Minulou sobotu jsem v Roudnici nad Labem absolvoval abiturientské setkání po 40 letech. Maturovali jsme na tehdejší Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) v památném roce 1968. Letí to...
Přišla řeč na všechno možné, a samozřejmě také na politiku. Vláďa Adamec, se kterým jsem seděl celé tři roky v lavici, se pochlubil angažovanou básničkou, kterou složil pro svoji vnučku:
Pláče, pláče mininko - já se bojím, maminko!
Dudlaj, dudlaj, dudlajda, já se bojím Al-Kajda.
Al-Kajda se neboj, dítě, Amerika ochrání tě!
Vláďa říkal, že inspirací mu byla básnička, kterou v 80. letech přinesla ze školy jeho dcera a která zněla:
Tatínku, tatínku, já se bojím Pershingů.
Neboj ty se, milé dítě, SS-20 ochrání tě.
Tempora mutantur, avšak angažovaná umělecká tvorba nadále vzkvétá. A to je dobře! Myslím, že Vláďova báseň zaujme v historii českého umění velmi čestné místo hned vedle pověstné písně zpívající paní ministryně.
A vůbec, neměli bychom obnovit třeba sokolovský festival politické písně?
Nedávno jsem tady zveřejnil dva příspěvky na téma blízkovýchodního konfliktu (zde a zde).
V uplynulých dnech opět slyšíme pošetilé jásání některých jedinců, včetně několika bloggerů, nad negativním výsledkem referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku. Radují se, že to je konec snahám o hlubší evropskou integraci. Někteří se dokonce uchylují k absurdním a urážlivým srovnáním EU s Napoleonem či Hitlerem, další se nám snaží namluvit, že naši poslanci jsou kvalitnější a náš parlament mnohem demokratičtější než europoslanci a Evropský parlament.
Takže si dovolím recyklovat svůj eurooptimistický názor téměř doslova tak, jak jsem to učinil téměř přesně před rokem (zde):
V naší zemi se děje spousta dobrých, ale i špatných věcí. Mezi ty velmi špatné patří to, že naše republika patří celosvětově mezi země s nejvyšší koncentrací heren, loterií a dalších hazardních her na světě. Nějaká herna, kasino nebo hrací automat jsou už pomalu na každém rohu.
Minulý týden uplynul rok od mého prvního blogového příspěvku (zde).
Sepsal jsem za tu dobu asi až moc těch článků (viz přehled zde) a ztratil tím hodně času, který jsem mohl věnovat něčemu užitečnějšímu (vědě, četbě, hraní s vnoučaty). Ale beru to jako svého (v podstatě jediného) koníčka – místo abych šel na fotbal, v sobotu nebo v neděli sednu a sepisuji svoje moudrosti (mektologické, jak by řekl kolega Havel...).