Před dvěma týdny jsem tady napsal předvolební článek, který byl směsí vážného a nevážného, ironizujícího. Můj rodný bratr ten článek označil, asi oprávněně, za „skurilní“.
Za ty dva týdny se toho dost událo, a já budu proto dnes mluvit zcela vážně, bez nejapného šaškování.


Dar z nebe

Ačkoli to tak na první ohled nevypadá, jsem přesvědčen, že ČSSD potkalo v těchto dnech paradoxně něco velmi pozitivního, že se jí dostalo obrovské šance.
To, že je tato strana nejdnotná, rozpolcená na „sobotkovce“ a „zemanovce-haškovce“, bylo u dlouho každému jasné. Tato situace jistě přispěla i ke špatnému volebnímu výsledku, protože lidé nemohli mít důvěru k takto rozhádané straně, ve které evidentně řadě vedoucích představitelů záleží spíše na vlastní kariéře než na programových zásadách.
Je proto myslím úplným darem z nebes, že se ti kariérističtí „zemanovci-haškovci“ tak jednoznačně „odkopali“. Nejen že se účastnili zřejmě dlouhodobě připravovaného spiknutí (správnější termín, než „puč“) řízeného prezidentem (a faktickým šéfem konkurenční politické strany), ale ještě do očí lhali svým stranickým kolegům a celému národu. Tím se tak zostudili, že si prostě nelze představit jejich další působení v ČSSD, a to na jakékoli úrovni.
Pevně doufám, že ústřední výkonný výbor strany i mimořádný sjezd tyto lidi nekompromisně odstraní ze všech jejich funkcí. Měla by se jim dát možnost následovat několik dřívějších osobností ČSSD a rozvíjet případnou další politickou kariéru v prezidentské straně SPOZ.
Je ovšem teoreticky možné, že v ústředním výkonném výboru strany i na mimořádném sjezdu budou mít většinu stoupenci hanebných spiklenců a lhářů. To by ale podle mého názoru znamenalo v podstatě konec této strany, kterou považuji přes řadu jejích dosavadních klopýtnutí za jednu z velmi mála zbývajících nadějí na záchranu slušné politiky v této zemi.
Proslýchá se, že účastníkem tohoto zemanovského spiknutí bylo i vedení KSČM. Údajně komunisté měli v případě očekávaného dosažení levicové většiny nekompromisně požadovat ve shodě s prezidentem jako kandidáta na premiéra M.Haška, absolventa prestižní University of Sládkovičovo.
V povolebních analýzách se setkávám (dokonce i u některých představitelů ČSSD) s názorem, že výsledky voleb ukázaly, že u nás levice prostě nemůže dosáhnout většiny. S tímto názorem nesouhlasím. Je myslím zřejmé, že volby dopadly drtivou porážkou pravice. KDU-ČSL po odchodu kalouskovců rozhodně nelze považovat za nějakou „pravici“. Ani nové úspěšné subjekty (babišovci, okamurovci) nejsou ve skutečnosti žádnou pravicí, i když tvrdí opak. Myslím, že většina programových bodů Babišova hnutí ANO je docela dobře slučitelných s programem ČSSD. Právě tak hlavní programový bod Okamurova hnutí, přímá demokracie, je jasně levicový (a divím se převelice, že si jej obě levicové strany nechaly uzmout).

Prezident

V této souvislosti je ovšem třeba komentovat jednání prezidenta Zemana. Ačkoli jsem ho nevolil, na jeho nástup do funkce jsem hleděl s opatrným optimismem - hlavně proto, že je to člověk umírněně levicové a jasně proevropské orientace a má bohaté zkušenosti z praktické politiky. Naivně jsem věřil, že s věkem aspoň trochu zmoudřel. Nechal jsem se také ovlivnit míněním vlivných politických komentátorů, kteří ho hodnotili jako nedostižného mistra politické strategie i taktiky, kterému jeho političtí partneři nesahají po kolena. Nyní se ukazuje, že je to jen mýtus. Prezident utrpěl téměř současně dvě drtivé, zahanbující porážky – totální krach jeho strany ve volbách a ostudný krach jím organizovaného spiknutí. Myslím, že pro něj musí být psychicky snad ještě horší to, že ho zjevně přemohl démon alkohol (a jeho pomocník tabakismus), ačkoli se neustále stylizoval do role jakéhosi železného muže typu Winstona Churchilla, který téměř nepřetržitě kouřil, údajně každý den vypil lahev whisky, a přesto se v dobrém stavu dožil devadesátky.
Z prezidenta se stává čím dál tím více až tragicky politováníhodná figura. Vůbec bych se nedivil, kdyby to se svými excesy nakonec přehnal tak, že by z funkce musel odejít.
Ostatně do obdobné pozice (až na to zdraví a alkoholismus) se dostal jeho kamarád, Václav Klaus. Jeho amnestie, kterou hanebně zakončil své prezidentování, naplno odhalila to, co jsme dávno tušili (nemohu zde explicitně konkretizovat, abych se nevystavil právním důsledkům...). Bizarní strana, se kterou spojil svoje jméno, dopadla ve volbách ještě mnohem hůře, než strana Zemanova.
Přátelství Zemana s Klausem, tímto zloduchem české politiky posledních 10-15 let, je velmi výmluvné. Říká se ostatně – „pověz mi, jaký je tvůj vztah ke Klausovi, a já ti řeknu, jaký jsi“. Podle tohoto kritéria tedy prezident Zeman dopadá velmi špatně, obzvláště po doslova zločinné lednové amnestii.

Rady pro ČSSD

Dovolil bych si nakonec poněkud troufale poradit ČSSD, co by měla dělat, aby v příštích volbách dopadla mnohem lépe:

1) Co nejdříve utvořit stabilní a dělnou koaliční vládu s ANO a KDU-ČSL, která by vydržela pokud možno celé 4 roky.

2) Mnohem více zdůrazňovat a konketizovat své hlavní programové priority. Heslo „fungující stát“ je velmi dobré, ale mělo by se jasně říci, co si pod tím představit. Kdyby to záleželo na mně, až do omrzení bych zdůrazňoval, že naším vzorem je fungování státu ve skandinávských zemích. Velmi přesně bych říkal, co všechno od nich „opíšeme“. Velký důraz bych položil na přiměřené posílení prvků přímé demokracie (referenda, přímé volby starostů, odvolatelnost poslanců). Seznam úkolů vlády by musel být velmi konkrétní, takový, aby se každoročně dalo kontrolovat, jakého pokroku bylo dosaženo. Obě nová hnutí, Babišovo a Okamurovo, byla v tomto ohledu mnohem lepší a pro voliče čitelnější.

3) Úspěšná strana potřebuje charismatického vůdce – člověka, který umí zvučným hlasem strhnout lidi, který je politicky a lidsky věrohodný, u kterého není pochyb o tom, že je programu své strany naprosto oddán. Bohuslav Sobotka je jistě čestný a schopný funkcionář, pohotový diskutér a sociální demokrat „srdcem“, ale charismatickým vůdcem (jakým v 90. letech bývali Havel, Klaus a Zeman, každý svým způsobem) bohužel není a asi nikdy nebude. Nenašel by se časem někdo výraznější?

4) Je naprosto jasné, že v ČSSD je mnoho lidí, kterým na programových zásadách mnoho nezáleží. Vím o takových, kteří třeba v Praze začali před lety budovat svoji sociálně demokratickou kariéru po zcela cynické úvaze typu „sice by mi programově víc vyhovovala ODS, ale tam je teď moc velká konkurence – snazší to bude v ČSSD“. Je jistě těžké, ale nikoli nemožné, se takových lidí zbavovat (a nové takové nepřijímat).

5) Za naprosto zásadně důležité považuji, aby se ČSSD stala masovou stranou s aspoň desetkrát početnějším členstvem než dnes. Nechápu, proč jsou „přátelé“ v této věci tak pasivní, proč se vůbec nesnaží získávat lidi, kteří s ní sympatizují, resp. ty, u kterých by bylo logické očekávat, že by mohli mít blízko k tradičním sociálně demokratickým, levicově liberálním idejím. Skoro nikdo neví, že existuje možnost registrovat se v projektu „Přátelé sociální demokracie“. Často se říká, že prvorepubliková sociální demokracie byla stranou nejen dělníků a odborářů, ale i učitelů, státních zaměstnanců, ba i dobných živnostníků. Snaží se dnes vůbec někdo o to, aby tomu tak bylo i dnes?
Proč že by ta masovost měla být tak důležitá?
Jednak by pak bylo pro nějaké kariéristické lháře a pleticháře mnohem obtížnější získat podporu v základních organizacích. Ale hlavně - široce rozvětvená strana by měla mnohem větší možnosti ovlivňovat lidi ve svém okolí, působit jako důležitá, ideálně až dominantní, složka občanské společnosti. Pod její hlavičkou (nebo pod záštitou s ní volně asociovaných organizací) by se mohly organizovat i relativně nepolitické (vzdělávací, zábavné) aktivity, mohla by se tak postupně prosazovat její neformální „soft power“.

6) Nejméně stejně důležité je, aby ve vedení ČSSD bylo co nejvíce lidí zjevně čestných, důvěryhodných, odborně zdatných, kterých si voliči mohou vážit a kterým mohou věřit. Každému musí být zřejmé, že jim hlavní politické cíle jejich strany leží opravdu na srdci, že pro poctivou sociálně demokratickou politiku opravdu „hoří“, že svoje členství a funkce ve straně neberou pragmaticky jen jako prostředek k vlastní kariéře. Doufám, že nyní nastává opravdu velká šance zbavovat se takových parazitů, vybřednout z dosavadní zaběhnuté rutiny a pustit se konečně do cílevědomé obrody. Myslím, že s lidmi, jako je např. B.Sobotka, J.Dienstbier, A.Gajdůšková, V.Špidla, L.Zaorálek, F.Bublan, M.Štěch či M.Marksová-Tominová, by se to mohlo podařit.