Předminulý týden se mi na chvíli zdálo, jako bych se vrátil do předlistopadové doby. Do krčského areálu biomedicínských ústavů Akademie věd zavítal na besedu bývalý novinář a nynější senátor (a kandidát do Evropského parlamentu) pan Jaromír Štětina.
Promítl nám svůj dokumentární film o čečenské válce, pohovořil o této tragické záležitosti a zodpověděl několik dotazů.
Je třeba říci, že drastický dokument byl profesionálně pozoruhodný a jeho natočení vyžadovalo evidentně velkou osobní odvahu a nasazení vlastního života.


Proč že jsem měl onen pocit déjà vu?
Protože to, co pan senátor předvedl, byla čirá, jednostranná propaganda, přesně ve stylu té komunistické - jen s opačným znaménkem.
Ve Štětinově podání bylo vše černobíle jasné – hodní Čečenci bojovali za svobodu proti zlým a komunistickým Rusům, kteří se je snažili (a podle některých vět pana senátora zřejmě ještě nadále snaží) vyhubit.

Čečenci, kteří ve filmu vystupovali, říkali, že bojují proti komunistickému zlu ve jménu Alláha slitovného. Čestné místo mělo v dokumentu i společné vystoupení „polního velitele“ Šamila Basajeva a jordánského islámského internacionalisty Chattíba – seděli pod zeleným islámským praporem a mluvili o nezbytnosti osvobození všech islámských kavkazských národů.

Pan senátor v diskusi vyslovil i určité pochopení pro některé teroristické činy Čečenců na ruském území a opakovaně tvrdil, že Česko i celá EU by měly maximálně podpořit boj Čečenců a ostatních kavkazských národů za osvobození od ruské nadvlády, mimo jiné proto, že pouze kontrola plynovodů a ropovodů osvobozenými islámskými kavkazskými národy nám zajistí stabilní dodávky ropy a plynu. Pan senátor říkal, že pokud bude zvolen do Evropského parlamentu (doufám, že ne...), bude tam burcovat europoslance, aby skončili se zhoubným mnichovanstvím a účinně pomohli osvobozeneckému boji kavkazských národů proti Rusům.

Jediné, v čem jsem se Štětinou ze srdce souhlasil bylo, že by měli být postaveni před soud ruští generálové zodpovědní za barbarský způsob vedení války s více než statisícem civilních obětí (včetně nejméně třiceti tisíc Rusů žijících ve zničeném Grozném a dalších čečenských městech).

Štětina však ani slovem nezmínil, že k osamostatnění Čečenska došlo jednostranně, že ve chvíli ruské (barbarské) intervence probíhala mezi samotnými Čečenci v podstatě občanská válka, že Čečencům byla nabízena rozsáhlá autonomie (podobná té, kterou přijal Tatarstán), že jediná vláda, která uznala nezávislost Čečenska byla afghánská talibánská, že druhá čečenská válka začala poté, co čečenské oddíly začaly pronikat do sousedních oblastí (hlavně Dagestánu) s cílem podnítit i tam separatistické boje, ani to, že v současné době si Čečenci vládnou do značné míry samostatně v rámci Ruské federace, jejich vedoucími představiteli (včetně prezidenta) jsou mnozí bývalí protiruští povstalci, že Groznyj byl zrekonstruován a že čečenské obyvatelstvo je bezpochyby rádo, že válka snad definitivně skončila a nestojí o podněcovatele typu Štětiny.

Dobře si vzpomínám, jak mě rozčilovaly naprosto jednostranné reportáže dua Štětina-Procházková jak z čečenské války tak z konfliktu v Náhorním Karabachu (kde těmi bezvýhradně „hodnými“ byli pro ně separatističtí Arméni).

Na moje námitky proti evidentní neobjektivnosti jeho vystoupení pan Štětina řekl, že na tom nespatřuje nic špatného, neboť někdo jiný zase může přijít s obdobně tendenční reportáží ve prospěch druhé strany.
Musím říci, že takto si solidní žurnalistiku opravdu, ale opravdu nepředstavuji...

Nakonec ještě obecnější konstatování (trochu se opakuji...):

Jsem hluboce přesvědčen, že ozbrojený „národně osvobozenecký“ boj a jednostranné separatistické akce jsou v naprosté většině případů cestou do pekel resp. k nesmírnému utrpení lidí.
Viděli jsme to kromě Čečenska a Karabachu také v bývalé Jugoslávii a v menší míře i leckde jinde (Severní Irsko, Baskicko, Korsika, Kypr, Abcházie, Aceh, atd.)

Podle mého názoru jsou primárními viníky podobných konfliktů separatisté, kteří obvykle za nějakých turbulentních politických okolností jednostranně vyhlašují nezávislost. Zpravidla se nezdržují nějakým zdlouhavým vyjednáváním, ale prostě uspořádají referendum a po jeho kladném (někdy drtivě kladném) výsledku vyhlásí nezávislost a s původním „utlačovatelským“ státem se už nebaví („Od zítřka jsme samostatní, a vlezte nám na záda…“).
Vůdcové těchto „osvobozeneckých hnutí“ na sebe vzali obrovskou zodpovědnost a i na jejich rukou zůstala beze sporu krev statisíců obětí bojů, které svým jednáním přímo či nepřímo vyvolali….

Je myslím nesporné, že ideálním (a jedině správným, i když obtížným a zdlouhavým) způsobem osamostatnění je jednání a dohoda zainteresovaných stran. Jedním z mála zářných příkladů toho, jak se má státní separace dvou národů civilizovaně a právně provést, bylo v nedávné minulosti rozdělení Československa.

Všem těm bojovným „vlastencům“ a politikům bojujícím násilnými prostředky za „velkou a vznešenou věc“ toho či onoho velkého či malého národa bych zcela nekřesťansky přál, aby se jim až do smrti celé noci zdálo o mukách všech těch zabitých a zmrzačených chudáků a jejich rodin, které mají na svědomí.

Je teď v módě nazývat takovéto názory zbabělým pacifismem. Ano, hlásím se k pacifismu v tom smyslu, že k válečnému násilí je možno přistoupit pouze v naprosto krajní situaci, kdy už opravdu jde o zoufale nutnou obranu před agresivním násilníkem, kdy už opravdu byly vyčerpány naprosto všechny mírové prostředky. Myslím, že takové situace se od skončení 2. světové války vyskytly opravdu jen naprosto ojediněle (Korea, Kuvajt).

Pokud jde o Rusko, rozhodně nemyslím, že je to nějaký agresivní imperialistický stát. Asi takovým někdy více, někdy méně byl za sovětských časů. Jistě je pravda i to, že carské Rusko po staletí expandovalo a ovládlo obrovská území hlavně na Sibiři i na Kavkazu. Ale přesně totéž přece udělaly v 19. století např. USA!

Jsem prostě na rozdíl od senátora Štětiny přesvědčen, že Západ by se měl maximálně snažit o co nejlepší vztahy s Ruskem, o co největší hospodářskou i politickou integraci Ruska do Evropy.
To, že bychom snad měli podporovat snahy o „osvobození“ islámských národů žijících v Ruské federaci „ve jménu Alláha“, jak to navrhuje pan Štětina, mi připadá jako naprosté šílenství.

Myslím, že je velmi správné, že např. Německo a Francie (a nyní zřejmě i USA) se jasně snaží o dobré vztahy s Ruskem. Doufám, že si z toho vezmou příklad i ostatní evropské země a že v budoucnu se stane Rusko i pro nás stejným přátelským partnerem, jakými jsou dnes Německo, Francie či Holandsko.

A doufám, že o evropské politice vůči Rusku nebudou rozhodovat lidé jako pan Štětina.
*******************************
Dodatek (25.4.)

VELICE SE MI LÍBÍ OBRAZEK NA WEBOVÝCH STRANKACH PANA SENÁTORA, KTERÝ ZŘEJMĚ NAZNAČUJE JEHO GLOBÁLNÍ ASPIRACE; VÝMLUVNÉ JE JEHO "ZAMÁČKNUTÍ" RUSKA: