V těchto dnech si opět připomínáme jednu z nejtragičtějších událostí našich novodobých dějin, která bolestně poznamenala osud našeho národa a našeho státu. Vpád vojsk varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 byl ničím neospravedlnitelnou a veskrze protiprávní vojenskou agresí: došlo k ní bez vědomí či souhlasu legálních představitelů tehdejšího Československa a v rozporu s veškerými i tehdy platnými normami mezinárodního práva. Této vojenské intervenci padlo za oběť 137 našich občanů, většinou mladých lidí. Stovky lidí byly vážně zraněny, mnozí z nich s trvalými následky. Srpnovou invazí byl násilně přerván nadějeplný vývoj v naší zemi. Česká společnost se v roce 68 vymaňovala z mrazivého sevření komunistického teroru 50. let a začala se po letech svobodně nadechovat a vnitřně demokratizovat. Vojenská intervence zmařila vzedmuté naděje a zastavila proces společenské a politické obrody v naší zemi. Srpnová invaze znamenala počátek dvacetileté normalizace, která měla pro naši společnost devastující účinky a znamenala úpadek života společnosti ve všech jejích sférách. Srpnová okupace tak měla za následek nejenom 137 zmařených lidských životů, ale pro většinu obyvatel tehdejšího Československa též ztracených 20 let.

Okupace Československa se tehdy účastnily armády pěti zemí Varšavské smlouvy, hlavní odpovědnost za tuto zločinnou akci však nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Intervence v srpnu 1968 de facto byla imperiální agresí, která měla zabránit jedné neposlušné kolonii, aby se vymanila z područí sovětského impéria. Ostatně byla to právě srpnová invaze do Československa, která před světovou veřejností obnažila imperiální podstatu tehdejšího sovětského režimu halící se do roušky řečí o proletářském internacionalismu či o slovanské vzájemnosti. Tato intervence učinila očividnou skutečnost, že komunistická ideologie sloužila tehdejšímu Sovětskému svazu v mezinárodní politice především jako instrument a zástěrka prosazování jeho imperiálních zájmů.

Je ovšem třeba také připomenout, že to byla domácí politická síla, totiž KSČ, která napomohla tomu, že Československo se stalo na dlouhá desetiletí vazalským státem a jednou z kolonií sovětského impéria. Navzdory tomu, že KSČ měla po druhé světové válce i po únoru 1948 plná ústa vlastenectví a národa, a neváhala kdekoho nálepkovat jako vlastizrádce nebo kolaboranty či agenty cizích mocností, byla to ve skutečnosti ona, kdo sloužil jako trojský kůň a poslušný nástroj rozpínavé imperialistické politiky Sovětského svazu vůči naší zemi. A také okupace Československa před 52 lety proběhla tak hladce mimo jiné proto, že Sověti u nás stále měli mezi konzervativními komunisty k dispozici rozvětvenou síť agentů a kolaborantů, a to zdaleka nejenom v ÚV KSČ a na Pražském hradě (což je zřejmě už taková tradice), ale též v silových složkách. Ale ani reformní komunisté nedokázali překročit svůj vlastní stín a navzdory nesmělým pokusům o samostatnou zahraniční politiku svým chováním vůči sovětskému vedení fakticky uznávali vazalské postavení tehdejšího Československa a neuměli se zříci své loajality vůči Moskvě. Ostatně právě v tom spočívá vlastní tragika mužů Pražského jara.

Nemělo by samozřejmě smyslu obviňovat z tehdejší vojenské agrese současné Rusko. Avšak Ruská federace je nástupnickým státem bývalého Sovětského svazu, který převzal jeho práva a povinnosti, a potud sice nenese za srpnovou okupaci Československa právní či morální vinu, ale politickou odpovědnost. Proto také musíme velmi obezřetně pozorovat, jak se dnes ke své totalitní a imperialistické minulosti staví – zda se od ní dostatečně distancuje. A co vidíme?

Dnešní Rusko již není totalitním komunistickým státem, je však autoritářským a gangsterským režimem, kde otěže moci pevně a bezohledně třímají čekisticko-oligarchicko-mafiánské struktury. Tento režim násilně umlčuje své kritiky, disidenty, novináře, lidskoprávní aktivisty nebo jen svobodně a kriticky smýšlející občany. Putinův režim se neštítí ani zákeřných vražd, jejichž pomocí odstraňuje své nejviditelnější kritiky. Obětí těchto vražd se za poslední léta stalo mnoho statečných a vzácných lidí, jakými byli Anna Politkovská, Natálie Estemirová, Sergej Magnický, Boris Němcov, a desítky dalších. Poslední ukázkou této barbarské praxe současného ruského režimu je otrávení prominentního kritika Kremlu a opozičního politika Alexeje Navalného, k němuž došlo právě včera. Tento režim likviduje své odpůrce i mimo území Ruska, včetně zemí Evropské unie. Vzpomeňme jen na exemplární zavraždění Alexandra Litviněnka a pokus o otrávení Sergeje Skripala ve Velké Británii nebo nedávnou vraždu Zelimchana Changošviliho v Berlíně. Ostatně je tomu jen pár měsíců, kdy i naši komunální politici museli žít pod policejní ochranou kvůli výhrůžkám z ruské strany.

Současné Rusko se však nedistancovalo ani od své imperiální minulosti. Naopak: nadále pokračuje ve své rozpínavé imperiální politice a snaží se udržet či obnovit sféry vlivu ve svých bývalých koloniích. Svědčí o tom vojenské agrese v Gruzii či na Ukrajině. Rusko vede hybridní válku proti západním demokratickým zemím, snaží se ovlivňovat politické procesy v těchto zemích a zejména v zemích bývalého východního bloku, které stále považuje za svou sféru vlivu. Zároveň vojensky podporuje brutální diktátorské režimy ve světě, jako je syrský režim Bašára Asada, přičemž jeho vojáci i polovojenské jednotky se zde soustavně dopouštějí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tyto hrůzné zločiny jsou páchány v rámci „bratrské pomoci“ putinovského Ruska jednomu z nejkrvavějších diktátorů současnosti Bašáru Asadovi. V těchto dnech s obavami očekáváme, jak bude vypadat a kolik lidských životů bude stát pomoc, již Vladimír Putin přislíbil „poslednímu evropskému diktátorovi“ Alexandru Lukašenkovi, který se zamiloval do moci natolik, že kvůli jejímu udržení rovněž nechává brutálně mlátit, zatýkat a mučit pokojně demonstrující občany. Přízrak srpna 1968 bohužel nezmizel, ale vrhá svůj stín i na naši současnost.

Je nepochopitelné, že právě v České republice, v zemi, jež zakusila krutý dotek sovětského imperialismu na vlastní kůži, se stále najde tolik politiků a občanů, kteří nejenže nejsou schopni se solidarizovat s obětmi putinovského režimu, ale dokonce vůči tomuto režimu chovají neskrývané sympatie. Je obtížně pochopitelné, že občané země, která prošla traumatem roku 1968, si do svého čela zvolili prezidenta, jehož kroky a výroky v oblasti zahraniční politiky jsou téměř bez výjimky v souladu s linií a zájmy Kremlu. Je zarážející, kolik podporovatelů či obdivovatelů současného ruského režimu se najde i mezi dalšími našimi politiky napříč politickými stranami. Tuzemská aliance podporovatelů tohoto režimu je velmi pestrá: sahá od prezidenta Zemana, s jeho nejbližším okolím, jako je kancléř Mynář, prezidentův poradce a zástupce Lukoilu Martin Nejedlý, mluvčí Ovčáček nebo bývalý plukovník Zdeněk Zbytek, přes rudou KSČM v čele s jejím předsedou Filipem, až po nahnědlá uskupení typu SPD a Trikolory, v čele s oběma Václavy Klausy. Přitom si nikdy nemůžeme být jisti, co je jejich motivací: Jsou to trojští koně Kremlu, jako byli Bilak, Indra, Svoboda a mnozí další v roce 1968, nebo si jen nasazují brýle mámení a propadají iluzím o povaze putinovského režimu, podobně jako reformní komunisté a velká část československé veřejnosti odmítali vidět pravou povahu sovětského režimu před srpnovou invazí?

Těžko hledat na srpnové invazi roku 1968 nějaké pozitivní aspekty. Ale jeden bych přece jen chtěl zdůraznit: Rok 1968 znamenal právě vystřízlivění a prohlédnutí mnoha lidí u nás i ve světě, kteří se do té doby mohli opájet iluzemi o pravé povaze komunistické ideologie a sovětského režimu a snít o možné symbióze komunismu s demokratickými a humanitními zásadami a principy. Toto krátkodobé vítězství za použití brutální síly se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako katastrofa a fiasko světového komunismu. Z tohoto hlediska šlo o vítězství, v němž již od počátku byly obsaženy zárodky budoucí porážky. V tomto smyslu okupace Československa předznamenala budoucí porážku komunistických vlád a pád železné opony, k nimž došlo v roce 1989. Současné autoritářské režimy, mezi něž stále patří i Rusko, by měly vědět, že také řada pochybných vítězství, jichž dosahují za použití neméně brutálních a barbarských prostředků, jsou vítězstvími právě tohoto druhu: vítězstvími, v nichž jsou obsaženy zárodky budoucích porážek.