"Být chudým je ta nejlehčí věc na světě. A nemusíte pro to udělat vůbec nic!"
Nedávno jsem tady publikoval článek, který byl jakousi upoutávkou na český překlad knihy kardinála R.Marxe “Kapitál. Plaidoyer pro člověka”. V ohlasech, kterých se mi dostalo (pod článkem i e-mailem), někteří (celkem podle očekávání) rozhořčeně odmítali kardinálovu kritiku excesů kapitalismu a jeho zaujetí sociálními problémy.
Jeden čtenář (podnikatel, kterého i trochu osobně znám) vyjádřil názor, že R.M. (i já) by měl věnovat pozornost nejen kritice chamtivých boháčů, ale také tomu, že u mnoha lidí “jejich chudoba pramení z jejich lenosti”. V této souvislosti uváděl svého dědečka, který se z naprosté chudoby za první republiky vypracoval na úspěšného podnikatele, a který říkal: "Být chudým je ta nejlehčí věc na světě. A nemusíte pro to udělat vůbec nic!"
Samozřejmě si velice vážím všech, kdo se dokázali vlastní pílí a schopnostmi z chudoby osvobodit, ale přece jen mi ten dědečkův výrok připadá trochu... inu, arogantní, protože bych neřekl, že většina z těch, kterým se to nepodařilo, byli lenoši... Ostatně, někdo tu většinu špatně placené práce dělat musí a všichni, i kdyby byli jakkoli pilní a schopní, přece nemohou být úspěšnými podnikateli, ne?
Mnozí diskutéři chápali kardinálovu kritiku (a moje sympatie k ní) tak, že snad zavrhuje kapitalismus jako takový. To asi pramenilo z mého trochu jednostranného výběru citátů z jeho knihy; pokud si ji přečtete, zjistíte, že kardinál Marx (právě tak jako já) je přesvědčen, že kapitalismus nemá životaschopnou alternativu.
Jde jen o to, aby v něm platila určitá morální pravidla, aby nevyvolával ve většině lidi pocit hrubé sociální nespravedlnosti. Silný pocit sociální nespravedlnosti může samozřejmě vyústit v destruktivní („revoluční“) akci proti takovému systému.
Ale i kdyby to k ničemu takovému nevedlo (i ti chudí lidé se v Evropě dnes mají většinou relativně dobře (ve srovnání s masami „opravdu“ chudých ještě někdy před 150 lety), jen jsou více či méně naštvaní), mělo by přece záležet na těch morálních aspektech! Pojem "sociální spravedlnost" není přece žádný nesmysl (i když pro někoho bohužel asi ano...). Kardinál ve své knize na mnoha místech zdůrazňuje, že ona sociální spravedlnost spočívá především v zajištění opravdu rovných příležitostí pro každého, bez ohledu na majetek a společenské postavení jeho rodičů.
Marx v sutaně říká (a já s tím velmi souhlasím), že správným řešením je onen osvědčený západoevropský model sociálního státu kombinující svobodné podnikání a dobré sociální zabezpečení (sociálně-tržní model), systém, ve kterém existuje většinový konsensus, že je sociálně poměrně spravedlivý. Tento model je základem programu nejen všech evropských soc. dem. stran, ale i stran křesťansko-demokratických (u nás KDU-ČSL).
To je samozřejmě něco úplně jiného než nějaký komunistický, resp. ultralevicový koncept radikálně rovnostářské společnosti.
Považuji za velmi špatné a v konečném důsledku pro všechny (včetně těch bohatých) škodlivé, když se půjde "ortodoxně pravicovou", "thatcheristickou" (dá se i říci "čínskou") cestou "trhu bez přívlastků", bez významných regulací, když vysocí manažeři budou mít (mají!) příjmy 500x vyšší než průměrný zaměstnanec, kdy bude do značné míry postupně odbouráno sociální a zdravotní zabezpečení občanů a všechno bude ponecháno jen na nich samých (kdo není schopen se o sebe postarat, má smůlu...). To je systém, který zde byl před >100 lety, a který nyní funguje v Číně a podobných rozvojových zemích. I tam ale zcela jistě bude postupně nahrazen něčím podobným sociálnímu systému evropskému.
Kdybych měl tu moc, snažil bych se o návrat západoněmeckých poměrů ze 70. let, kdy se ty příjmové "nůžky" nerozevíraly tolik jako dnes, kdy byly banky daleko více pod kontrolou, kdy se nepraktikovaly ty "kasinové" hry manažerů bank.
Určitě existuje dnes oproti 70. letům jeden velký rozdíl – „faktor Čína“, resp. globalizace ekonomiky. Přesto jsem přesvědčen, že tvrzení o tom, že právě tento faktor je hlavní příčinou těch nynějších excesů západních ekonomik (extrémní bohatnutí nejbohatších a chudnutí střední třídy, nezodpovědně riskantní chování bankovních manažerů (spoléhajících na „socializaci ztrát“), masivní daňové švindlování ("daňové ráje")), je jen falešnou výmluvou.
Jeden čtenář (podnikatel, kterého i trochu osobně znám) vyjádřil názor, že R.M. (i já) by měl věnovat pozornost nejen kritice chamtivých boháčů, ale také tomu, že u mnoha lidí “jejich chudoba pramení z jejich lenosti”. V této souvislosti uváděl svého dědečka, který se z naprosté chudoby za první republiky vypracoval na úspěšného podnikatele, a který říkal: "Být chudým je ta nejlehčí věc na světě. A nemusíte pro to udělat vůbec nic!"
Samozřejmě si velice vážím všech, kdo se dokázali vlastní pílí a schopnostmi z chudoby osvobodit, ale přece jen mi ten dědečkův výrok připadá trochu... inu, arogantní, protože bych neřekl, že většina z těch, kterým se to nepodařilo, byli lenoši... Ostatně, někdo tu většinu špatně placené práce dělat musí a všichni, i kdyby byli jakkoli pilní a schopní, přece nemohou být úspěšnými podnikateli, ne?
Mnozí diskutéři chápali kardinálovu kritiku (a moje sympatie k ní) tak, že snad zavrhuje kapitalismus jako takový. To asi pramenilo z mého trochu jednostranného výběru citátů z jeho knihy; pokud si ji přečtete, zjistíte, že kardinál Marx (právě tak jako já) je přesvědčen, že kapitalismus nemá životaschopnou alternativu.
Jde jen o to, aby v něm platila určitá morální pravidla, aby nevyvolával ve většině lidi pocit hrubé sociální nespravedlnosti. Silný pocit sociální nespravedlnosti může samozřejmě vyústit v destruktivní („revoluční“) akci proti takovému systému.
Ale i kdyby to k ničemu takovému nevedlo (i ti chudí lidé se v Evropě dnes mají většinou relativně dobře (ve srovnání s masami „opravdu“ chudých ještě někdy před 150 lety), jen jsou více či méně naštvaní), mělo by přece záležet na těch morálních aspektech! Pojem "sociální spravedlnost" není přece žádný nesmysl (i když pro někoho bohužel asi ano...). Kardinál ve své knize na mnoha místech zdůrazňuje, že ona sociální spravedlnost spočívá především v zajištění opravdu rovných příležitostí pro každého, bez ohledu na majetek a společenské postavení jeho rodičů.
Marx v sutaně říká (a já s tím velmi souhlasím), že správným řešením je onen osvědčený západoevropský model sociálního státu kombinující svobodné podnikání a dobré sociální zabezpečení (sociálně-tržní model), systém, ve kterém existuje většinový konsensus, že je sociálně poměrně spravedlivý. Tento model je základem programu nejen všech evropských soc. dem. stran, ale i stran křesťansko-demokratických (u nás KDU-ČSL).
To je samozřejmě něco úplně jiného než nějaký komunistický, resp. ultralevicový koncept radikálně rovnostářské společnosti.
Považuji za velmi špatné a v konečném důsledku pro všechny (včetně těch bohatých) škodlivé, když se půjde "ortodoxně pravicovou", "thatcheristickou" (dá se i říci "čínskou") cestou "trhu bez přívlastků", bez významných regulací, když vysocí manažeři budou mít (mají!) příjmy 500x vyšší než průměrný zaměstnanec, kdy bude do značné míry postupně odbouráno sociální a zdravotní zabezpečení občanů a všechno bude ponecháno jen na nich samých (kdo není schopen se o sebe postarat, má smůlu...). To je systém, který zde byl před >100 lety, a který nyní funguje v Číně a podobných rozvojových zemích. I tam ale zcela jistě bude postupně nahrazen něčím podobným sociálnímu systému evropskému.
Kdybych měl tu moc, snažil bych se o návrat západoněmeckých poměrů ze 70. let, kdy se ty příjmové "nůžky" nerozevíraly tolik jako dnes, kdy byly banky daleko více pod kontrolou, kdy se nepraktikovaly ty "kasinové" hry manažerů bank.
Určitě existuje dnes oproti 70. letům jeden velký rozdíl – „faktor Čína“, resp. globalizace ekonomiky. Přesto jsem přesvědčen, že tvrzení o tom, že právě tento faktor je hlavní příčinou těch nynějších excesů západních ekonomik (extrémní bohatnutí nejbohatších a chudnutí střední třídy, nezodpovědně riskantní chování bankovních manažerů (spoléhajících na „socializaci ztrát“), masivní daňové švindlování ("daňové ráje")), je jen falešnou výmluvou.