Nezřídka se s námi děje něco, co nechápeme nebo nedokážeme pojmenovat. Proč si jako člověk nerozumíme? Okurková sezona, s proměnlivým počasím, kdy se za den vystřídá skoro vše, co má příroda v repertoáru, nejasná česká politická situace s mnoha malými stranami, ekonomika, která kope na všechny strany - to vše nás může přivést k letním meditacím nad tím, čemu vlastně rozumíme a čemu vůbec ne.

Hledání pod lucernou
Je jeden vtip o policajtovi, který na dlouhé cestě z nádraží domů ztratil pistoli. A protože byla dávno noc, pistoli hledal jen pod pouličními lampami. A kolemjdoucí, který si klepe na čelo, se strážníka zeptá, proč hledá jen pod osvětlením, vždyť pistole může být kdekoli, nikoli jen pod světly. Ano, odpoví strážník, ale tady je jediné místo, kde je vidět.

Podobně je na tom naše poznání - ať už vědecké či jiné. Filozofie a metodologie vědy se jednu dobu snažila vytvořit perfektní vědecký jazyk, kterým by přesně popsala svět kolem sebe. Zjistilo se, že takový exaktní svět je žalostně malý, pustý, prázdný a vlastně nezajímavý. Že se slabost našeho uvažování skrývá ve slabosti našeho jazyka. Co neumíme pojmenovat, o tom nemůžeme uvažovat, hranice našeho světa jsou hranicemi našeho jazyka, jak kdysi napsal Ludwig Wittgenstein. A co nedokážeme pojmenovat přesně, o tom nemůžeme exaktně uvažovat.

A snad problém tví v následujícím: ty nejdůležitější věci neumíme pojmenovat. Proto ve Starém zákoně nebylo Hebrejům nikdy dáno poznat skutečné Boží jméno. V rané křesťanské mytologii pak při exorcismu byla většina úspěchu zaručena při poznání jmen démonů.

Loďky na moři nevědomí

Inflaci lze přesně měřit, ale její skutečná výpověď je jiná a závislá na kontextu ostatních veličin či jiných nepojmenovaných skutečností. Hrubý domácí produkt také můžeme měřit a porovnávat, ačkoli všichni ví, že je to statistika velice ošemetná a vlastně neměří to, co se od ní skutečně očekává.

Ale s porozuměním člověku, nebo společnosti - jak se o to pokouší společenské vědy, jako je ekonomie - je to ještě mnohem složitější. Člověk přece dost často nerozumí sám sobě, nezná pořádně pohnutky, které jej nutí a které jej směřují. A co teprve porozumět někomu blízkému natož vzdálenému člověku.

Trávíme asi hodně času, když "rýpáme sami v sobě" jen hledáním slov. Přetavování (po)citového do rozumového. Nedovedeme dost dobře pojmenovat názory, které v sobě nosíme a přitom tušíme, že mnoho z toho, co se na povrchu vykrystalizuje jako politické či ekonomické přesvědčení, má kdesi hluboko ve svých kořenech zavrtán jakýsi pocit, který si třeba ani neuvědomujeme.

Psychologové často popisují naše vědomé já jako loďku na rozbouřeném moři nevědomého. Říkají, že loďku lze trošku kormidlem řídit, ale s vlnami a větrem nic nenaděláte. Snad proto i ve vědě panuje tolik emotivních sporů a bojů. Chladná věda by přece tak emotivní být nemohla.

Matematika duše
Dělá nám potíže uspořádat si pocity. Vůbec operovat s nimi je nám těžkým břemenem. Ale není celá historie bitva o pochopení lidskosti, člověka - tedy emotiva - rozumem? Snaha pochopit, rozpitvat, analyzovat? Převést se na "čísla", se kterými už operovat umíme? Jen vše nalít do čísel, oddělit emotivní jedničku jednou provždy od dvojky, od jedenáctky, od trojky? Neumíme-li odtrhnout jedničku od dvojky, jak je chceme sčítat? Jak můžeme vědět, na čem jsme? Jako bychom se na kladce pokoušeli zvednout sami sebe.

Zdá se, že o skutečně životně důležitých událostech víme hrozně málo a že nás skoro pokaždé překvapí. A o těch ostatních, podružných můžeme vědecky diskutovat a zkoumat je až do Hallelujah.

Psáno pro HN