Tak nastal Den dětí - za úvahu též stojí, zda nenastává věk dítěte, jak by to zřejmě nazval Nietzsche. Ten totiž kdysi psal o třech stadiích lidského ducha - první je věk velblouda.

To na sebe vděčně necháváme pokládat břemena, která nejsou naše a předháníme se v tom, kdo s nimi nehostinnou pouští dál dojde - bez vody, odpočinku a hlavně bez keců.

Druhé období je věk lva. Ten je neosedlatelný, úkoly zásadně nepřijímá, ale určuje, bouří se a útočí na vše kolem, je fundamentálně nedomestikovatelný a nezkrotný. No a třetí stadium je věk dítěte. Dítě nebojuje ani není zatížené, dítě tančí životem, směje se, není zodpovědné, nemyslí na důsledky svých činů, žije mimo dobro a zlo, nemá výčitky, nezná morální dilema, hraje si, učí se, baví se, dívá se na svět bez předsudků, nezná naše umělé konvence, je - na rozdíl od nás dospělých - samo sebou.

Za úvahu tedy stojí, zda tento popis nemůžeme použít pouze na osobní vývoj, ale též na vývoj celé naší civilizace, potažmo ekonomiku našeho věku, který právě nastupuje.

Odlehčený HDP

Do pozadí upadá těžká manuální práce, kruté fyzické tresty, struktura HDP je čím dál tím lehčí - ve vyspělých zemích jsou to právě služby, které tvoří jeho drtivou většinu. Jinými slovy, kdybychom dali HDP na váhu, shledali bychom, že je generaci od generace lehčí a lehčí, ačkoli je "větší". Těžký průmysl atd. prostě ztrácí vůči lehčím způsobům výživy. Podíl zemědělství třeba v ČR dělá pouhá 4 procenta HDP. Zbylých 96 procent se živíme čímsi jiným než obživou.

V obecnější rovině: zbavili jsme se, jako civilizace, přísných vnějších omezovatelů. Moc už nás netrápí prvotní omezení přírody ani náboženská omezení. Vlastně nás omezuje jen systém - který ovšem víceméně tvoříme my sami - takže omezení je dnes otázkou, víc než kdy jindy, naší vlastní volby a společenského konsenzu. Systém též (jak náboženský, tak politický) mnohem více počítá s tím, že se lidé budou omezovat jaksi sami.

Do popředí se tedy dostávají pro život "nedůležité" potřeby (řečeno spolu s filozofem biologie Šmajsem: potřeby abiotické) - tedy služby. To korunuje civilizační novinka: zábavní průmysl, tedy odvětví, které má jeden cíl: nás bavit, za což platíme nemalé peníze. Koneckonců i nárůst fantaskního žánru, který filmy prezentuje jako pohádky pro dospělé (Pán Prstenů, Matrix, Harry Potter atd.). Stejně jako děti prahneme po vzdělání, čemuž se rozumný stát snaží vyjít vstříc. Evropa již nevidí svět v kontextech (osy) dobra a zla, Evropa nebojuje, není agresivní, snaží se dívat na svět bez předsudků. Do popředí se místo strojenosti dostává kreativita, místo šedé - barvy.

Hravost je nejlépe vidět na počítačích. Dřív sloužily skutečně k "počítání" s extrémně náročnou obsluhou, dnes se důraz přesouvá spíše na "počínání" nebo ještě lépe zábavné prožívání.

To je krásně vidět na fenoménu iPod - neumí vlastně nic zas tak zázračně nového, ale je to něco nového: sranda, hračka, dobře a rychle se to ovládá a hlavně "baví" - a tím vítězí.

Hraví podnikatelé

IPod dokáže ovládat i relativně malé dítě - a tím se stal oblíbeným i mezi vrcholovými "seriózními" manažery a podnikateli. To bylo ještě nedávno nemyslitelné. Podnikatelé si zakládali na pravém opaku - totiž na nic a s ničím si nehrát. Koneckonců i nárůst "měkkých dovedností" v managementu (rozuměj mateřských) je dnes v módě spíše než tvrdá data a přísné až drsné (rozuměj strojové) jednání vůči podřízeným.

Takže pokud slavíme Den dětí, můžeme si ťuknout všichni - protože jimi všichni (více či méně) jsme. A děti mají přece oslavy (a překvapení) rády.

Psáno pro HN