Člověka musí do jisté míry zarazit dvě zajímavé, na první pohled tak trošku nekompatibilní události "ulice" současné doby, které se udály nedávno a hýbou světem. Ta první jsou protesty na Wall Streetu, které se rozšiřují po celém světě a jsou - alespoň na první pohled - kritické vůči současnému kapitalismu. Na druhé straně tady máme úmrtí Steva Jobse, miliardáře a jednoho z opravdových kapitánů průmyslu, kteří se stali de facto jeho symbolem. A přesto: Steve Jobs byl a je milován a jeho odchod z tohoto světa vyvolal nekonečný soucit. Reakce ulice, stejné ulice, která o kousek vedle bojkotuje kapitalismus, byla velice sympatizující a skutečně dojemná. Známé jsou fotografie, které obletěly celý svět, kde lidé na ulici kladou květiny a děkovné dopisy před obchody Applu. Ano, před obchody.


Láska a nenávist

Jak to číst? Očividně tedy nenávist a kritika, kterou čiší OccupyWallSreet (a které jsem věnoval minulý článek, kde se zdá, že klíčová připomíná je ta, že se z ekonomie vytratila duše a stalo se z ní tedy tělo, tedy nástroj, bez duše, což symbolicky znamená nekontrolovatelná zombie) není tak jednoznačná a namířena na kapitalismus jako takový, ale na některé jeho formy. To je třeba mít na zřeteli. Pocta ulice, která se dostala Jobsovi, je vzácná a dostává se ji jen nesmrtelným legendám. Bylo by tedy asi chybou se domnívat, že současná tekutá nenávist, jak to nazývá Václav Bělohradský, která pořádně neví, do čeho se vylít, je namířena proti kapitalismu jako takovému. Pocit „něco je špatně, ale nevím přesně co“ a výkřik „prosím, něco s tím někdo dělejte, já sám nevím co“ je zcela legitimní, i když drtivá většina komentátorů právě toto na tomto hnutí kritizuje. Je legitimní proto, že je dokonalým vystižením aspektu „expertní společnosti“, pokud si ekonomové a vědci dlouho tvářili, že mají stuaci pod kontorlou a že přesně víme co se děje, máme na to modely a číslíčka, tak pouze sklízíme, co jsme zaseli. Jinými slovy, je naší zodpovědností přijít s řešením.

Tenká červená linie

Zde je tedy třeba si všimnout jisté naší náchylnosti k ideologickému extremismu: buď za všechny neduhy světa může kapitalismus (za to že lidi jsou egoističtí, že jsou iracionální, že podvádí atd.), což je vyznění a prvotní čtení OccupyWallStreet a na druhou stranu pocit, že všechny neduhy světa dokáže vyléčit trh nejlépe neregulovaný, což je zase vyznění hnutí Tea Party. V obou směrech trh přeceňujeme. A jak to tak bývá pravda bude někde uprostřed. Trh umí být dobrý i zlý, jeho dopady rovněž. Koneckonců ani oblíbené Jobsovy iPhony či iPady nejsou bez chybné a stejně tak jako kapitalismus, jedná se o lidský výtvor, který je třeba vylepšovat tak, aby vyhovoval. Kapitalismus není shůry (ani z pekla) daný systém, se kterým nelze nic dělat.

Kde je ona rozdělovací čára lásky a nenávisti dobra a zla? Koho milujeme a koho ne? Kritika lidí na Wall Street tedy není proti kapitalismu, ale proti nemorálnosti některých jeho aspektů, o kterých se dlouho nemluvilo, a je užitečné je třeba změnit. Pokud trh produkuje dobré produkty, což je vnímání Steve Jobse, nikoho nezajímá, kolik na tom vydělal a zda něco z toho dal na charitu. Jinými slovy, nikdo nemá problém z poctivým kapitalismem.

Nemorální jistota

Vezměme si jeden příklad za všechny. A to jsou státní záchranné balíčky a vykupení (států, podniků, finančních institucí). Jsme v situaci přiznaného bankrotu bankrotu, tedy víme, že stát vykoupí vše důležité, co má bankrotovat, protože bankrot je nepřípustný, bankrot zbankrotoval). Víme tedy, že stát vše vykoupí, ty nejtoxičtější, nejvíce riskantní a přeceněné investice – proč do nich tedy neinvestovat a nevyhánět jejich úrokové sazby a pojistné ceny ještě víc? Místo známého a užívaného termínu morální hazard (tedy situace, kdy podnikám na úkor nákladů někoho jiného, tedy já si nechám výnos a náklady zaplatí, vykoupí, bail-outuje někdo jiný) je třeba pomaličku nahradit výstižnějším termínem, se kterým přichází Laurence Kotlikoff, profesor Bostonské univerzity, totiž termín nemorální jistota. Podnikatelé a investoři nyní mají nemorální jistotu, že se zahraňovat bude, dokud je z čeho, ať své investice zpackají, jak umí nebo (ne)chtějí (tedy vědomě či nevědomě).

A tady je ta tenká červená linie: Steve Jobs za svá rozhodnutí platil sám, Wall Street to nakonec udělala tak, že za ně platí někdo jiný. Finanční sektor, který tak nadával na stát, je dnes bez státu nepředstavitelný a dokonce by se dalo i říci, je je od státu neoddělitelný. Stát dnes dýchá pro trhy, a dýchat pro ně bude, dokud bude mít dech, i to je všem jasné. Teď jde o to, abychom změnili respirační systém dříve, než se přijde poslední (vz)dech. Trhy dnes bez státu samy dýchat nemohou.

Odchod Steva Jobse je velice smutnou událostí. Odchod trhu by však byl ještě smutnější.

Psáno pro HN