V květnu 2016 Česká republika, jako poslední ze zemí V4, podepsala Istanbulskou úmluvu. Jedná se o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kterou schválila Rada ministrů v roce 2011 na svém zasedání v Istanbulu. Rada Evropy zahrnuje prakticky všechny evropské země a soustřeďuje se především na lidskoprávní tématiku. Její dokumenty mají podobný způsob ratifikace jako jiné mezinárodní smlouvy.

Zásadním momentem tzv. Istanbulské úmluvy je definice, kterou kodifikuje a vymezuje termín pohlaví. Pohlaví je podle Istanbulské úmluvy společensky konstruovanou kategorii určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Toto ustanovení de facto popírá biologickou podstatu pohlaví na ženy a muže. Je to konstrukt, který umožňuje definovat i jiné pohlaví a popírá základní naši biologickou podstatu a přirozený rozdíl mezi ženou a mužem.
Můžeme si tak prý vybrat mezi různými identitami, např.
Agender – nemá genderovou identitu, případně se neidentifikuje jako muž či žena, ale jako neutrální. Aporagender – ani mužská, ani ženská genderová identita, ani nic mezi tím, přesto silně pociťovaná. Bigender – má dvě oddělené genderové identity, oddělené identity mohou být obě mužské či ženské. Takto je možné si nesmyslně vymýšlet další a další identity. Je to šílená myšlenka, která zpochybňuje základní stavební kameny naší civilizace.

V preambuli Úmluvy se zdůvodňuje nutnost jejího přijetí těmito větami:
„S vědomím, že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen, a bránil ženám v plném rozvoji,“ a dále: „S vědomím, že násilí vůči ženám, jakožto násilí genderově podmíněné, má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“

Tyto citace vytvářejí úplně nesmyslný obraz vztahu mezi mužem a ženou jako nepřátelský, který samozřejmě není pravdivý a ve svých důsledcích může vést až rozpadu tradiční rodiny, kterou tvoří žena, muž a děti. Opět vychází ze zcela nesmyslného vymezení pohlaví. Ve svých důsledcích umožňuje vytváření třetích dalších druhů pohlaví a také tlak na stát, aby umožnil státní oplodňování žen, které k založení rodiny nepotřebují muže, ale mohou si kdykoliv založit rodinu např. dvě ženy, možná i více žen, či jenom jedna. Ostatně, tvrzení, že žena má právo na dítě, i když není ve vztahu s mužem, jsme už v našich médiích mohli zaznamenat. Tady jsou ovšem muži silně diskriminováni………. Skutečnost, že takové pojetí gender znamená konec civilizace, si bohužel hlasatelé těchto myšlenek vůbec neuvědomují.

V článku 3, který definuje některé pojmy, se pod písmeny c) a d) uvádí:
c) „pod pojmem gender se rozumí společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže.“
d) “genderově podmíněné násilí vůči ženám” znamená násilí, jež je zaměřeno na ženu proto, že je žena, anebo násilí, jemuž jsou vystaveny především ženy“.
Bod c) prakticky popírá tradiční roli ženy a muže, bod d) chce přesvědčit, že k násilí na ženě dochází z jakési podivné náklonosti mužů vidět ženu jako potencionální oběť svého zakódovaného násilí. Článek 12 odst. 1) tyto pojmové definice dále rozvádí: „Smluvní strany, tedy členské státy EU, podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“
Při čtení tohoto odstavce jsem si hned vybavil kauzu básničky „Maminka“ od Jiřího Žáčka, kdy feministky křičely, že maminka přece není ta paní, co hladí děťátko po hlavě a vaří mu snídani, že se jedná o genderové násilí a básnička musí zmizet z čítanek. Při důsledné aplikací článku můžeme dospět k závěru, že všechna označení rodičů – táta a máma – jsou vlastně genderovým stereotypem, který je samozřejmě nevhodný, je třeba ho vykořenit a děti budou muset říkat rodič. A je potom jedno, jestli půjde o muže a ženu, dvě ženy nebo dva muže. Je to naprosto přímý útok na práva rodiny, na existenci rodiny v Evropě jako takové.
Korunu všemu nasazuje článek 9 Úmluvy, který stanoví: „Strany zajistí na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci.“ Takto Rada Evropy bude zajišťovat financování různých feministických organizací, které pod pláštíkem monitoringu Istanbulské úmluvy budou hlídat každou rodinu, zda nedochází ke genderovému násilí.

Česká republika je jedna z mála, která dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Dalšími státy, které Úmluvu zatím neratifikovaly, jsou Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Velká Británie a některé další. Polsko Úmluvu ratifikovalo ještě za vlády pana Tuska, ale dnes jí neaplikuje. Až absurdní je zjištění, že první zemí, která úmluvu ratifikovala, bylo Turecko. To svědčí o tom, že si nedělá žádný problém kývnout na vše, ale potom si svoje věci řeší po svém, bez ohledu na přijaté závazky.

V nejbližších týdnech dostanou Úmluvu poslanci Poslanecké sněmovny k projednání. Věřím, že vyslyší negativní postoje některých politických stran, že při projednání vezmou v úvahu petici proti přijetí Istanbulské úmluvy a neschválí ji. V Úmluvě je zaseto mnoho nebezpečných věcí, které mohou postupně rozvrátit naší společnost.