Srpen 1968 a jeho současné stíny

21. 08. 2020 | 10:18
Přečteno 4819 krát
V těchto dnech si opět připomínáme jednu z nejtragičtějších událostí našich novodobých dějin, která bolestně poznamenala osud našeho národa a našeho státu. Vpád vojsk varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 byl ničím neospravedlnitelnou a veskrze protiprávní vojenskou agresí: došlo k ní bez vědomí či souhlasu legálních představitelů tehdejšího Československa a v rozporu s veškerými i tehdy platnými normami mezinárodního práva. Této vojenské intervenci padlo za oběť 137 našich občanů, většinou mladých lidí. Stovky lidí byly vážně zraněny, mnozí z nich s trvalými následky. Srpnovou invazí byl násilně přerván nadějeplný vývoj v naší zemi. Česká společnost se v roce 68 vymaňovala z mrazivého sevření komunistického teroru 50. let a začala se po letech svobodně nadechovat a vnitřně demokratizovat. Vojenská intervence zmařila vzedmuté naděje a zastavila proces společenské a politické obrody v naší zemi. Srpnová invaze znamenala počátek dvacetileté normalizace, která měla pro naši společnost devastující účinky a znamenala úpadek života společnosti ve všech jejích sférách. Srpnová okupace tak měla za následek nejenom 137 zmařených lidských životů, ale pro většinu obyvatel tehdejšího Československa též ztracených 20 let.

Okupace Československa se tehdy účastnily armády pěti zemí Varšavské smlouvy, hlavní odpovědnost za tuto zločinnou akci však nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Intervence v srpnu 1968 de facto byla imperiální agresí, která měla zabránit jedné neposlušné kolonii, aby se vymanila z područí sovětského impéria. Ostatně byla to právě srpnová invaze do Československa, která před světovou veřejností obnažila imperiální podstatu tehdejšího sovětského režimu halící se do roušky řečí o proletářském internacionalismu či o slovanské vzájemnosti. Tato intervence učinila očividnou skutečnost, že komunistická ideologie sloužila tehdejšímu Sovětskému svazu v mezinárodní politice především jako instrument a zástěrka prosazování jeho imperiálních zájmů.

Je ovšem třeba také připomenout, že to byla domácí politická síla, totiž KSČ, která napomohla tomu, že Československo se stalo na dlouhá desetiletí vazalským státem a jednou z kolonií sovětského impéria. Navzdory tomu, že KSČ měla po druhé světové válce i po únoru 1948 plná ústa vlastenectví a národa, a neváhala kdekoho nálepkovat jako vlastizrádce nebo kolaboranty či agenty cizích mocností, byla to ve skutečnosti ona, kdo sloužil jako trojský kůň a poslušný nástroj rozpínavé imperialistické politiky Sovětského svazu vůči naší zemi. A také okupace Československa před 52 lety proběhla tak hladce mimo jiné proto, že Sověti u nás stále měli mezi konzervativními komunisty k dispozici rozvětvenou síť agentů a kolaborantů, a to zdaleka nejenom v ÚV KSČ a na Pražském hradě (což je zřejmě už taková tradice), ale též v silových složkách. Ale ani reformní komunisté nedokázali překročit svůj vlastní stín a navzdory nesmělým pokusům o samostatnou zahraniční politiku svým chováním vůči sovětskému vedení fakticky uznávali vazalské postavení tehdejšího Československa a neuměli se zříci své loajality vůči Moskvě. Ostatně právě v tom spočívá vlastní tragika mužů Pražského jara.

Nemělo by samozřejmě smyslu obviňovat z tehdejší vojenské agrese současné Rusko. Avšak Ruská federace je nástupnickým státem bývalého Sovětského svazu, který převzal jeho práva a povinnosti, a potud sice nenese za srpnovou okupaci Československa právní či morální vinu, ale politickou odpovědnost. Proto také musíme velmi obezřetně pozorovat, jak se dnes ke své totalitní a imperialistické minulosti staví – zda se od ní dostatečně distancuje. A co vidíme?

Dnešní Rusko již není totalitním komunistickým státem, je však autoritářským a gangsterským režimem, kde otěže moci pevně a bezohledně třímají čekisticko-oligarchicko-mafiánské struktury. Tento režim násilně umlčuje své kritiky, disidenty, novináře, lidskoprávní aktivisty nebo jen svobodně a kriticky smýšlející občany. Putinův režim se neštítí ani zákeřných vražd, jejichž pomocí odstraňuje své nejviditelnější kritiky. Obětí těchto vražd se za poslední léta stalo mnoho statečných a vzácných lidí, jakými byli Anna Politkovská, Natálie Estemirová, Sergej Magnický, Boris Němcov, a desítky dalších. Poslední ukázkou této barbarské praxe současného ruského režimu je otrávení prominentního kritika Kremlu a opozičního politika Alexeje Navalného, k němuž došlo právě včera. Tento režim likviduje své odpůrce i mimo území Ruska, včetně zemí Evropské unie. Vzpomeňme jen na exemplární zavraždění Alexandra Litviněnka a pokus o otrávení Sergeje Skripala ve Velké Británii nebo nedávnou vraždu Zelimchana Changošviliho v Berlíně. Ostatně je tomu jen pár měsíců, kdy i naši komunální politici museli žít pod policejní ochranou kvůli výhrůžkám z ruské strany.

Současné Rusko se však nedistancovalo ani od své imperiální minulosti. Naopak: nadále pokračuje ve své rozpínavé imperiální politice a snaží se udržet či obnovit sféry vlivu ve svých bývalých koloniích. Svědčí o tom vojenské agrese v Gruzii či na Ukrajině. Rusko vede hybridní válku proti západním demokratickým zemím, snaží se ovlivňovat politické procesy v těchto zemích a zejména v zemích bývalého východního bloku, které stále považuje za svou sféru vlivu. Zároveň vojensky podporuje brutální diktátorské režimy ve světě, jako je syrský režim Bašára Asada, přičemž jeho vojáci i polovojenské jednotky se zde soustavně dopouštějí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tyto hrůzné zločiny jsou páchány v rámci „bratrské pomoci“ putinovského Ruska jednomu z nejkrvavějších diktátorů současnosti Bašáru Asadovi. V těchto dnech s obavami očekáváme, jak bude vypadat a kolik lidských životů bude stát pomoc, již Vladimír Putin přislíbil „poslednímu evropskému diktátorovi“ Alexandru Lukašenkovi, který se zamiloval do moci natolik, že kvůli jejímu udržení rovněž nechává brutálně mlátit, zatýkat a mučit pokojně demonstrující občany. Přízrak srpna 1968 bohužel nezmizel, ale vrhá svůj stín i na naši současnost.

Je nepochopitelné, že právě v České republice, v zemi, jež zakusila krutý dotek sovětského imperialismu na vlastní kůži, se stále najde tolik politiků a občanů, kteří nejenže nejsou schopni se solidarizovat s obětmi putinovského režimu, ale dokonce vůči tomuto režimu chovají neskrývané sympatie. Je obtížně pochopitelné, že občané země, která prošla traumatem roku 1968, si do svého čela zvolili prezidenta, jehož kroky a výroky v oblasti zahraniční politiky jsou téměř bez výjimky v souladu s linií a zájmy Kremlu. Je zarážející, kolik podporovatelů či obdivovatelů současného ruského režimu se najde i mezi dalšími našimi politiky napříč politickými stranami. Tuzemská aliance podporovatelů tohoto režimu je velmi pestrá: sahá od prezidenta Zemana, s jeho nejbližším okolím, jako je kancléř Mynář, prezidentův poradce a zástupce Lukoilu Martin Nejedlý, mluvčí Ovčáček nebo bývalý plukovník Zdeněk Zbytek, přes rudou KSČM v čele s jejím předsedou Filipem, až po nahnědlá uskupení typu SPD a Trikolory, v čele s oběma Václavy Klausy. Přitom si nikdy nemůžeme být jisti, co je jejich motivací: Jsou to trojští koně Kremlu, jako byli Bilak, Indra, Svoboda a mnozí další v roce 1968, nebo si jen nasazují brýle mámení a propadají iluzím o povaze putinovského režimu, podobně jako reformní komunisté a velká část československé veřejnosti odmítali vidět pravou povahu sovětského režimu před srpnovou invazí?

Těžko hledat na srpnové invazi roku 1968 nějaké pozitivní aspekty. Ale jeden bych přece jen chtěl zdůraznit: Rok 1968 znamenal právě vystřízlivění a prohlédnutí mnoha lidí u nás i ve světě, kteří se do té doby mohli opájet iluzemi o pravé povaze komunistické ideologie a sovětského režimu a snít o možné symbióze komunismu s demokratickými a humanitními zásadami a principy. Toto krátkodobé vítězství za použití brutální síly se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako katastrofa a fiasko světového komunismu. Z tohoto hlediska šlo o vítězství, v němž již od počátku byly obsaženy zárodky budoucí porážky. V tomto smyslu okupace Československa předznamenala budoucí porážku komunistických vlád a pád železné opony, k nimž došlo v roce 1989. Současné autoritářské režimy, mezi něž stále patří i Rusko, by měly vědět, že také řada pochybných vítězství, jichž dosahují za použití neméně brutálních a barbarských prostředků, jsou vítězstvími právě tohoto druhu: vítězstvími, v nichž jsou obsaženy zárodky budoucích porážek.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy