Vietnamští zemědělci začínají ve svých zavlažovacích nádržích pěstovat také ryby. Text Tomáše Brolíka nám přibližuje, jak jim při tom pomáhají experti z České zemědělské univerzity.

Do vesnice se auto kodrcá po silničce mezi strmými křivolakými kopci. Hustým porostem jen tu a tam vysvitne skála. Nakonec se objeví malé, ale vysoké domky, jakoby rozházené mezi kopci. Většina je zděných, občas doplněných kusem vlnitého plechu nebo bambusem. V samotné vesnici se můžete pohybovat jen po úzkých stezičkách mezi rýžovišti, která místní vysázeli, kde to jen trochu šlo.

Všechny cestičky vás ale nakonec dovedou k nádrži – velké vodní ploše, ze které vidíme vždy jen kousek, protože se klikatí a táhne mezi rýžovišti. Hnědě zbarvená, především dešťová voda slouží k zavlažování okolních rýžových políček. Od loňského roku má ale jeden nový účel – experti z pražské zemědělské univerzity ve spolupráci s vietnamským výzkumným ústavem akvakultury tu učí místní obyvatele, jakým nejvhodnějším způsobem chovat sladkovodní ryby.

»Nejlepším řešením v horských podmínkách při tak obrovských vodních plochách je tady klecový chov,« vysvětluje Petra Chaloupková, která projekt z české strany vede, »volný chov by byl komplikovaný, zavlažovací nádrže jsou příliš velké, ryby v klecích se snadněji krmí a pak – nevyloví je nikdo cizí. Nicméně i nasazování ryb do celé nádrže se postupně řeší.«

V dostatečné vzdálenosti od břehu tak kousek nad hladinu vystupují čtvercové bambusové klece, každá o straně zhruba tři metry. Hluboké jsou do jednoho a půl metru, aby bylo možno snadno vylovit ony zhruba dvě stovky ryb, které v každé kleci žijí. Klece jsou svázány po čtyřech až šesti – úhrnem tedy takový ›klecový ostrov‹ měří více než deset metrů a hostí kolem tisíce ryb: menší tilapie (jimž se také někdy říká ryba svatého Petra, protože to měla být právě tilapie s šekelem v puse, kterou apoštol ulovil) a amury. »Konkrétní druhy jsme vybírali s ohledem na to, zda jsou do tamního prostředí vhodné,« vysvětluje Petra Chaloupková. Nezapomnělo se ani na samotné zemědělce. »Nemělo by smysl vysazovat tu rybu, kterou by místní lidé nejedli, protože by jim nechutnala,« říká Petra Chaloupková. Zatím všechno vychází a s prvním výlovem se počítá začátkem příštího roku.


Česká zemědělská univerzita (ČZU) v Praze, respektive Institut tropů a subtropů, se zahraniční rozvojové spolupráce věnuje již dlouhodobě. Každým rokem počet projektů, jichž se ČZU účastní, stoupá. Letos je to tak doposud nejvíc, pražští zemědělci pracují na čtrnácti různých projektech v Angole, Vietnamu, Peru, Kyrgyzstánu a dalších zemích. Projekty jsou zaměřené na rozvoj venkova a zemědělství, ochranu biodiverzity, ochranu a výzkum původních živočišných druhů, rozvoj školství a zemědělského poradenství, ochrana životního prostředí a rozvoj obnovitelných zdrojů energie, výzkum v oboru tradičních znalostí tropických rostlin (léčiva, technické využití aj.)


»Hlásíme se pochopitelně především do projektů z oblasti zemědělství a vzdělávání, « říká Petra Chaloupková, pedagožka, která se kromě práce ve Vietnamu účastnila i podobných projektů v Angole nebo v Moldávii. »Zahraniční projekty jsou pro nás atraktivní také proto, že můžeme na místě provádět primární výzkum,« vysvětluje Petra Chaloupková s tím, že výzkumné závěry mohou sloužit jako podklady pro další organizace, které by ve Vietnamu chtěli s podobnými aktivitami začít.

Vietnamský projekt, jehož plný název zní ›Podpora chovu sladkovodních ryb v horských oblastech severního Vietnamu‹, vznikl z popudu vietnamské vlády a platí jej ministerstvo zemědělství České republiky. Místním úřadům jde především o rozvoj hornaté oblasti severního Vietnamu, která je těžko dostupná a kde je hospodářská půda drahá. Svou roli může hrát i to, že obyvatelé severních horských provincií patří k etnickým minoritám – a ČZU tak plní roli jakéhosi prostředníka mezi menšinami a vietnamskou vládou. »Sama nevím,« komentuje to Petra Chaloupková, »je to jako všude ve Vietnamu – vidíte tak do desetiny tamních vztahů.«


Většina obyvatel provincií Lang Son a Cao Bang, kde se ČZU na pěti, provinciální vládou určených místech, snaží sladkovodní ryby nasadit, se živí zemědělstvím. Hlavním vlastnictvím je tu půda, kdo má prase nebo buvola, vyčnívá nad průměr. Místní zemědělci jsou sdruženi do družstev, takzvaných ›kooperativ‹, která disponují určitým společným jměním a hospodaří společně. Počet členů takového družstva se liší – od deseti do stovky. Zpravidla se ale číslo blíží dvaceti a členové družstva jsou zároveň sousedé z vesnice.

Hlavní výhodou klecových chovů na stávajících nádržích je její prostorová nenáročnost. Severovietnamská zemědělská půda je vzácná a drahá, ryby přinášejí výnos, aniž by zabraly jediný čtvereční metr – zavlažovací nádrž je nutností i tak. A v oblastech, kde je zdaleka hlavní obživou rýže, jsou ryby i cenný zdroj živočišných bílkovin.

Cílem projektu bylo přivézt do severního Vietnamu nutný počáteční kapitál, který by nijak bohaté kooperativy samy jen těžko sháněly, především pro koupi první násady ryb, a znalosti. »Učíme místní, jak stavět klece, jak ryby krmit, jak klece slovit. Ale kromě toho jim připravíme do začátku i jakýsi bussiness-plán,« vysvětluje Petra Chaloupková. Jde o to, aby si kooperativa dokázala rozvrhnout, jaké množství ryb v kleci musí zůstat pro příští rok, kolik ryb poputuje na stůl a kolik případně na trh. »Cílem je vytvořit dlouhodobě udržitelný systém, který se pak případně může rozšiřovat do okolních oblastí,« vysvětluje Petra Chaloupková s tím, že vyšší ambice – například export ryb do zahraničí - než pozvednout vymezenou oblast projekt primárně neměl. Jde především o rozvoj této neturistické oblasti.

O to, že by projekt zašel na úbytě z důvodu nezájmu místních, Petra Chaloupková příliš obavy nemá. »Lidé nás vítají se zájmem, skoro i nadšením,« říká, »navíc, se samostatností a tvořivostí není ve Vietnamu problém,« dodává Petra Chaloupková a porovnává například své zkušenosti s velmi podobným projektem v Angole, kde byl naopak téměř nepřetržitý dozor a kontrola prováděných prací nezbytná.

Svědčí o tom i to, že projekt začíná žít vlastním, neočekávaným životem. »Úplnou náhodou jsme narazili na člověka, který kdysi studoval v Československu a teď provozuje vlastní žížalí farmu,« vypráví Petra Chaloupková. Poněkud nezvyklá zemědělská aktivita ovšem do projektu dobře zapadá. »Žížaly na jedné straně zpracovávají odpady z ostatní produkce na potřebný humus a hnojivo a na straně druhé jsou výborným krmivem pro ryby,« vysvětluje.

Tomáš Brolík

článek zpracován ve spolupráci s FoRS a www.ceskoprotichudobe.cz