Pan profesor Václav Hořejší, ve svém nedávném blogu, detekoval jako závažný problém dneška manipulativní žurnalistiku. Konkrétně uvedl: „Příliš mnoho novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. To je pokleslá forma žurnalistiky, zneužití svobody slova, a ony novináře (bohužel se mi zdá, že je jich většina) lze označit spíše za propagandisty, píšící takto buď z vlastního přesvědčení, nebo možná i z jiných důvodů. Bohužel se zdá, že de facto tady vlastně působí jakási sofistikovanější forma cenzury, resp. autocenzury – výsledek je ale docela podobný, jako kdyby fungovala cenzura klasická“.
Bohužel, problém manipulace není jen na straně novinářů, ale i velké části politiků a umělců. Kdokoliv má jiný názor, než mají mainstreamoví novináři či politici, je hned nálepkován a označen za xenofoba, rusofila nebo třeba homofoba či nacistu. Tímto způsobem se z veřejného prostoru vytrácí diskuse a jednotlivé problémy nejsou podrobeny diskusi, ale okamžitě je stanoveno, co si máme myslet. Pokud se nositel odlišného názoru nepřizpůsobí, je vystaven obrovskému mediálnímu tlaku, a to často velmi nevybíravými prostředky. Přitom všichni tito nositelé „jasného“ názoru mají plná ústa svobody a demokracie. Jenže svoboda a demokracie je právě o diskusi mezi nositeli různých i protichůdných názorů.
Problém manipulace veřejnosti není jen našim specifickým problémem. Asi největší manipulaci a snahu o ovlivnění veřejnosti jsme mohli sledovat, prakticky v přímém přenosu, před prezidentskými volbami v USA. Podle odhadu, až devadesát procent médií a desítky umělců se snažilo přesvědčit americké voliče, aby volili H. Clinton.
Co je důvodem tohoto nastavení většiny médií a části umělců, které jednoznačně potlačuje pluralitu názorů a snaží se vnutit občanstvu pouze jeden názor? Kdo je tím hybatelem, nebo kdo jsou ti, kteří nás takto manipulují? Nevím, a musím přiznat, že mně to velmi znervózňuje. Na komunistech jsem nenáviděl právě to, že mi pořád vnucovali pouze jeden názor. Dnes se prakticky dostáváme do podobné situace, s tím rozdílem, že skutečně máme svobodu, ale médiokracie dokáže velmi účinně potlačovat oponentní názory.
S nadsázkou lze říci, že jsme přesvědčováni o tom, že pan prezident M. Zeman je ruský agent a táhne nás na východ, i když nemá prakticky žádné výkonné pravomoci, pan J. Brady je nejzářivější osobnost naší historie, i když do října letošního roku jsem o něm nikdy neslyšel, nově zvolený prezident USA D. Trump je velmi nebezpečný člověk, i když se ještě neujal svého úřadu a návrh pana profesora A. Gerlocha o včlenění českého národa do naší Ústavy je nebezpečný, i když naše státnost je odvozena právě od ukotvení českého národa na tomto území. Takto bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.
Existuje mnoho spikleneckých teorií. Jedna tvrdí, že cílem jednostranného většinového nastavení politiků, médií a části uměleckého světa, je snaha o globální společnost, která by vstřebala národnostní, kulturní, náboženské, rasové a další odlišnosti. Považuji to za nesmysl, protože takový grandiózní projekt by se nutně musel veřejně diskutovat. Nelze však pominout, že výše popsané jednosměrné myšlenkové zaměření je v řadě zemí většinovou částí populace v zásadě odmítáno. Ti, kteří jsou na straně této veřejnosti, jsou chybně nazýváni populisty. Například ti, kteří, v souladu s větší částí veřejnosti odmítají imigraci arabské populace, tento cíl skutečně mají a pokud budou mít možnost, tak deklarovaný cíl budou chtít pravděpodobně realizovat, nemohou být populisty. Populista je člověk, který slibuje něco, co nemůže nebo nechce splnit, což tady neplatí.
Nositelé těchto „jednostranných pravd“ by si však měli uvědomit, že tak jako za komunistů většina lidí neuvěřila jednostranné propagandě, tak jí s velkou pravděpodobností neuvěří ani dnes. USA budiž příkladem. Nálepkování nositelů odlišných a pluralitních názorů může mít těžko odhadnutelný vývoj. Může vést k apatii velké části populace, neúčasti ve volbách a tak částečně nelegitimizovat příští vítěze voleb. Nebo lze očekávat zcela opačný scénář, kdy míra trpělivosti přeteče a může dojít k občanské revoltě. Myslím si, že ani jedno bychom si neměli přát.