Stav tržního kapitalismu západní civilizace teď vypadá zhruba jako koncertní síň po skončení punkového koncertu. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v reakci na prosakování americké krize do Evropy minulý týden prohlásil, že "skončila doba laissez-faire kapitalismu", tedy filozofie co možná největší volnosti pro trhy. K tomu dodal "myšlenka všemocného trhu, který nesmí omezovat žádná pravidla ani vměšování politiků, byla šílená". Italský ministr financí Gulio Tremonti zas minulý týden hodil ekonomy a finančníky do stejného pytle s falešnými proroky, exorcisty, pochybnými uzdravovači, šamany a čaroději. Kdy naposledy jsme slyšeli takto silná slova?

Punková scéna na Wall Streetu může vyústit v rozpočtový deficit Ameriky kolem třinácti procent. Není divu, že se Kongres zhrozil a napoprvé neschválil štědrou obdobu české konsolidační agentury, kterou jsme my před pár lety slavnostně zrušili, protože už jí díky Bohu nebylo potřeba.

Ameriko vítej v rozvojovém světě
Americký deficit se totiž schválením dostane na nejvyšší úroveň od konce druhé světové války a překoná i naše maximalistické deficity z roku 2003, kde se do rozpočtu započetly ztráty z období českého bankovního socialismu z devadesátých let... Amerika jakoby přes kopírák opakuje naše (oprávněně kritizované) postupy z "clondikovských" devadesátých let.

Poučení Západu z našeho krizového vývoje
Jaké ale bylo poučení z krizového vývoje bankovního socialismu, který jsme my s velkou pompou opustili a západní svět jej zavádí? Při transformaci naší ekonomiky jsme se my učili od Západu. Teď to vypadá tak, že Západ opisuje krizový management od nás. Ale právě z této doby existuje mnohé ponaučení, které by možná bylo směrem na Západ radno zopakovat.

Tak zaprvé, z českého incestu stát-banka vzešlo mnoho zlého. Americký hřích byl založen na vztahu banka-domácnost, náš byl na banka-podnik. České státní či polostátní banky prostě příliš štědře a ochotně půjčovaly podnikům (a co se často zprvu tvářilo jako půjčka, ukázalo se nakonec býti darem či dotací). Podobně jako americké banky ochotně půjčovaly domácnostem.

My jsme půjčovali nesolventním podnikům, které na půjčku neměly nárok, Amerika zas domácnostem, které rovněž neměly nárok na větší barák se zahrádkou a třetí auto.

Zapomněli jsme, proč je stát špatný vlastník?
A teď to nebezpečí, past, které málokdo odolá. Finanční krize se přelévá i do reálné ekonomiky. Který politik by rád nepomohl podnikateli ve svém volebním regionu? A může to být politik český nebo americký, v momentě, kdy má moc ovlivnit banku, kterou částečně vlastní stát, bude se snažit upadajícímu podniku pomoct. A opět tak tedy může zřídit úvěr, na který (tentokrát podnik) nemá nárok. Neopatrnost na rovině banka-domácnost se tak může až příliš elegantně převést na (politicky motivovanou) neopatrnost na rovině banka-podnik. U nás se tomu říkalo bankovní socialismus: pokud nebylo možné nebo vhodné udělit podniku přímou státní dotaci, dotovalo se přes polostátní banky. Co zaručí, že se v amerických bankách nebude dít to samé? Krásných podniků v nesnázích, které je přece tak důležité zachránit, bude brzy plno.

Kráska v nesnázích, státe dej!
Sanování podniků přes banky mělo mnoho neomalených výhod: zaprvé to nebylo vidět v rozpočtu, a deficit tak (aspoň dočasně) netrpěl. Pokud taková banka udělila "výhodnou půjčku" krachujícímu podniku, který by ovšem byl politicky důležitý (například by jeho pád mohl zvednout regionální nezaměstnanost), nemusela by to schvalovat vláda natož parlament. Ve veřejných financích by se nic neobjevilo a nemusel se o tom tedy hezkých pár let nikdo dozvědět...

Při všech těch úvahách o zpřísnění regulace by se právě na toto nemělo zapomínat. Měly by se ustanovit extrémně náročné a transparentní podmínky udělování půjček u bank, kde má stát výrazný podíl na vlastnictví. Jenže i s tím je potíž, protože právě tato oblast podléhá těm největším nárokům na důvěrnost a je střeženým tajemstvím každého podniku či banky. Taková kontrola tedy nebude jednoduchá.

Zpětna privatizace chvilku potrvá
Zadruhé jsme se naučili, že netransparentní banka, kde není jasné, který úvěr je kvalitní a který špatný (tedy naděje na navrácení peněz bance je téměř nulová) se velice špatně prodává. Taková banka se musí nejdříve pročistit, a to může trvat několik let.

Prostor pro politické ovlivňování úvěrové politiky tedy bude trvat dostatečně dlouhou dobu na to, aby pokušení pomoci některý z politiků neodolal. Západe, vítej do českých let divokých!