První vánoční poselství, které prezident Zeman pronesl ve svém druhém funkčním období, přímo vybízí ke srovnání s novoročním projevem Václava Havla z roku 1999, jejž tehdejší prezident proslovil v obdobné situaci. Při této „literární komparaci“ především zaujme, že oba projevy z formálního hlediska vykazují podobnou strukturu: obsahují poděkování, připomenutí významných událostí uplynulého roku, zdůraznění dosažených úspěchů a pozitivních trendů, ale též kritiku dobových nešvarů a varování před nebezpečnými tendencemi ve společnosti atd. Právě na pozadí strukturních podobností však před námi o to zřetelněji vyvstanou rozdíly v obsahu a celkovém hodnotovém a ideovém zaměření obou prezidentů.

Tak například Miloš Zeman ve svém letošním vánočním poselství jako hlavní událost roku vyzvedl své znovuzvolení a poděkoval především svým voličům. Naproti tomu Václav Havel se v novoročním projevu z roku 1999 o svém opětovném zvolení vůbec nezmínil. Zato však vyjádřil dík velmi rozmanitým věkovým, sociálním i profesním skupinám za jejich přínos k budování demokracie a podíl na zlepšování života společnosti, a to takřka s úzkostlivou snahou, aby snad nikoho neopomněl. Jako slova z jiného světa dnes zní zejména následující pasáž z tohoto projevu:

„Zvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům … a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti. Náš dík patří novinářům, kteří slouží pravdě, jakož i všem politikům, kteří se snaží … sloužit odpovědně svým spoluobčanům v souladu s prapůvodním smyslem politiky jako péče o věci obecné.“

Tato slova pozoruhodně kontrastují se závěrečnou částí letošního Zemanova vánočního poselství, v níž se prezident odvolává na průzkum důvěryhodnosti institucí agentury CVVM. Podle tohoto průzkumu údajně největší důvěry u občanů požívá armáda a policie, zatímco na chvostu pomyslného žebříčku důvěryhodnosti se choulí televize, tištěná média a neziskové organizace. Prezident tvrdí, že to byl právě tento průzkum, jenž ho inspiroval k osvojení onoho „krásného termínu“ - nálepky „lepšolidé“ mající zjevně zahrnout zmíněné veřejné (a především prezidentovy) neoblíbence:

„Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat a kteří své názory považují za nadřazené názorům těm druhých. Když se ovšem na strukturu lepšolidí podíváme, nu tak vidíme, že například sdělovací prostředky jsou mnohdy složeny z komentátorů, kteří každý den píší o něčem jiném, a přitom pořádně ničemu nerozumí, a tito lidí nám chtějí radit a totéž se samozřejmě týká i neúspěšných politiků.“

Tato pasáž je hodná pozornosti i proto, že nám názorně ilustruje jednu z typických metod, jež prezident Zeman užívá při svých veřejných vyjádřeních. Tuto metodu by bylo možno charakterizovat následovně: Nejprve si zjisti, jaký je převládající názor dle průzkumu veřejného mínění, pak se nenápadně pasuj na hlas lidu, jenž na rozdíl od těch, kteří „nám“ radí, co máme dělat a co si máme myslet, reprezentuje „nás ostatní“ a přímo odezírá tužby a myšlenky z našich úst a myslí, a přitom zároveň deklasuj své kritiky a nasměruj proti nim hněv lidu. Miloš Zeman tak umně míchá svůj populistický koktejl, v němž zabije hned několik much jednou ranou: povýší se na mluvčího většinového mínění, z ostatních učiní marginální menšinovou skupinu, zasadí kopance důležitým pilířům demokracie, jako jsou nezávislá média a občanská společnost, poštve proti sobě různé skupiny obyvatelstva dle zásady „rozděl a panuj“ a ještě si při tom vyřídí účty se svými kritiky. To vše opepří „krásným termínem“ převzatým z pravicově extremistických a dezinformačních serverů, který budou posléze do omrzení přežvykovat jeho odpůrci a kritici (včetně autora tohoto blogu), a tím mu teprve zajistí dokonalou publicitu.

Neméně zajímavé je srovnání oněch částí projevů obou prezidentů, kde si berou na paškál negativní společenské jevy a trendy. Prezident Zeman ve svém letošním vánočním poselství varoval před dvěma „hysterickými vlnami“ v podobě demonstrací za demisi vlády a „špiónománie“. Přitom nás neponechal na pochybách, že i v tomto případě ve skutečnosti cílí na dva významné opěrné pilíře demokratického systému: na ústavně zaručené právo shromažďovací a svobodu projevu a na instituce ochraňující demokratický stát před nepřátelskými akcemi nedemokratických mocností. Oběma těmto opěrným pilířům přitom opět uštědřil kopance s užitím několika chvatů protřelého populisty: Typickými „drobnými“ interpretačními posuny z pokojných demonstrací požadujících demisi trestně stíhaného premiéra, který navíc za podivných okolností nechal „uklidit“ vlastního syna na okupovaný Krym, vyrobil nelegitimní „demonstrace za svržení vlády“, jež navíc propojil s kontroverzní akcí poněkud předčasného úklidu květin z památníku na Národní třídě. Do toho všeho nemístně zapletl citáty z Masaryka. S BIS se pak vypořádal hospodským argumentem, že na špióny si přece vystačíme každý sám se svým selským rozumem, a svými bodrými vtípky o mandelince a dýchavičných lokálkách Českých drah.

Václav Havel ve svém novoročním projevu z roku 1999 viděl poněkud jiná nebezpečí:

„Zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové … Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny …. oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské … mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu práv většiny“.

Slova Václava Havla znějí dnes možná ještě aktuálněji a naléhavěji než před 19 lety a zvláštní shodou okolností jakoby cílila přímo na jeho současného nástupce v úřadu. Havel prorocky pojmenoval rizika a tendence, které právě v současné české politice triumfálně vítězí nejenom nad pravdou a láskou, ale především nad elementární demokratickou kulturou, a tak podrývají samy základy demokratického řádu. A je to právě náš „český Trump“, jak se sám hrdě označuje, který sice nestaví zdi na hranicích jako jeho americký pravzor, ale zato vytrvale buduje ony pomyslné zdi uvnitř české společnosti.

Srovnání obou projevů podává výmluvné a zároveň smutné svědectví o tom, kam se česká politika posunula za posledních 19 let. Je z něj především patrné, do jaké míry se z české politiky vytratil duch humanity a tolerance. Nelze se zbavit dojmu, že vánoční poselství prezidenta Zemana představuje jakési rituální vymítání právě tohoto ducha. Tímto vymítáním se zároveň otevírá prostor pro démony strachů, kolektivních předsudků, intolerance a nepřátelství, které prezident Zeman kdovíproč stále znovu vypouští do české společnosti. Kontrast mezi oběma projevy názorně ukazuje, že Zemanův svérázný vánoční obyčej spočívá ve vymítání právě těch dobrých duchů, které se pokoušel do české společnosti vnést Václav Havel. Démoni, kteří vyplňují takto vzniklé prázdno, ovšem nevěstí pro naši budoucnost nic dobrého.