála, kdo dokázal ekonomii podat jako vědu krásnou, širokou a otevřenou. Místo nabubřelé a vševědoucí imperiální vědy, jak je ekonomie mnohými vnímána, představoval Milan Sojka ekonomii ve své nahatosti, nejistotě, se všemi jejími nedotaženými rádoby vykřičníky. Profesor Sojka z nich udělal nesmělé otazníky. Někdy z toho šel mráz po zádech.

Vzpomínám si, jak nám jednou na tabuli nakreslil v velice populární matematický model, pak poodstoupil a řekl: to jsou takové obrázky, malujte si je, pokud vás to baví, ale s realitou to nemá moc společného. V ten moment byste slyšeli spadnout špendlík. Po sále se rozneslo hrobové ticho.

Ekonomie krásná
Ještě upřímněji řečeno, byl to člověk, který nám otevřel oči co se týče vědeckého zkoumání a ekonomie samotné. Uměl se hrabat ve střevech ekonomické teorie. Milan Sojka mluvil tiše a velice erudovaně, tedy pro nepozorné či neznalé také velice složitě. Lidé, kteří hltali každé jeho slovo sedávali z tohoto důvodu v prvních lavicích a při jeho přednáškách často s otevřenou pusou a mozky šlapajícími naplno sledovali, jak je vše v ekonomii „trošku jinak“ než jak nás učili na mnoha jiných přednáškách, kde se s okázalou samozřejmostí prezentovaly „pravdy“.

A co je to ten užitek?
Když jsme po třech letech strávených parciálními derivacemi užitku dosedli na přednášku hubeného profesora Sojky, zeptal se nás tiše: a co je ten užitek? Všichni zrudli. Nikoho nás nenapadlo se nad tím za ta léta zamyslet a jen jsme slepě derivovali a integrovali, aniž jsme pořádně věděli co. Pro mnohé z nás se však v ten moment stala ekonomie ekonomii krásnou.

Byl to právě Milan Sojka, který nejen toleroval, ale povzbuzoval mne ve výbězích a exkurzech mimo klasické hájemství ekonomie. Když jsem za ním nesměle přišel s nápadem, že bych bakalářskou práci napsal na ekonomické myšlení Tomáše Akvinského, ani nemrknul okem, naopak se mu rozsvítili, a já odcházel z kabinetu s pocitem kacíře, kterému právě odvolali exkomunikaci.

V ekonomii je mnoho teorií. Pan profesor Sojka hrdě reprezentoval post-keynesiánský směr i v době, kdy byl u nás Keynes nepopulární a mnozí z nás se na té vlně, jako mladí studenti a studentky vezli též. Nyní je Keynes nejskloňovanějším jménem v zahraničním i domácím tisku. Milan Sojka předběhl dobu a bylo mu jedno, kdo si o tom co tehdy myslel.

Hrobové ticho
S Milanem Sojkou odchází i kus étosu. Kterákoli věda, která se příliš uzavře sama do sebe, která zapomíná na své dějiny a soustředí se na poslední výkřik vědecké módy je zralá na to, aby se vnitřně zacyklila, začala vytvářet nominálně-inflační „vědu pro vědu“ a přestala sloužit pro reálné potřeby vnějšího světa. Profesor Sojka tomuto celou svou bytostí bránil. Maličkou útěchou nám budiž alespoň vědomí, že Milan Sojka těsně před svou smrtí, která nastala tuto neděli stihl dokončit své Magnum opus, velkou syntézu dějin ekonomických teorií.

Všemi milovaný profesor Milan Sojka vstoupil do dějin příliš brzy. Jeho pohřeb se koná v pátek 22. kvetna v jednu hodinu ve Strašnicích. Hrobové ticho, které panovalo na jeho přednáškách teď panuje v ontologicky hlubším a strašidelně doslovnějším smyslu, než jsme si kdy kdo při jeho čiperné a hravé nátuře uměli představit.

vyšlov v HN

20. 05.

Rozum a cit aneb O tom, jak se přinutit něco chtít

Tomáš Sedláček Přečteno 13167 krát

Guru celé generace ekonomů - takto nositel Nobelovy ceny a autor nejpopulárnější ekonomické učebnice Paul Samuelson - kdysi řekl: "občas se stane, že naše srdce kontaminují náš rozum a naše oči".

Mnozí se s ním jistě ztotožňují. Máme přece racionální představu o tom, co a jak dělat, umíme chladně kalkulovat, ale občas se chybička vloudí, neb se do toho zapletou emoce...
Emoce, emoce a pak jsou z toho nemoce. Skoro to občas zní tak, že bychom se emocí nejraději zbavili. Kdybychom všichni byli racionální, rozumní, neemotivní, bylo by všem lépe. Emoce jsou příčinou sporů, válek a hladomorů.

Kdo tahá za nitky?

Ale tak jednoduché to není. Proč považovat emoce, srdce, za slabost?

Jiný velký ekonom, David Hume, kdysi napsal, že rozum je otrokem vášní. Na prvním místě stojí cit, vášeň, až poté nastává racionalizace, jak by ten proces nazvali psychologové. Rozum v sobě nemá možnost chtění, říká David Hume, je jen uskutečňovatelem prvotních popudů. Jaký je tedy vztah rozumu a citu?

K lásce se nemůžeme donutit. Stejně jako se nemůžeme donutit k důvěře, jak píše hezky ekonom Lubomír Mlčoch ve své knize Ekonomie důvěry a společného dobra. Srdce má prostě "své důvody, kterým rozum neporozumí. Cítíme to v tisíci oblastech..."

Cesta a cíl

Lze věřit v racionalitu člověka? V jistém smyslu ano. Pokud nám dají emoce cíl, cestu k němu dokážeme volit racionálně. Ale cíl cesty nám racionalita určit nedokáže.

I Adam Smith, otec ekonomie, píše: "Rozum samotný nemůže označit žádný předmět ani za vhodný, ani za nevhodný. Může nám leda ukázat, že daná věc je prostředkem k dosažení čehosi jiného, co může samo o sobě být vhodné nebo nevhodné."

Naše jednání není výsledkem opatrné kalkulace užitků a nákladů. Spíše se nechá vést silami, kterým nerozumíme. Emocemi, které nás motivují k činu. Podobný postoj zaujímá i Immanuel Kant: "Čistý rozum ovšem nemůže a priori pracovat s žádnými cíli."

Je však zvláštní, že od emocí oproštěný člověk se v mnoha oblastech stává jakýmsi ideálem. Tak třeba mniši by měli být odolní vůči erotické lásce. Podobně v různých varovných utopiích jsou emotivní mezilidské vztahy nežádoucí. Například v Orwellově knize 1984 byly lidské emoce striktně popírány. Podobný pocit si člověk odnáší z četby Platonovy Ústavy, kde se nejvyšší třída neměla co ženit a vdávat a děti se měly vychovávat v ústavech. Ale abychom nebrousili jen do minulosti: ideál rytíře z Hvězdných válek je také prost emocí.

Proč se tedy neoddat jen rozumu? Třeba proto, že není proti rozumu upřednostnit zničení celého světa před poškrábáním prstu, jak píše Hume. Pokud použijeme novější paralelu, pak i marxismus-leninismus si rád přivlastňoval přídomek "vědecký". A polský sociolog Zygmunt Bauman vidí i holocaust nikoli jako omyl, ale jako důsledek modernity. Tento masakr nebyl chybou naší vědecko-racionální doby, píše Bauman, ale jejím vyústěním. Dost krutá rána naší víře v racionální věk.

Velký korektor

K racionalitě prostě potřebujeme korekturu cit. Adam Smith svou Teorii mravních citů začíná větou: "Ať považujeme člověka za sebesobečtějšího, zjevně existují jisté vlastnosti jeho přirozenosti, které jej interesují v osudu jiných. Těší se z jejich štěstí, aniž by se na něm sám podílel, a samotné vědomí jejich štěstí ho činí šťastným". Právě na této vlastnosti spolucítění je postavena základní logika jeho Teorie mravních citů.

Rozum jistě hraje důležitou roli v našem životě, ale emoce, které naše doba má tendenci potírat, nelze upřít velice důležitou, ne-li klíčovou, roli.

Mystika a logika

Podobně to funguje i ve vědě. Rigorózní metoda, je jistě důležitá, ale samotný nápad nepřivodí. Neexistuje vědecká metoda, jak objevovat nové nápady. Inspirace k nám přicházívá po mysteriózních cestách, nikoli nepodobných těm, kterými k nám přicházejí emoce.

Bertrand Russell, klíčový matematik minulého století, napsal esej Mystika a logika. Zdůrazňuje v ní, že obojího je potřeba a jednoho bez druhého není. Škoda, že naše školství vyzdvihuje jen logiku a racionalitu na úkor inspirace, emocí a originality.

Můžeme dělat vše, co chceme, naše doba nám to dovoluje více než která jiná. Ale nemůžeme si naordinovat chtění. To k nám přichází v neznámých cestách.

Psáno pro HN

14. 05.

Konec budoucnosti aneb Ekonomické nebe na Zemi

Tomáš Sedláček Přečteno 10956 krát

David Hume, vlivný ekonom a filozof věřil, že „kdyby nás příroda obdařila přebytkem materiálních statků a měl by každý dostatek všeho, pak by bylo zřejmé, že v tomto blaženém stavu by kvetla každá ctnost". Nespravedlnosti by zmizely a „soudcovství by nadále bylo zbytečné".

John Steward Mill, další z otců ekonomie, věřil, že „vzájemné udupávání, ničení, vytlačování se ostrými lokty a šlapání si na paty" jsou pouze syndromem přechodné doby. A pominou, až dosáhneme „ustáleného věku", kdy "už si nikdo nebude přát být bohatším.

Kněží moderní doby

Jako by se chtělo říci, že až budeme dost bohatí, čeká nás ekonomické nebe. Podobně uvažoval i Keynes. Ve své eseji Ekonomické možnosti našich vnuků vyjádřil v roce 1930 naději, že takové nebe na zemi je na dosah snad již během nastávající stovky let. Potom prý nastane „největší změna, která se kdy v našem materiálním vývoji stala". Povstane nový člověk, který spočine a nebude muset neustále kvaltovat.

Do roku 2030 nám chybí nějakých jednadvacet let. Dožijeme se tedy blaženého věku?

Podobnými úvahami se pochopitelně zabýval i Marx, který bohužel tázání se po „klidovém stavu", kdy nebude třeba ekonomického růstu, poněkud zdiskreditoval.

Nicméně důležitější je nyní jiná věc. Tím, že se přestalo věřit na Nebe, Nirvánu a roli „duchovních", kteří rozuměli tomu, co se děje na Olympu a zpřístupňovali nám Nebe, zaujali jejich roli ekonomové. Je to přece ekonomický blahobyt, na co se těšíme a co nás má čekat. Proto musíme neustále růst, protože k tomuto Ráji na zemi přece směřujeme.

Protože péči o duši nahradila dnes péče o vnější věci, jak píše český filozof Patočka, stali se ekonomové v dnešní době veledůležitými. Čeká se od nich interpretace reality (nevypočitatelný Olymp jako by byl nahrazen nevypočitatelným Wall Streetem), prorocké služby (makroekonomické předpovědi), přetváření reality (zmírňování dopadů krize, urychlování růstu ) a koneckonců i vůdcovství na cestě do země zaslíbené - ráje na zemi.

Tyto a další postřehy shrnuje Robert Nelson v knize Ekonomie jako náboženství. Možná je jeho pohled příliš kritický, ale v ledasčem je to inspirativní čtení.

Běžec bez cíle

S naplňováním v úvodu citovaných předpovědí, je to ale těžké. Přestože jsme mnohem bohatší než před sto lety (klasikové ekonomie by si jistě náš blahobyt nebyli schopni ani představit), na růst ekonomiky jako bychom dbali čím dál více. Jsou to zejména ekonomické otázky, které vyhrávají a prohrávají volby.

Jenže pokud někam spěcháme, měli bychom si ujasnit, kam vlastně. Leda se zahledíte do technikálií běhu natolik, že se po cíli kvaltování přestanete ptát, kam to vlastně běžíte. Pak se z toho stane běh pro běh (co možná nejrychlejší, nejladnější), což je ovšem jistě legitimní zábava. Pokud však u toho nenadáváte, že stále běžíte a běžíte a nikam jste nedoběhli.

Čeká nás nebe na zemi? Čeká nás věk, kdy všichni budeme mít dost, nebude mít cenu válčit, krást či stavět zdi a zamykat zámky? Až budeme tak produktivní, že bude stačit pracovat dva dny v týdnu a bude nám to dosti, budeme něčeho takového schopni?

Těžko říci. Kdyby nám Čechům stačila úroveň blahobytu z roku 2000, odkdy jsme zbohatli v průměru o téměř padesát procent, mohli jsme dnes pracovat o podstatnou část týdne méně. Ale to bychom zas nebyli o polovinu bohatší.

Blahobytu navzdory

Možná nás krize donutí zkrátit v některých odvětvích pracovní týden, jak se to někde již ostatně stalo. Doba, která trpí materiálním přebytkem a časovou chudobou, by to ale vlastně mohla považovat za dárek. Protože jak se zpívalo dávno a bude ještě dlouho, „je na světě plno krás a z těch krás nebe mít záleží jenom na vás".

Buď budeme spokojeni s tím, co máme, nebo nebudeme spokojeni nikdy. Veškerému blahobytu a materiálnímu nebi navzdory.

Psáno pro HN

07. 05.

Mučivá Muška jenom zlatá aneb O spočinutí

Tomáš Sedláček Přečteno 31616 krát

Navzdory prudkému nárůstu bohatství v minulých letech máme stále málo. Kolik toho musíme mít, abychom málo neměli? Co je v nás za těkavost, která nedokáže nalézt spokojenost? Proč nedokážeme nalézt mír?

Chvála kvaltování
Na jedné straně je toto těkání a nedostatečnost užitečná. Nutí nás k novým objevům, k nové činnosti a do jisté míry právě této nedostatečnosti vděčíme za to, že ekonomika neustále roste. Ekonom v této kreativní destrukci, která neustále něčím novým nahrazuje zcela funkční včerejší vidí tažný princip kapitalismu. Filosof Whitehead považuje proces za pravou realitu a stacionaritu považuje za úpadek.

Osel honí mrkev
Ekonom Fred Hirsch si paradoxní situaci v níž s rostoucím bohatstvím nejsme šťastnější, vysvětluje takhle: Pokud sedíte na koncertě a někdo si najednou stoupne, získá komparativní výhodu. Ale jen na úkor druhých, kterým stíní. Když jej ostatní následují a stoupnou si také, komparativní výhoda zmizí - všichni jsou na tom opět podobně, jen s tím rozdílem, že všechny víc bolí nohy. Poté si někdo stoupne na špičky a celá spirála se opakuje. Pak se lidé začnou vysazovat na ramena, stát při tom na špičkách a tak pořád dál.
Prostě naše spokojenost je komparativní, není absolutní a budeme se cítit jako největší chudáci, pokud náš soused, pan Nováček si koupí nové auto, přestože jsme s tím svým byli spokojeni. Lze této spirále uniknout?

Muška jenom zlatá
Někteří by možná namítli, že z tohoto konzumního prokletí, (řečeno s Komenským z labyrintu světa) lze utéct do ráje srdce, kde je klid a spočinutí. Nehledejme spočinutí v materiálnu, ale v duchovnu. Koneckonců Ježíš nikdy své učedníky nezdravil pozdravem „štěstí vám“, ale zdravil „pokoj vám“. Není štěstí jenom ona pověstná „muška jenom zlatá“, která nám bude neustále unikat?

Kdesi jsem četl, že na základě sociologického průzkumu vyšlo najevo, že si zhruba všichni lidé, a to nezávisle na jejich příjmu, přejí svůj příjem asi o třicet procent vyšší, a to ať jsou chudáci nebo boháči.
Může to být proto, že iluze polepšení si o třetinu není nereálná a dává nám ono pnutí, které nás nutí chtít víc a víc. Požadavek dvojnásobného příjmu je totiž pro nás nerealistický a ona pověstná návnada ve formě mrkve, která visí zavěšená před oslem, který ji neustále následuje musí být pověšena v realistické vzdálenosti nato, aby „návnada“ fungovala. Stejně tak mušku naši zlatou máme neustále na mušce a jakoby nadosah. Ale ona nám stále vždy rychle unikne.

Prorok střídmosti
Augustin ve své knize Vyznání vyřkl památnou modlitbu „Neklidné je mé srdce Bože, dokud nespočine v Tobě". Ale spočinulo jeho srdce? Našel to, co hledal, a nehledal již více? Stejně tak starozákonní Židé, když konečně došli do země zaslíbené, museli dále bojovat. Po kýženém míru a spočinutí ani stopy. Koneckonců Jeruzalém znamená v překladu Město pokoje. Byť má ale tak zaslíbené jméno, není v pokoji podnes.
Zdá se, že materiální svět je v tomto podobný světu duchovnímu. V obojím chceme stále více, nic nám dost nestačí. Jako by v nás bylo neodbouratelné reziduum nedostatečnosti, které v nás vytváří nikdy nekončící pnutí.

Jak tedy nalézt vyrovnanost, když si na veškerý standard tak rychle zvykáme? Vždyť i nákupní košík těch nejskromnějších je dnes mnohem bohatší než nákupní košík podpultového tuzexového zboží před dvaceti lety.
Aristoteles kdysi napsal, že každá ctnost, když se přežene, stává se neřestí. S jednou výjimkou, pokračuje Aristoteles: Jediné, co nelze přehnat, je střídmost. Proto je také Aristoteles, člověk, kterého Tomáš Akvinský nazýval Filozofem s velkým F, často označován filozofem (zlaté) střední cesty.

Ve svém stoickém dědictví se přiklání k tomu, že se máme spokojit s tím, co máme, a že štěstí spočívá právě v tomto. Jinak nás chytí do pasti ošidný "já-už-nevím-cobysmus" a jelikož s jídlem roste chuť, nebudeme spokojeni nikdy.

Reziduum nedostatečnosti
Aristotelova rada je dobrá, jenom je s ní těžké pořízení. Zvláště pokud v sobě máme reziduum nedostatečnosti, které navíc bylo v posledních letech tak hýčkáno.
Přesto, měli bychom se o vděk a spokojenost snažit. Zvláště v situaci, kdy toho máme - krize nekrize - alespoň materiálně stonásobně více než z našeho pohledu přechudičký Filozof.

Psáno pro HN

Archiv článků: květen 2009

Hrobové ticho po krásných dějinách profesora Sojky

Rozum a cit aneb O tom, jak se přinutit něco chtít

Konec budoucnosti aneb Ekonomické nebe na Zemi

Mučivá Muška jenom zlatá aneb O spočinutí

Blogeři abecedně