Práce je nedílnou součástí našeho života. Její plody ale přinášejí prospěch někomu jinému a její důsledky mají často devastující dopad na zaměstnance, komunity i životní prostředí.

V euroamerickém kulturním kontextu jsme si navykli brát práci a z ní plynoucí zisk jako něco, co je nedílnou součástí života, co nám umožňuje přežít, co zlepšuje náš život a otevírá nové možnosti. Záměrně nepíši, že práce je zaměřena na výrobu materiálních statků, protože tak to již dávno není a výrobní sektor zaměstnává stále méně lidí.

Křesťanští etikové se shodují, že práce by měla být zaměřena především na opatřování dostatečných prostředků k zajištění života, zvyšování jeho kvality, a nikoli na zisk. Nebudu se nyní pouštět do úvah nad ziskem, přiměřeným ziskem či oprávněnými potřebami. Soustřeďme se skutečně na práci a na její chápání a pokusme se o to nad poznámkami Alberta Schweitzera, které napsal na lodi mezi 30.7.–9.8. 1914.

Schweitzer odjel v roce 1913 do Afriky léčit tamní obyvatele, nicméně se setkal s mnoha obchodníky z Evropy a Ameriky, kteří tam obchodovali, stýkal se s místní správou a v tomto kontextu uvažoval o sociálních problémech Afriky. Tyto zajímavé úvahy velmi dobře popisují problémy, se kterými se můžeme setkat všude na světě, ale které v našem vlastním kontextu jsme jen málokdy ochotni popsat tak upřímně, jak to učinil právě Schweitzer při své práci na Ogooué.

Schweitzer dobře ví, jak mnoho jsou schopni černoši pracovat, pokud jde o jejich obživu, tedy na výrobu tradičních materiálních statků nutných k přežití. I když ani to není pravda, protože většina plodin v této části Afriky byla dovezena. Pro černocha nejsou peníze ničím do doby, dokud je nepotřebuje na velmi specifické věci: nákup manželek, speciálního nářadí, frajerského oblečení a především alkoholu, píše Schweitzer. A důvod vidí v černošské lásce ke svobodě. Černoch není odkázán na plantážníky, a tak, když si vydělá potřebné množství peněz, odchází, i když sklizeň vrcholí a plantážník se může pominout. Co s tím? V tehdejším Gabunu neexistovalo otroctví a gabunská guvernatura se nerada uchylovala k tzv. nuceným pracím jako v jiných částech Afriky. Mnohé vesnice se totiž v takovém případě raději přestěhovaly dál od správních center.

Ale vytvořit potřebu peněz není tak složité. Nejprve jsou to daně. Pak je nutné najít produkty, kterým domorodci neodolají. Schweitzer sám přiznává, že nejžádanější jsou alkohol a zbraně, jejichž prodej však tehdy osvícená správa omezovala. Nicméně titěrnosti a kořalka, jak píše, jsou tím základním, co žene černochy za penězi.

Pro Schweitzera je jedním z problémů malé hospodářské výkonnosti afrických dělníků jejich láska ke svobodě, která upřednostňuje práci v komunitním hospodářství před námezdní prací za peníze. Afričan nebyl odkázán na výdělek z námezdní práce, a pokud měl už dost peněz nebo chování zaměstnavatele, klidně se vrátil zpět do vesnice. Necítil žádnou odpovědnost vůči zaměstnavateli a jeho plánům. To však není jen Schweitzerova „černošská láska ke svobodě“, tento pocit má mnoho zaměstnanců. Jenže dnes už nemají kam jít. Jen málo z nás se dokáže odebrat někam do pohorské vísky a začít tvrdě dřít pro svou obživu.

Mnozí z nás čas od času sní o zemi zaslíbené, kam bychom se mohli vydat, začít nový život, být svými pány. Ale žijeme v nějakém kontextu, obklopeni mýty o naší odpovědnosti a povinností nakupovat věci, které nepotřebujeme, protože věříme, že tak to musí být. My dokonce chceme, aby to tak bylo. Samostatnost a svoboda jsou velmi náročné a stojí mnoho práce. Proto většinou není těžké lidi této samostatnosti zbavit.

Za dob prvního působení Schweitzera se na Ogooué žádné potraviny neprodávaly. Ale již o jedenáct let později, při svém druhém působení v Lambaréné, popisuje situaci zcela odlišně. Těžba dřeva prudce vzrostla. Síly místních černochů již nestačily, a do povodí Ogooué přichází masy dělníků z vnitrozemí, kteří však odolávají jen těžko místnímu podnebí.

Místní černoši opouští tradiční řemesla i skromné zemědělství. Je nedostatek všeho a potraviny se musí dovážet. Dnes jsou potraviny jednou z nejdůležitějších položek gabunského dovozu, přestože jich gabunské zemědělství produkuje mnohonásobně více. Většina domácích i zahraničních pracovních sil je dnes zaměstnána na dolování ropy, rud a uranu, které se ovšem vyváží na zpracování jinam, především do Evropy a Ameriky.

Schweitzer mluví o černoších jako o mladších bratrech. Jejich starší bratři – tedy Evropané a Američané – vzali svým mladším bratřím zemi a možnost obživy, dovezli jim své vlastní produkty, a aby si je mohli koupit, musí pracovat tam, kde to jejich starší bratr potřebuje. Totéž se stalo i v Evropě, jen důsledky nebyly tak katastrofální, protože tento systém vyrostl z našich duchovních kořenů a i mladší bratři se s ním dokázali lépe srovnat. Ale nezaměstnaní mladší bratři jsou jeho nutnou obětí. My jim však neříkáme mladší bratři, ale svobodní a odpovědní voliči.

Další otázkou je rodina a zázemí. Schweitzer viděl, kolik problémů s sebou přináší koncentrace dělníků na jednom území. Dělníků, kteří musí pracovat mimo svou rodinu a přirozené prostředí. To známe i z Abenlandu. Proto se v době migrace z vesnic do průmyslových center začaly stavět dělnické kolonie. Ty se ale nemohly stát náhradou za ztracené prostředí, a sociální úpadek celých komunit na sebe nenechal dlouho čekat. A to se děje dodnes.

Poznámky Alberta Schweitzera ve mně budí beznaděj. Práce je prostředkem naší obživy vlastně jen mimochodem. Slouží především k naplňování potřeb někoho jiného. Schweitzer je sice protestantským teologem, ale v této úvaze se vůbec nezabývá etickým rozměrem práce a jejím přínosem pro stvoření. Vlastně je zřejmé, že k úvaze o dělnickém problému jej vedou stížnosti obchodníků s ebenovým dřevem, kteří nemohou plnit své dodávky, protože nemohou najít dostatek pracovníků. A Schweitzer přemýšlí, jak zajistit, aby se černoši zapojili do této prospěšné práce, která může vést ke zvelebení země a zlepšení životních podmínek jejích obyvatel.

Nucenou práci vidí jako sice nepříjemný, ale možný prostředek. Schweitzer však nikde nemluví o tom, že i obchodníci by se měli nutit k participaci na zlepšování životních podmínek. Ještě jako by věřil, že obchod a průmysl jsou jakousi samospasitelnou pomocí pro Afriku, samospasitelnou pomocí pro celý svět. Tím se bohužel nestal. A toho byl Schweitzer svědkem později při svých dalších návratech do Lambaréné a byl zděšen.

Je to jako bychom spouštěli mechanismy, jejichž funkce a následky jsou nám utajeny, stejně jako malým dětem, když si hrají se složitými a nebezpečnými přístroji.

Gabun dnes díky bohatým zdrojům surovin patří mezi nejrozvinutější země Afriky, většina území je národním parkem, HDP na hlavu je cca 50 % našeho. Ale bohužel ne každá země má tolik surovin jako Gabun a každý zdroj se jednou vyčerpá.

Lidé jako by dnes nepracovali proto, aby se uživili, ale aby mohli hrát úlohu ve statistikách obchodních společností, aby se mohli zařadit do cílové skupiny zákazníků a spotřebitelů. Většina pracovních sil ztratila možnost volby a samostatnost. Neexistuje trh práce, ale jen trh s pracovními silami, na kterém není zájem o drahé, přestárlé, nevzdělané či neposlušné zboží. A pokud takové zboží není, pak se buď doveze, anebo se jde jinam.

Neztratila práce už svůj etický rozměr? Jistě, musíme tam chodit, alespoň někteří, aby nám to přineslo nějaké peníze. Práce a její plody byly požehnáním. Není ale dnes naše práce jen bičem a pastí, do které jsme lapeni? Kolik z nás má kontrolu nad tím, co děláme, a máme možnost to změnit?

I dnes je možné, aby se práce stala naplněním hmotných i duchovních potřeb našich i komunity, v níž žijeme. K tomu je však nutné, aby pracující a občané vůbec dostali odpovídající díl pravomocí. Ten jim ale nikdo nedá, pokud se k němu nedopracují sami.

Pro Deník Referendum 6.8.2010