Každý den jezdím do práce kolem velkého areálu Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči.
Kdysi jsem tam pravidelně docházel do knihovny, ve které měli některé časopisy, které v naší akademické knihovně nebyly. Před 35 lety se v tamní porodnici narodila moje první dcera.
V poslední době jsem tam párkrát zašel na nějaká vyšetření. A teprve při této příležitosti jsem si uvědomil, jak jsou budovy v nemocničním areálu strašně zchátralé – omítka odpadává, některé okenní rámy už drží na svém místě zjevně jen silou vůle…


To, co se dnes nazývá Thomayerova nemocnice, bylo postaveno ve 20. letech 20. století jako ústav sociální péče pro staré lidi hlavního města Prahy s názvem Masarykovy domovy. Bylo to tehdy zařízení na špičkové světové úrovni. Během války a v poválečných letech sloužil areál jako lazaret, od roku 1954 byl přeměněn na nemocnici pojmenovanou podle významného (a poněkud svérázného) českého lékaře (a také spisovatele) profesora MUDr. Josefa Thomayera (1853-1927).

Současný stav této velké nemocnice je skutečně ostudný – chudák Thomayer by asi neměl radost z toho, co je spojováno s jeho jménem. Jaký je to kontrast k nádheře všech těch paláců bank a pojišťoven, které byly zbudovány v 90. letech za desítky miliard státních prostředků a některé další později sice ze „soukromých“ zdrojů, které ovšem byly do povětšině stejně vytaženy z našich kapes.

Myslím, že ty banky a pojišťovny mohly být vybudovány v podstatně skromnější podobě. A ušetřené miliardy se mohly použít k důkladné rekonstrukci Thomayerovy nemocnice, ale i jiných nemocnic, škol a jiných veřejných institucí.

Pozdě honit bycha – ale měli bychom aspoň mít na paměti, kdo je zodpovědný za ta zvěrstva naší polistopadové ekonomické transformace…
Možná bychom tu nemocnici měli přejmenovat na Klausovu, Ježkovu nebo Třískovu?