Před časem jsem tady publikoval příspěvek o bratrech Mašínech (http://) a také příspěvek, ve kterém jsem se pohoršoval nad „lustračním zákonem“ (http:// ). Zvláště ten první článek (o činech bratří Mašínů) vzbudil velký ohlas a rekordní počet diskusních příspěvků (808), leckdy dosti vášnivých.

K podobným tématům týkajícím se tak či onak „vyrovnávání se s minulostí“ se vztahuje větší počet příspěvků od dalších autorů (např. pánové Kostlán, Chromý, Hvížďala, Havel). Trochu mě udivuje, že toto téma je pořád tak živé, že co chvíli rozčeří mediální hladinu zase nějaké nové odhalení, jak se ta či ona celebrita se před mnoha lety údajně zapletla s StB. Pro senátory Mejstříka a Štětinu je to, jak se zdá, věc z nejvýznamnějších; Jaroslav Hutka dokonce neodolal a toto téma nedávno i zhudebnil.

Nejnovějším příspěvkem je vzrušená mediální diskuse o „totalitě“ vyprovokovaná podáním téměř šedesáti levicových zákonodárců k Ústavnímu soudu ohledně „Ústavu pro studium totalitních režimů“.

Já si myslím, že to „vyrovnávání s minulostí“ je (nebo by mělo být) už pomalu passé. Máme přece už 18 let po převratu - budeme se vyrovnávat ještě dalších 10, 20, či snad dokonce 50 let?? Neměli bychom se raději věnovat věcem aktuálnějším a přestat být tolik fascinováni „zpětným zrcátkem“?.
Asi bych tedy měl být i já důsledný a více už o tom nepsat. Ale nedá mi to; z diskusí pod mými výše uvedenými články (ale i pod dalšími „vyrovnávacími“ články) zaznělo několik podnětů, ke kterým bych se přece jen chtěl ještě vyjádřit.

Tak zaprvé – zdá se, jako by někteří nedoceňovali (či spíše úplně programově popírali) to, že komunistický režim u nás procházel několika značně odlišnými fázemi.
Ta první (1948-cca 1954) byla skutečně brutálně krvavá, v pravém slova smyslu totalitní. Režim ještě plný mladé síly měl vysoké ambice totálně ovládnout duše lidí – heslem bylo „kdo nejde aktivně s námi, jde proti nám“. Toto byl skutečně „totalitní“ režim. Myslím, že v této fázi byl docela legitimní i určitý ozbrojený odpor (např. při překonávání hranic, resp. při případných atentátech na význačné představitele režimu). Nadále si však nemyslím, že bylo legitimní nebo efektivní provádět odbojovou činnost sabotážními akcemi, které postihovaly obyčejné lidi a ztěžovaly jim i tak dost obtížný život. A rozhodně si nemyslím, že legitimními cíli odbojové činnosti byli běžní policisté a strážníci, pokladníci střežící transporty peněz, ba ani subalterní funkcionáři KSČ a jiných režimních organizací. V diskusi pod mým článkem o Mašínech někteří zastávali názor, že každý, kdo dělal cokoli pro režim, byl „přisluhovačem“, který si nezasloužil ničeho dobrého. Těchto lidí se ptám – bylo tedy např. zabíjení místních vesnických funkcionářů v Babicích v pořádku (resp. bylo by v pořádku, kdyby jej zřejmě neorganizoval agent provokatér)? Byly v pořádku únosy letadel, při nichž byly oběti na životech? Byl kolaborantem každý, kdo studoval na vysoké škole, byl význačným vědcem či umělcem?

Druhá fáze začala XX. sjezdem KSSS v roce 1956 a Chruščovovým odhalením stalinistických zločinů a pokračovala postupným uvolňováním do 60. let. Tuto dobu si už samozřejmě velmi dobře pamatuji; té „totality“ v ní stále více ubývalo. Nemohu než souhlasit s Václavem Bělohradským, když říká: „...studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě“.

Potom následoval bájný rok 1968 s jeho Pražským jarem – zdálo se nám to tehdy prostě úžasné. Slovo „totalita“ je tady úplně absurdní. Kdyby byly tenkrát absolutně svobodné volby, tak by to reformní komunisté drtivě vyhráli.
Po podzimu 1968 přišlo smutné období postupné ztráty nadějí a deziluze a po něm chmura „normalizace“.
Toto období ale v zásadě také nebylo „totalitní“ ve stejném smyslu jako krvavá léta padesátá; samozřejmě, že to byl hluboce nedemokratický, autoritativní, ba diktátorský režim, ale nevyřčené heslo už bylo jaksi post–totalitní: „kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi“. Prostě „oni“ i „my“ jsme už dobře věděli, jak se věci mají, že to, co tehdá za Stalina a Gottwalda mysleli smrtelně vážně, už teď byla jen jakási fraška stylu o „císařových nových šatech“.
Samozřejmě moc dobře vím, že i tehdy se děly hrozné věci, ale přesto to bylo jasně něco jiného než ty totalitní stalinistické počátky. Někdy se mi zdá, že dnešní mladí lidé si myslí, že ona „komunistická totalita“ byla v zásadě stejná od začátku do konce, že až do listopadu roku 89 fungovaly gulagy atd.

Myslím, že je poněkud hloupé a trapné používat (a to dokonci jaksi povinně!) termín „totalita“ pro celé komunistické období a ztotožňovat je dokonce s jinou, nacistickou totalitou. Je prostě absurdní tvrdit, že byl jen nepatrný rozdíl mezi lidmi jako na jedné straně Stalin, Gottwald či Hitler a na druhé straně Chruščov, Gorbačov, Dubček či Adamec.

Po osmnácti letech od pádu komunistického režimu snad už nemusíme trpět jakýmsi slovním fetišismem a můžeme už s nadhledem začít používat slova ve správném významu. Pokud budeme říkat dobám po roce 1956 říkat „totalita“, zavedeme pro léta padesátá (nebo pro to, co je dnes v posledním skanzenu stalinismu, Severní Koreji) označení „supertotalita“? Novináři nás ovšem neustále krmí přehnanými výrazy a tím přispívají k postupné erozi jazyka; přece jen ale ještě většinou nepoužíváme pro vraždu označení „genocida“ a stále ještě vnímáme rozdíl mezi kapesním zlodějem a ozbrojeným lupičem. (Mimochodem, těsně po převratu se tomu, co se událo na Národní třídě památného podvečera 17.11.1989, říkalo podobně přehnaně „masakr na Národní třídě...“; bylo mi to vždy trapné, protože jsem tam byl také „masakrován“).

Opravdu potřebujeme ten špatný, ekonomicky neefektivní, utlačovatelský, stupidní režim ještě „přičerňovat“?
Myslím, že už ne. V osmnácti už bychom měli být dospělí.