Václav Krása

19. 01.

Malé zamyšlení nad tragédií ve Vejprtech.

Václav Krása Přečteno 5806 krát

Mnoho občanů zasáhla nedělní tragická událost. Při požáru v Domově pro zdravotně postižené občany zemřelo dnes ráno ve Vejprtech osm lidí. Další lidé jsou zraněni. Podařilo se zachránit celkem třicet klientů s mentálním postižením. Příčina požáru není dosud známá.

Požár ve Vejprtech je hodně podobný požáru v Ústavu sociální péče v Měděnci, který se odehrál v nočních hodinách z prvního na druhý listopad roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž vyhořel zdejší Ústav sociální péče, ve kterém zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Tato událost se později stala námětem filmu „Requiem pro panenku“.

K výše uvedeným případům lze ještě přiřadit požár, ke kterému došlo 10. prosince v loňském roce, v Krásné Lípě v dřevěné části ubytovny CENTRUM N v ulici Svojsíkova stezka, v části Dubice. Ve staré budově žilo přes třicet převážně sociálně slabých spoluobčanů. Bylo evakuováno celkem 32 osob, z toho 12 lidí ze zasažené budovy a 20 osob ze sousedního objektu. V tomto případě naštěstí nebyli žádní zemřelí.

Jsou to velmi podobné tragické příběhy, protože se jedná o lidi, kteří jsou odkázáni na pomoc a mnohdy zcela závislí na péči. Požáry byly v objektech, které jsou svojí stavební dispozicí značně nevhodné. Ve všech případech se jedná o starší budovy, které nebyly původně určeny pro pobytové sociální služby. To znamená, že neměly potřebnou infrastrukturu k předcházení takovým tragickým událostem. I přes částečnou modernizaci zařízení ve Vejprtech nemá evakuační výtah, požární čidla ve všech prostorách apod.

Každá tragická událost v takových zařízeních je komplikovaná, velmi specifická, vyžadující od záchranných složek mimořádný a vždy asi jedinečný postup. Lidé se zdravotním postižením jakéhokoliv druhu zpravidla nedokážou sami opustit nebezpečný prostor, jsou dezorientování a musí být jednotlivé evakuováni. To se ukázalo i v tragédii v Domově ve Vejprtech. Bohužel je třeba říci, že v takto nevhodných budovách je stále mnoho pobytových sociálních zařízení. Zvláště ta zařízení, která jsou uzavřena, protože klienti mají takové zdravotní postižení, že nejsou schopni se vůbec orientovat, kde se nacházejí, jsou ve velkém nebezpečí a jejich zřizovatelé by měli dbát především na instalaci takových technických protipožárních opatření, která by minimalizovala podobné tragédie.

V dnešních zprávách o tragédii ve Vejprtech také zaznělo, že chybí deset pracovníků. To je velká bolest sociálních služeb obecně. Nedostatek finančních prostředků, špatně placení zaměstnanci a hlavně nedostatečné investiční prostředky na důkladnou rekonstrukci objektů nezaručují ani do budoucna, že k takové tragédii opakovaně nedojde.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda je nutné, aby lidé se zdravotním postižením, senioři a další sociálně slabí žili ve velkých sociálních zařízeních. Všechny strategie sociálního začleňování, které rostou jak houby po dešti, hovoří o tom, že se mají rozvíjet terénní sociální služby a péče má být poskytována v přirozeném sociálním prostředí těchto lidí, a to buď v malých komunitách, nebo ve svých domácnostech. Jenže sledujeme zcela opačný trend. Každý rok přibývá asi 2000 nových lůžek. Jejich výstavba stojí asi tři miliardy korun a jejich provoz je značně drahý. Je potřeba také dodat, že čím větší pobytová zařízení sociálních služeb, tím větší nebezpečí podobných tragédií.

Tragická událost ve Vejprtech by nám měla být mementem, abychom urychleně začali realizovat všechny krásné plány, jak změnit naší sociální politiku v této oblasti.

13. 01.

Co s ombudsmanem?

Václav Krása Přečteno 4385 krát

V nedělních otázkách Václava Moravce byl sice krátký, ale zajímavý duel současné veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové s jejím předchůdcem panem Pavlem Varvařovským. Na tomto duelu se ukázalo, že funkci ombudsmana lze pojímat velmi odlišně.
Pavel Varvařovský uvedl jako jeden z příkladů rozdílného přístupu počet zaměstnanců v rámci Úřadu. Sdělil, že když on sám dobrovolně končil ve funkci ombudsmana, pracovalo v Úřadu veřejného ochránce 60 právníků. Dnes, za současné „ochránkyně“, pracuje v Úřadu již 120 právníků a musela se přistavit nová budova. Poměr však nezůstal zachován, protože počty podání, které Úřad vyřizuje, nejen že nestouply, ale naopak se snížily.
Dvojnásobný nárůst zaměstnanců Úřadu je dát tím, že se paní Šabatová rozhodla zařadit do činnosti úřadu monitorování všech možných práv a zasahování do všech možných záležitostí. Známé je například její angažování v kauze tzv. „studentky“ ze Somálska, kdy paní Šabatová, a podotýkám, že zcela mimo svojí kompetenci, vyvolala kauzu, která vedla téměř k uvěznění ředitelky Zdravotnické školy Ruská. Hon, který paní Šabatová vyvolala proti paní ředitelce, která se ničím neprovinila, je ukázkou jakou moc drží ombudsman ve svých rukách.
Paní ombudsmance se také podařilo, za pomoci bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, aby monitorovala plnění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Snaží se, aby vznikl tzv. „dětský ombudsman“, který by byl samozřejmě součástí Úřadu. Usiluje, aby měla kompetenci posuzovat zamítnutí udělení českého občanství, když tajné služby udělení zamítnou. Stále a stále se snaží zvyšovat pravomoci Úřadu. A právě na tyto skutečnosti upozornil její předchůdce, pan Varvařovský.
Nesmíme zapomínat, že základním posláním Úřadu ombudsmana je ochrana občana před šikanou, arogancí a nesprávným postupem veřejných institucí. Jeho posláním není budovat super instituci, která může vstupovat do všech záležitostí. Taková instituce se může, především v době, kdy dochází k hyperinflaci lidských práv, stát velmi nebezpečnou v čele s neodvolatelným ombudsmanem, stojícím mimo velební systém.
Právě tato snaha paní Šabatové o super úřad způsobila, že řada politiků si uvědomuje nebezpečnost instituce, kdy po šest let není možné změnit obsazení Úřadu. Pro vznik veřejného ochránce práv jsem v roce 1999 hlasoval, ale pamatuji si velmi dobře, že nikoho tehdy nenapadlo, že bude tato myšlenka zneužita k prosazování gender politiky, multikuturalismu apod. A tyto tendence jsou dnes z kroků paní Anny Šabatové vidět stále více a více. Proto je dobře, že její mandát končí a poslanci by měli velmi zvažovat, koho do této odpovědné funkce zvolí.
Jsem také přesvědčený, že po dvaceti letech Úřadu veřejného ochránce práv by bylo dobré položit si otázku, zda vůbec, případně za jakých podmínek potřebujeme tuto instituci. Ochranu základních lidských práv mají za povinnost jednotlivá ministerstva, máme tzv. antidiskriminační zákon, při vládě existuje zmocněnec pro lidská práva, a pokud úřady porušují zákony ve vztahu k občanovi, má občan možnost se bránit soudní cestou, i když uznávám, že je to cesta velmi pomalá
V každém případě, po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, musí začít diskuse o účelnosti instituce ombudsmana a jeho pravomocí.

04. 01.

Konejme tak, abychom se na konci roku nemuseli stydět.

Václav Krása Přečteno 4315 krát

Stalo se již tradicí, že na sklonku jednoho roku a počátku roku nadcházejícího bilancujeme a odhadujeme, co nás čeká v dalším období. Nejprve je však třeba si připomenout, že dělení dějin na roky je lidský vynález, protože události se dějí bez ohledu na naše vnímání času. Je to naše pomůcka, abychom se dokázali orientovat v jednotlivých dějích. Je nepochybné, že hrozby z roku 2019 se nijak nezmenší tím, že se změní číslice letopočtu, ba naopak, následným vývojem mohou být prohloubeny a zvýrazněny.
Jednou ze zásadních hrozeb, i přes varování některých vědců, umělců, politiků či novinářů před islamofobií, je pokračující imigrace z islámských zemí a pronikání islámu do Evropy. Nejlépe lze tento problém ilustrovat na situaci ve Francii.
Gatestone Institute v New Yorku je think-tank, který si klade za cíl informovat veřejnost především o tom, co před ní mainstreamová média tají. Autorem následujícího textu, který vyšel 1. prosince 2019 v anglickém originále, je Guy Millière, profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a Evropě. Pro českou verzi Gatestone Institute text přeložil René David a Parlamentní listy.cz jej publikovaly v plném znění následovně: „V Paříži se 28. září 2019 konal „Sjezd pravice“ organizovaný Marion Marechal, bývalou poslankyní parlamentu a nyní ředitelkou Francouzského institutu sociálních, ekonomických a politických věd. Cílem tohoto sjezdu bylo sjednocení francouzské pravicové politické scény. V klíčovém projevu novinář Éric Zemmour nevybíravě kritizoval islám a islamizaci Francie. Popsal francouzské „no-go zóny“ (Zones Urbaines Sensibles; citlivé městské zóny) jako „cizí enklávy“ na francouzském území a popsal proces „kolonizace“ i vzrůstající přítomnost muslimů ve Francii, kteří se neintegrují.
Zemmourův proslov byl vysílán živě v televizi LCI. Novináři ostatních televizních kanálů LCI okamžitě obvinili, že přispívá k „nenávistné propagandě“. Někteří požadovali, aby byla LCI odebrána vysílací licence. LCI selhala ve svém poslání, ztratila kontrolu nad svým programem, a musí být proto exemplárně potrestána.
Francouzská vláda na Zemmoura oficiálně podala trestní oznámení za „veřejné urážky“ a „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“. Ten, kdo je ve Francii obviněn z „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí“, může být odsouzen až na jeden rok do vězení a k pokutě 45 tisíc eur.
Zemmourův projev popisuje situaci, které se již věnovala řada publicistů. Politolog Jerome Fourquet ve své poslední knize Francouzské souostroví (L’Archipel français) poukazuje na to, že dnešní Francie je zemí, ve které muslimové a nemuslimové žijí v oddělených, „navzájem nepřátelských“ společenstvích. Fourquet také zdůrazňuje, že rostoucí počet muslimů žijících ve Francii chce žít podle práva šaría a považuje právo šaría za nadřazené francouzským zákonům. Fourquet poznamenává, že 26 procent francouzských muslimů narozených ve Francii chce žít výhradně podle práva šaría; u francouzských muslimů narozených v zahraničí toto číslo stoupá na 46 procent. Zemmour jenom dodal, že to, co probíhá, je „kolonizace“.“ Konec citace.
Svoboda slova a diskuse o ožehavých společenských jevech je svazována zákony, „etickými kodexy“, vnitřní autocenzurou, převažujícím názorem mainstreamu tak, že jakýkoli názor odlišný od sdílené oficiální doktríny je považován za nebezpečný, nepřijatelný a má dalekosáhlé následky pro jejich nositele. Cíl je jasný. Potlačit částečně odlišné, či zcela opačné názory. Je nesporné, že Francie, společně s Velkou Británií, jsou nejvíce ohrožené země islamismem. Představa, že tento problém se nás netýká, je však mylná. Dříve či později budeme vystaveni vlně přistěhovalectví, pokud se evropské země nebudou schopny domluvit na společném postupu při přílivu imigrantů, ale také na důsledném dodržování a vymáhání zákonů pro imigranty.
Druhou, neméně velkou hrozbou je klimalarmismus, který se stává ohrožující ideologií, jež může mít katastrofální hospodářské důsledky a zároveň i obrovské společenské dopady, protože vědomě vytváří generační spory. „Vy staří nám kazíte prostředí pro náš budoucí život, protože nesdílíte naši obavu ze změny klimatu.“ K této atmosféře významně přispívá mainstream, některé politické síly, ale především ti, kteří cítí možnost finančního prospěchu. Klimalarmisté šíří tvrzení, že všechny dosavadní energetické zdroje jsou špatné - je nutné je nahradit novými a dražšími, všechny spotřebiče jsou neekologické - je nezbytné je nahradit novými, ekologickými a samozřejmě dražšími. Občané to vše zaplatí!
Dovolím si citovat z reakce Daniela Kaisera v deníku Echo24, na slova pana prezidenta, že je klimatický kacíř. https://www.echo24.cz/a/S7bif/klimaticke-kacirstvi-kdo-vedle-zemana. Cituji: „Na prezidentův výpad proti převládajícímu politicko-vědeckému dogmatu (v tomto pořadí, nikoliv opačně, jak se nám trvale sugeruje) o antropogenním oteplování ihned spolehlivě zareagovali experti typu Michala Marka, ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, nebo Pavla Kindlmanna z Ústavu pro životní prostředí na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Marek: „Klimatická změna je tady a stojí za ní člověk. Patří to k vědeckému poznání a zpochybňovat to považuji za krajně nezodpovědné.“ Kindlmann: „Ať se prezident zabývá tím, čemu rozumí, a nechá věci, „ve kterých je naprostým diletantem“. Daniel Kaiser dále dodává: „Arogance těchto lidí je neuvěřitelná. Možná by se dalo říct: klimatická změna je tady a stojí na ní existence mého ústavu a mé ředitelské funkce. Anebo: klimatu rozumím já, nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale pokud dosažení stavu uhlíkové neutrality, k němuž Českou republiku před dvěma týdny na summitu EU upsal premiér Babiš, bude republiku podle Babiše stát 675 miliard korun, a i kdyby to byla jen půlka té cifry, proč by do toho nesměl mluvit Zeman, který na rozdíl od Kindlmanna má 2,8 milionu hlasů z přímé volby?“
A dále novinář uvádí: „U nás je ta arogance zatím jen v latentním stavu, nedaleko odsud už vede k útoku na demokracii, jaký bychom si po roce 1989 nedovedli ve svobodném světě představit. Před týdnem Nejvyšší soud v nizozemském Haagu definitivně zamítl odvolání vlády proti rozsudku soudů nižší instance, že Nizozemsko do roku 2020 musí omezit emise skleníkových plynů oproti roku 1990 aspoň o 25 procent. Nizozemská vláda se zavázala k 17 procentům, nikoliv svým občanům, ale v Bruselu, a ekologistická organizace Urgenda se hned tou dobou, tedy před čtyřmi lety, rozhodla vládu popohnat. Právní zástupci vlády při odvolání výslovně argumentovali něčím tak donedávna samozřejmým, jako že soudy tu nejsou od toho, aby demokraticky zvoleným politikům předepisovaly, jakou mají dělat politiku. Teď premiér uznal, že mu nezbude nic jiného než se rozsudku Nejvyššího soudu podřídit. Bude stačit zavřít jednu uhelnou elektrárnu, rozhoupe se vláda skutečně k tomu, aby vykupováním a různou doprovodnou buzerací nutila nizozemské zemědělce omezovat živočišnou výrobu?!“ Konec citace.
Domyslíme-li toto sdělení do důsledků, znamená to, že občané nemají právo o ničem rozhodovat, protože rozhoduje skupina nevolených soudců, kteří vědí všechno nejlépe. Když sledujeme některá rozhodnutí soudů, tak zřejmě máme skutečný důvod mít se na pozoru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci ředitelky Zdravotnické školy Ruská, lze směle přirovnat k rozhodnutí Nejvyššího soudu v Haagu.
Je nepochybné, že se klima na planetě mění, ale to se děje pořád. Země není mrtvá a statická, je živá a vně i uvnitř probíhá mnoho jevů, které se nutně musí odrazit minimálně ve vývoji klimatu. Otázkou je, zda mají lidé na těchto změnách nějaký podíl, případně jak velký, a to by mělo být předmětem zkoumání. Místo pragmatického uvažování, skutečných zjištění, máme nebezpečnou ideologii, která může zničit náš civilizovaný svět. Kam tato ideologie vede lze shlédnout na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=g0CZuzZDGxg. Písničku „Moje babička je staré ekologické prase“, uvedla veřejnoprávní televize WRD, jako satiru. Po protestech ji musela stáhnout.
Vůbec netvrdím, že nemáme chránit přírodu a naše ovzduší. Na druhé straně by si mohl mainstream najít dostatek informací o rozhodujících faktorech, které s velkou pravděpodobností mají na změnu klimatu největší vliv. V roce 1958 NASA poprvé zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Tyto změny jsou odpovědné za to, co dnešní klimatologové nazývají oteplováním, nebo změnou klimatu, protože na některých místech dochází naopak k ochlazování. Jinak řečeno, planetu žádným způsobem ani formou nepřehřívají nebo neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV, nebo jedí hovězí. NASA to však dosud neuvedla na pravou míru a rozhodla se tiše nečinně přihlížet tomu, jak se pseudo-liberálové a eko-alarmisté vzrušují nad světem, který kvůli nadměrnému množství dobytka či plastových brček nejpozději do 12 let s jistotou skončí. V roce 2000 zveřejnila NASA na své webové stránce Earth Observatory informace o teorii „Milankovičových cyklů“, prozrazujíc, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností absolutně nesouvisí. Je však záhadou, proč mainstream tuto informaci nevzal na vědomí a neustále nás bičuje ekologickou katastrofou.
Třetím nebezpečím, které ohrožuje naší civilizace je hypertrofování lidských práv. Možná, že tímto tématem řadu lidí překvapím, protože sám hájím práva lidí se zdravotním postižením. Jsem však přesvědčen, že i při obhajobě těchto práv je nezbytné udržet si zdraví rozum a vnímat realitu. Od doby, kdy jsem začal vnímat svět kolem sebe, jsem si stále více uvědomoval, že mám omezení, která mi neumožní být letcem, řidičem dálkové dopravy apod. Prostě jsem se s tím smířil. Tato „moje“ práva by asi šlo, při extrémních nákladech, naplnit, ale co z toho. Sám bych se necítil dobře, stal bych se předmětem posměchu a veřejnost by takové dodržování práv postupně odmítla.
Ztráta rozumu a soudnosti dnes chybí kvazi ochráncům lidských práv, když tvrdí, že je třeba respektovat práva x pohlaví, že stejnopohlavní páry mají právo na sňatek a mohou si pořídit děti, které budou vychovávat. Obdobně je to s genderovou politikou. Hypertrofování těchto práv se paradoxně děje na úkor práv dítěte. Úmluva OSN o právech dítěte stále uvádí, že dítě má právo znát otce a matku, nikoliv rodiče jedna a rodiče dva. Sobeckost dospělých vůči dětem je jedním z fenoménů těchto nabobtnalých práv. Jako ukázku těchto, z mého pohledu až nesmyslných idejí, které jsou lidem vtloukány do hlavy, lze ilustrovat na několika diplomových pracích Univerzity Karlovy.
„Současný život "superžen" po zániku primární rodiny“, Hanáková, Šárka (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 17. 9. 2018.
„Žárlivost u heterosexuálních a homosexuálních žen“, Hochová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“, Žežulková, Denisa (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 30. 1. 2019
„Když muži tančí. Konstrukce maskulinity ze strany mužských aktérů pole dance“ Postránecká, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Výskyt sexuálního obtěžování studujících na českých vysokých školách v roce 2018“, - porovnání s výzkumem z roku 2008 Dvořáková, Dominika (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Strategie seznamování homosexuálních mužů“, Jakešová, Eva (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 13. 2. 2019.
„Konstrukce otcovství v předporodních kurzech pro heterosexuální páry“, Janoštíková, Markéta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019) Datum obhajoby: 14. 2. 2019
„Reflexe fenoménu sexuálního obtěžování českými herečkami v kontextu kampaně MeToo“, případová studie, Kozáková, Aneta (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Legitimizace veganství v přátelském vztahu“, Kosková, Kateřina (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2019).
„Sexuální reakce žen na nahé mužské postavy v různých stadiích vzrušení“, Čiženková, Alena (Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2018) Datum obhajoby: 13. 9. 2018.

Je to jen malá ukázka diplomových prací za poslední dva roky. Každý si může tyto práce najít na webových stránkách. Dovede si někdo racionálně představit, co budou tito studenti, respektive studentky v budoucnu dělat? Jen doufám, že se přihlásí do výběrových řízení na místa ve státní správě a na svoje studentská poblouznění zapomenou. Pokud ne, Bůh s námi.

A jak tedy dál? Doufat a věřit, že většina lidí si zachová zdravý rozum a nepodlehne tlaku, který je na ně vyvíjen různými lidskoprávními organizacemi, médii, ale i politiky a vzdělávacími institucemi. Chci také věřit, že lidé ve volbách budou volit strany a hnutí, která budou nabízet racionální řešení jednotlivých agend, konkrétní kroky, které budou ctít zdravý rozum a nebudou hlásat nesmyslné ideje, existující bez opory nezpochybnitelných faktů. Budou ctít individualitu jednotlivce a právo na svobodný názor. Budou ctít tradiční rodinu, obhajovat národní zájmy, prosazovat přesvědčení, že bohatství vzniká z poctivé práce, ale také, že je nezbytné být solidární s těmi, kteří z různých důvodů nejsou schopni svou prací získat dostatek prostředků na slušný život. Pokud se tak nestane, nemá naše civilizace nárok na další pozitivní vývoj.

Mgr. Václav Krása

Archiv článků: leden 2020

Malé zamyšlení nad tragédií ve Vejprtech.

Co s ombudsmanem?

Konejme tak, abychom se na konci roku nemuseli stydět.

Blogeři abecedně